Olympiáda v zemi koncentráků

Benjamin Kuras

Mf dnes 1.4.2008

Neúčast prezidenta i premiéra na olympiádě v Číně slouží Česku ke cti, i kdyby nebyla míněna jako „výstraha“ čínské vládě, jak by si rádi mysleli někteří romantičtí novináři. Jenže tím by to nemělo končit. Neuškodilo by jejich pověsti, kdyby se připojili k Bushově výzvě, aby Čína jednala s dalajlamou (i když je dalajláma Havlův kamarád). Mohli by sebe i tuto malou zemi světově proslavit třebas i tím, že by takové jednání zprostředkovali na Hradě, který má dalajlama už prochozený a Číňané jej určitě rádi navštíví.

Kromě okupovaného Tibetu a zneužívání sportu k politickým účelům by se mohli taky zmínit o statisících vězněných, mučených a popravovaných členů hnutí Falun Gong, jejichž jediným trestným činem je výzva žít v pravdě a toleranci a jejichž hnutí už má více členů než čínská komunistická strana.

Mohli by si k takovému setkání taky shromáždit dnes už snadno dostupné informace o tom, jak jsou členové Falun Gongu vězněni ve věznicích s operačními sály, kde jim kvalifikovaní chirurgové odebírají orgány na prodej do světa podle objednávky. A třebas i nesměle říct, že to, podobně jako okupace Tibetu, jim jako evropským humanistům vadí téměř tolik jako politické zneužívání sportu.

Olympiáda je k tomu vhodná příležitost, které by bylo škoda nevyužít. Mnozí západní komentátoři ji už přirovnávají k berlínské olympiádě 1936, na níž se sportovci i reportéři předháněli, kdo o Hitlerově Německu sdělí co laskavějšího, a na níž britští sportovci podle příkazu svých funkcionářů Hitlerovi na tribunu zahajlovali. Dnes jen dostali zákaz vyjadřovat se k politice Číny, nechtějí-li letět šupem zpátky domů. Nevydal už někdo podobný zákaz olympionikům českým?

Před sedmi desetiletími si po pouhých třech letech Hitlerova režimu ještě kdekdo mohl představovat, že olympijský duch svobody přiměje Němce k návratu do společenství humánních států.

Ty nejhorší krutosti ostatně ještě pořádně nezačaly a nikdo si je nedokázal představit. O nehumánnostech čínského komunismu, které zcela neustaly, dnes nikdo nemůže předstírat ignoranci.

Málokdo také může přehlížet, jak se čínský režim snaží předvést se světu v těch nejblýskavějších šatech, jaké si dokáže ušít. Také nám nemohlo uniknout, jak se připravuje olympiádu zneužít jako Hitler k oklamání světa, že je s ní vše v pořádku. Není a přestaňme si to nalhávat.

Číně jde o dojem Za kritiku režimu nebo hájení nezávislosti Tibetu a Tchaj-wanu (a dalších 66 podobných zločinů) každý rok popravuje tisíce občanů. Udržuje v provozu tisícovku koncentráků, jimiž za půl století prošlo 40 milionů trestanců. Okupuje a tyranizuje Tibet, Tchaj-wanu vyhrožuje válkou a anexí.

Číně záleží na dojmu, který si svět z její olympiády udělá. Proto už začíná Peking leštit jako výkladní skříň vzorného státu, aby sportovci a reportéři mohli doma vyprávět, jako vyprávěli po návratu z Berlína, že prožili nádherné olympijské dny ve svobodné a šťastné zemi. A nechat si opět ujít příležitost jednomu totalitnímu režimu připomenout, že jeho činy se neslučují se základními olympijskými principy, které vylučují „jakoukoli formu diskriminace země nebo osoby na základě rasy, náboženství, politického přesvědčení“. Moudře sice říká Václav Klaus, že „kdo pro Čínu jako olympijskou destinaci hlasoval, si teď nemůže stěžovat, že je, jaká je“. Akorát že může, zvlášť když pro ni nehlasoval. Nejet na olympiádu je jeden krůček, který alespoň uchlácholí vlastní svědomí. Vyzývat k nápravě by měl být další. Bez něj se Čína nezmění, nebude k tomu mít důvod. Naopak, mohla by nakonec změnit nás - k obrazu svému.

A ten už jsme jednou zažili.

Benjamin Kuras
Od roku 1974 britský občan. Autor 15 anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích. Přispívá do českých periodik: Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, MFDnes, Xantypa.