Směřovat evropské peníze jenom tam, kde je to potřeba
Oldřich Vlasák
Zatímco u nás doma s určitou netrpělivostí čekáme na rozjezd čerpání evropských peněz alokovaných pro programovací období 2007 až 2013, v Bruselu se již naplno rozeběhla diskuse o budoucnosti kohezní politiky po roce 2013. Jedním z témat, které neustále rezonují Evropským parlamentem, je podpora nejvzdálenějších regionů. Součástí Evropské unie je totiž sedm "nejvzdálenějších regionů": Guadeloupe, Francouzská Guyana, Martinique, Réunion, Azorské ostrovy, Kanárské ostrovy a Madeira. Evropská komise v září 2007 vydala k problematice těchto oblastí sdělení pod názvem „Strategie pro nejvzdálenější regiony: výsledky a výhledy do budoucnosti“, na které během posledního květnového plenárního zasedání ve Štrasburku reagoval zprávou Evropský parlament. Důležitou zajímavostí přitom je, že zpravodajkou byla vlivná francouzská poslankyně Margie Sudre, předsedkyně národní skupiny ve frakci Evropské lidové strany a Evropských demokratů, která žije na Réunionu.
Podle mého názoru si specifická situace nejvzdálenějších regionů zcela jistě zaslouží zvýšenou pozornost Evropské unie, a to zejména členských států, na jejichž území se tyto regiony nacházejí. Je nesporné, že dosavadní evropská politika týkající se nejvzdálenějších regionů měla celkově příznivé dopady, nicméně je skutečností, že stále v těchto regionech existují strukturální obtíže, kterým se je třeba v budoucnu věnovat. Je však potřeba si uvědomit, že některé problémy nejvzdálenějších regionů vyřešit nelze. Jedná se totiž o problémy sui generis, které se týkají značně odlehlých území ostrovní povahy (s výjimkou Francouzské Guyany), jež mají svá geografická a strukturální specifika, a ty my nezměníme. Z tohoto důvodu jsem také vystoupil před poslance na květnovém Plenárním zasedání Evropského parlamentu s varováním před přílišným sociálním inženýrstvím realizovaným z centra Evropské unie - z Bruselu či Štrasburku.
Jsem přesvědčen, že v případě diskutované problematiky nejvzdálenějších regionů je třeba se více než jinde zamýšlet nad možnostmi uplatnění principu subsidiarity. Je nesporné, že nejvzdálenější regiony potřebují jiné podmínky z hlediska veřejné pomoci a regulace vnitřního trhu. To by měla zohledňovat i evropská legislativa, která musí umožnit zachovat specifičnost těchto regionů a mírnit omezující okolnosti. Je však otázkou, do jaké míry jsou v tomto případě efektivní komplikované evropské programy. Státní a regionální pomoc se znalostí místních poměrů je podle mého názoru mnohem efektivnější cestou podpory těchto nejvzdálenějších regionů. Evropská strukturální politika by se měla spíše řídit myšlenkou, že finanční prostředky musí směřovat primárně do nejchudších regionů, kde jsou nejvíce potřeba. A to bez ohledu na to, zda se jedná například o ostrov, horu či nezalidněnou oblast.
Oldřich VlasákIng. Oldřich Vlasák
Poslanec Evropského parlamentu za ODS
