Jsou revoluce lokomotivami dějin?
Josef Mlejnek
Americký konzervativní historik polského původu Martin Malia zemřel právě před pěti lety – 19. Listopadu 2004. Bylo mu osmdesát let. Není u nás neznámý – v nakladatelství Argo vyšla v roce 2004 jeho kniha Sovětská tragédie, s podtitulem Dějiny socialismu v Rusku 1817-1991. Pod pseudonymem Z publikoval v roce 1990 text, v němž předpovídá krach perestrojky, neboť sovětský režim (už dříve) považoval za nereformovatelný a Gorbačova za člověka příliš spjatého s komunismem. Malia se jako jeden z prvních na Západě začal zasazovat o to, aby se komunismu a nacismu přestalo měřit dvojím metrem a tvrdit, že Gulag byl něco méně strašlivého než Osvětim.
V nakladatelství CDK právě vyšlo Maliovo dílo Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa. Vydání této své stěžejní, celoživotní práce, již dokončil těsně před smrtí, se autor nedočkal – vyšla až v roce 2007. Tématu se věnoval prakticky od roku 1975, kdy publikoval základní koncept. Nejde o historickou práci ve vlastním smyslu, toto zadání Maliova monografie překračuje, neboť americký historik idejí hledá společného jmenovatele revolucí a sleduje jejich vnitřní vývojovou logiku - od té „naší“, husitské revoluce, po bolševickou v roce 1917. Jsou revoluce skutečnou hnací silou dějin? Destruují je, nebo jim udávají směr? Ve jménu čeho k nim docházelo? A jistě nelze mezi všechny klást rovnítko. Alain Besançon konstatuje, že po jejich porážce či jiném konci už nikdy potom nedošlo k obnovení statu quo ante.
Vlastní recenzi na knihu dodám později, pro čtenáře Virtually přikládám jednu podkapitolu obsáhlé studie o Lokomotivách dějin právě od Alaina Besançona, který se k Maliovi hlásí jako ke svému učiteli. (jfm)
Maliova mluvnice revolucí
Alain Besançon
(…)
Nacismus a marxismus
Malia se zabývá pouze určitými revolucemi. Jeho schéma lze snadno vztáhnout na španělskou revoluci, která se završila v roce 1975. Jestliže se přechod k modernímu zřízení často uskutečnil bez revoluce, lze mít za to, že tomu tak bylo často v zemích, kde byla modernizace vnucena a vynucena shora v průběhu napoleonských výbojů (Itálie, Skandinávie). Kupodivu však neříká ani slovo o hitlerovské revoluci, což je dosti překvapující. Německo se, jak Malia ukázal, zastavilo v půli cesty: zablokoval je Bismarckův kompromis a výrazná úspěšnost tohoto režimu, která přetrvala až do druhé světové války. Německo však svůj ancien régime, své starobylé zřízení příkazů a stavů (die Stände), chráněné postupně Lutherem, Bismarckem a dokonce sociálními demokraty jako byli Ebert a Noske, nelikvidovalo pod praporem marxismu-leninismu, ale pomocí ideologie zcela odlišné, jakou byl nacismus. Staré německé rozvrstvení společnosti zničily hitlerovské, nikoli bolševické hordy. V roce 1945 bylo Německo po stoletém snažení a za cenu bezprecedentní katastrofy konečně připraveno přejít k moderní demokracii, tj. k tocquevillovské demokracii rovnosti podmínek. Nacistická epizoda netrvala na rozdíl od toho, co se stalo v komunistickém Rusku, dostatečně dlouho, aby mohla zcela rozložit společnost. V paradoxním smyslu slova ji „demokratizovala“ a společnost byla po válce schopna převzít moc, kterou jí poskytli západní spojenci.
Právě z tohoto důvodu jsem váhal a váhám před hodnocením marxismu. Malia se v tomto ohledu shoduje s Kołakowským a tvrdí, že komunismus je už obsažen v Komunistickém manifestu z roku 1848. Stejně jako Kołakowski a také Fessard přikládá velký význam Rukopisům z roku 1844, což je metafyzické parahegelovské fantazírování, které mohlo být publikováno až ve třicátých letech, dost dlouho po bolševické revoluci. Lze však napsat dějiny počátků leninismu (což jsem také učinil) a připsat v nich marxismu pouze příležitostnou a instrumentální roli. Lze se soustředit na podmínky, v nichž se v Rusku objevil fenomén ideologické sekty a nepřičítat jejím postupně se objevujícím doktrínám kauzální význam. A sekta, budoucí strana, se jednak zrodila před uvedením marxismu do Ruska, jednak už měla jako cíl totální revoluci. Co potom přinesl marxismus? Údajnou vědeckost Kapitálu. Revoluční idea v ničem nebo téměř v ničem nevděčila za svůj vznik neznámému metafyzikovi Marxovi, neboť již existovala v ucelené podobě a s plánem na vytvoření strany u narodniků, ale sekta se potřebovala ke svému stmelování a utvrzování absolutní jistotu, jakou poskytuje pozitivní věda, a s tou právě přicházel „vědecký“ Marx. Ona věda o „kapitalismu“ vyvozená z obecného a řízeného pohybu dějin se v Německu při kontaktu s fakty rozložila. Bernstein ji považoval za prázdnou a zbytečnou. Ne tak v Rusku, kde zůstávala abstraktní teorií. Lenin se svou sektou v ní absolutně věřil a bez vyzbrojenosti touto „vědou“ by se v říjnu 1917 neodvážil hodit svou síť na celé Rusko.
Úryvek z recenze Alaina Besançona na Maliovu knihu Lokomotivx dějin Commentaire 117, léto 2007, s. 5-17.
Josef Mlejnek