Londýn

Je členství v EU opravdu jedinou možnou cestou k zabezpečení parlamentní demokracie a prosperity? Informují nás politici skutečně o všem, co se v EU děje? Jsou stále se zrychlující kroky k federalizaci a sjednocování evropského superstátu skutečně demokratické? Není evropské sjednocování jen nějakým dalším kejklířstvím politiků a byrokratů, kteří si upevňují moc na úkor a proti vůli nedostatečně informovaných občanů? Jestliže EU je tím ideálem evropského soužití a demokracie, proč nám evropští politici o tolika aspektech EU lžou? Nezažijí Češi, kteří konečně dostávají chuť na důkladnou demokracií, zklamání, až budou svoje tvrdě vydobyté svobody odevzdávat bezedně nenasytné evropské byrokracii? Klade si vůbec někdo podobné otázky?

Británie vstupovala do Evropského hospodářského společenství v roce 1973 s vírou, že půjde jen o rozšíření volného trhu, tedy záležitost výlučně ekonomickou, všestranně výhodnou pro všechny členské státy. S nejnovějšími úmluvami ze summitu v Nice, které má britský parlament ratifikovat v březnu, začíná být jasné, že jsme na cestě k politické unifikaci a jednotnému federálnímu superstátu, v němž se rozplyne státní svrchovanost a z něhož nebude cesta ven. Začíná se propočítávat, že i ty pomyslné výhody ekonomické jsou více než vyváženy nevýhodami a ztrátami.

Na nový rok byly odtajněny státní dokumenty z roku 1971, z nichž se dozvídáme, že tehdejší premiér Edward Heath už tehdy věděl, že členství v EHS k politické a státní unii nevyhnutelně povede, protože to vyplývalo z výslovných záměrů zakládající dohody. Tuto informaci Heath britské veřejnosti zatajil, když Británii v roce 1973 do EHS bral a odmítl o tom uspořádat referendum. Průzkum mínění tehdy ukazoval, že 53% Britů bylo důrazně proti, vstup podporovalo 32%, ostatní byli nerozhodní. Na otázku, zda tím Británie neztrácí suverenitu, Heath odpověděl touto kolosální pitomostí:

„Naopak, všichni dáváme svoje suverenity do společné nádrže. Když odevzdáme trochu suverenity své, získáme zároveň něco ze suverenity ostatních členů.“

V době, kdy Británie do Evropy vstupovala, byla stále jednou ze tří nejvlivnějších velmocí. Členstvím v Evropě postupně ztratila svůj tradiční vliv v zámoří a v rámci Evropy jako pozdní příchozí už nestačila dohnat vliv, který si mezitím nastřádaly Francie, Německo a Itálie. Stala se pouze jedním ze čtyř silných hlasů. Před vstupem měla ve světě, včetně Evropy, větší morální a mezinárodně politický vliv než má dnes jako člen. Měla z evropských států nejsilnější ekonomiku. Od té doby ji předehnalo Německo a Francie a dohnala Itálie. Benelux a Skandinávie ji předehnaly v životní úrovni. Většina britských politiků to celá ta léta vysvětlovala tvrzením, že Britské hospodářství prožívalo trvalý pokles už v šedesátých létech a že kdyby se nestalo součástí evropského volného trhu, dopadlo by ještě hůř. Dnes se začínají klást „kacířské“ otázky, zda příčinou úpadku naopak nebylo právě členství v Evropě, které z Británie ždímalo víc, než jí dávalo.

Jako nejkatastrofálnější příklad škod, které na britské ekonomice spáchalo členství v Evropě, se dnes uvádí rybářství. Jako ostrov s širokým mořským pásmem na všechny strany a po staletí zavedeným loďařstvím rejdícím hluboko do Atlantiku, Británie produkovala před vstupem do Evropy 80% všeho evropského rybářského úlovku. Dnes je na nějakých patnácti až dvaceti. S členstvím v Evropě musela odepsat svrchovanost nad svými státními vodami a předat ji společné Evropě. Dokumenty z jednání o svrchovanosti vod z počátku 70. let dávají najevo, že tehdejší evropská šestka žádala společné vody nezákonně, protože na ně neměla společný evropský zákon. Stejně nezákonně je tedy odevzdal Heath, s nonšalantním vysvětlením, že rybářství stojí za to obětovat v rámci prý mnohem větších celkových výhod členství. Ty výhody tehdy nikdo nevyčíslil, zůstaly pomyslné, ale britskou veřejností přijímané bez dalších otázek. Se vstupem Španělska Evropa poskytla obrovskou subvenci španělskému rybářství a loďařství, které okamžitě najelo na rybolov v tradičních britských vodách.

Navíc Evropa vyhlásila celoevropské a státní kvóty na množství ryb, které se smí v jednotlivých státech dávat do prodeje. Tím dala paradoxně do pohybu cosi, čemu se nedá říkat jinak než ekologický zločin. Ten probíhá takto: Protože žádná rybářská flotila si není nikdy jistá, zda její úlovek se ještě vejde do státní kvóty nebo ji přesáhne, přiveze každá, co uloví. Teprve celostátním sčítáním se zjišťuje, kolik je přes kvótu, a přebytek se zničí. Ne vrátí do moře živý, protože už je mrtvý. Poleje se benzinem a spálí. Tisíce tun každý rok, nikdo to nemá přesně spočítané.

Výsledkem je dnes devastace evropských moří až do půli Atlantiku. V severních evropských mořích zásoby například tresek poklesly na necelých 30% původního stavu a uvažuje se o dočasném zákazu lovu tresek – tradiční britské základní stravy. Od vstupu do Evropy přišlo o zaměstnání na 50.000 britských rybářů, přibližně dvě třetiny. Jako vyvrcholení celého dlouholetého loupežného nájezdu na britské rybářství Brusel v lednu 2001 nařizuje v Severním moři omezení lovu tresek, které oklikou umožňuje Dánsku třikrát vyšší úlovek než Británii a hrozí vyřadit z provozu 500 skotských lodí a přivést na mizinu polovinu zbývající skotské rybářské flotily.

Jak tyto informace vyvěrají na povrch, zkoprnění Britové se začínají ptát: Jak to, že nás třicet let všichni politici obelhávají? Kde byla svobodná média v době, kdy se toto všechno projednávalo? Je Evropská unie skutečně dobrovolným sdružením svobodných demokratických států, o jakém po válce snili evropští demokratičtí politici včetně Churchilla? Nebo se řítíme do další evropské diktatury, jejímž cílem od samého začátku bylo posílit vliv Německa a Francie, zlikvidovat Británii jako velmoc a z hrdého tvrdošíjného národa udělat provinční ostrov žebráků? A jak to, že britští politici všech barev již třicet let zrazují zájmy svého státu? Jaký na tom mohou mít osobní zájem?

Jestli se vám tato otázka zdá paranoidní, zde je stručný výčet několika nejnápadnějších evropských absurdit, podvodů a útoků na britskou demokracii, na které se poprvé někdo pokouší zasvěceně upozornit. Jsou to zatím téměř osamoceně konzervativní deníky Daily Telegraph a Daily Mail, a občanská iniciativa Democracy Movement, jejíž základy položil před svou smrtí v roce 1999 finančník Sir James Goldsmith.

Británie nebyla ve vlastním zájmu nucená vstupovat do politických struktur EHS a později EU, jak tvrdí britští politici. Mohla zůstat členem velmi úspěšného Sdružení volného trhu EFTA, které postupně jako celek uzavíralo výhodné obchodní smlouvy s tehdejším EHS. V době, kdy EHS tvořila jen zakládající šestka, měla EFTA devět členů. Vedle Británie ještě Norsko, Dánsko, Švédsko, Island, Rakousko, Švýcarsko, Portugalsko a Liechtenstein. Byla na nejlepší cestě stát se vzorem volného trhu, bez svěrací kazajky politických a byrokratických struktur a absurdních direktiv a zákonů. Kdyby Británie nedezertovala do EHS, je pravděpodobné, že EFTA by si udržela větší přitažlivost pro nové členy jako Irsko, Španělsko a Řecko a její volnější hospodářská politika by v Evropě převládla. Dnes v EFTA zůstávají jen čtyři statečné svobodymilné národy Norsko, Island, Švýcarsko a Liechtenstein, které mezitím s EU uzavřely pro ně výhodné obchodní dohody bez politických ústupků, ve struktuře, která s jmenuje EEA – European Economic Area.

Při vstupu do EHS Británie věřila, že po celou dobu při společném rozhodování bude platit právo veta každého členského státu. Dnes se v podstatných námětech rozhoduje většinovým hlasováním a právo veta se oklešťuje každým novým summitem. V čím dál větším rozsahu domácí politiky se musí volený britský parlament podřizovat rozhodnutí Bruselu, která poškozují britské zájmy.

Evropský soud, k němuž se občané členských států mohou odvolávat, čím dál častěji rozhoduje ve prospěch „stále těsnější unie národů Evropy“, proti zákonům britským. Nad tradičním britským „Habeas Corpus“, což je prezumpce neviny dokud se vina neprokáže, se chystá nastolit evropský „Corpus Juris“, který bude kterékoli členské zemi umožňovat zatýkání a vydání občanů kterékoli jiné.

Tvrzení britských politiků, že odchodem z EU by Británie utrpěla těžké obchodní ztráty, vyvracejí samotné obchodní statistiky: Británie od členských zemí EU kupuje víc, než všichni ostatní členové dohromady od ní. Rozdíl činí přibližně 2 miliardy liber ročně. Zrušením členství by prodělala EU, nikoli Británie. Dalších 5 miliard ročně by Británie ušetřila na příspěvku do evropského rozpočtu, kam dává 11 miliard a dostává na různých subvencích zpět necelých šest.

EU se stalo jedním z největších hnízd korupce v dějinách západní demokracie. Evropská komise sama přiznává roční defraudaci nejmíň 500 milionů liber ročně, což je pravděpodobně špička ledovce.

Evropská agrární politika používá rozpočet na podporu zemědělců, kterým platí, aby nic nepěstovali, a jiným, aby pěstovali, co se nevyplácí pěstovat. Jako příklad britských škod, britské mlékárenství smí dát na trh jen 85% své mléčné výroby, ostatek musí vylít, protože podle smlouvy musí umožnit dovoz zbývajícího množství mléka z EU. Britské ovocnářství v posledních letech dostalo příkaz zničit tuny jablek a tisíce jabloní, aby uvolnilo tržní kvótu na dovozu z EU.

V navrhované evropské armádě má Británie tvořit téměř třetinu z šedesátitisícového kontingentu. O chystané armádě už většina vojenských odborníků prohlásila, že podrývá vojenskou schopnost NATO.

Evropské daňové, pracovní a podnikatelské zákony, kterým se Británie zatím brání, mají za následek prudké zvýšení nezaměstnanosti. Pro srovnání se uvádí: Británie 5,9%, Německo 8,4%, průměr EU 8,7%, Francie 10,2%, Itálie 11,2%, Španělsko 14,9%. Británie má nezaměstnanost znatelně nižší i přes to, že o britské pracovní příležitosti se uchází mnohem víc občanů EU než Britů v jiných zemích.

Evropská měnová unie nastoluje finanční, úrokovou a daňovou totalitu pro všechny členské státy, bez ohledu na stav a potřeby jejich ekonomik. Viz slova bývalého prezidenta německé centrální banky Hanse Tietmeyera:

„Evropská měna povede k tomu, že členské státy předají svou svrchovanost ve finanční a platové politice i v peněžních věcech. Je iluze domnívat se, že státy si budou moci ponechat autonomii v daňové politice.“

Británie má nejnižší daňový index v celém EU. Německo a Itálie jej mají o 40% vyšší, Francie o 80%. Britské daně by se vstupem do eura musely prudce zvýšit. Británie má také nejnižší inflaci na polovině evropského průměru. Britské rezervy zlata by přešly pod Evropskou centrální banku, se ztrátou v hodnotě 28 miliard liber.

EU je největší mrhač papírem a právnickými a úředními šimly všech dob. Týden co týden chrlí nekonečné direktivy, které nikdo nemůže mít čas podrobně studovat. Nedávno se někomu z legrace podařilo spočítat, že jen jedna nová direktiva regulující vývoz kachních vajec obsahuje 26.900 slov čili devadesát normostránek. Takových se vydává každý měsíc několik desítek, a všechny se překládají do tuctu jazyků.

Jednou z takových nejnovějších direktiv je zakládání seznamu Bruselem schválených politických stran, tedy zřejmě zákazu stran evropskou jednotu nepodporujících. Další je ustavování „Evropských informačních center“, jejichž funkcí je propagovat EU mezi občany. Do stejného pytle patři v Britských školách nedávno zavedená občanská nauka, jejímž úkolem je vychovávat z britských školáků přesvědčené Evropany. Blairova vláda z občanových daní a s přispěním od EU za poslední tři roky vydala na televizní euroreklamu 7,5 milionů, na letákovou a řečnickou europropagandu 40 milionů. K té patřil mimo jiné veřejně rozdávaný zarámovaný certifikát s heslem „Podporuji Evropu“. Na vládních budovách vlají eurovlajky vedle britských. To všechno z kapes daňových poplatníků.

Poslední tři měsíce byl na žalobu jedené městské správy a na útraty daňových poplatníků souzen jeden zelinář, který „ohrožoval veřejnost“ tím, že prodával ovoce vážené na libry a unce, místo kilogramů a gramů. Na tento trestný čin se vztahuje pokuta 2.000 liber nebo několik týdnů vězení a záznam v trestním rejstříku. To podle direktivy EU, která se ještě nestala v Británii zákonem – platný anglický zákon povoluje obojí váhy. Daňového poplatníka proces stál přibližně 200.000 liber a pokládal se za prubířský kámen, který měl ukázat, zda britský občan dosud podléhá zákonům svého zvoleného parlamentu nebo už byrokratickým diktátům nevolené bruselské byrokracie. Rozsudek byl vynesen 11. dubna a zněl „vinen“. Soudce s politováním uzavřel, že za současného vztahu mezi zákony britskými a direktivami evropskými nemůže rozhodnout jinak. Protože britské právo staví na precedentu, stal se tento rozsudek platným i pro všechny budoucí rozpory mezi zákony britskými a direktivami evropskými. Dne 11. dubna 2001 tedy Británie přestala být suverenním státem řízeným zákony svého vlastního voleného parlamentu.

Nevím, zda cesta do chomoutu diktatury bruselských byrokratů je či není pro Čechy řešením nejlepším nebo jediným možným. Z britské zkušenosti ale vím, že by bylo nebezpečné tam spěchat bez důkladné informovanosti, zvažování výhod a nevýhod, veřejné debaty a referenda. Včetně zkoumání možných bezpečnějších alternativ, jakou je například cesta norská: EFTA a loajální členství v NATO.

Benjamin Kuras
Od roku 1974 britský občan. Autor 15 anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích. Přispívá do českých periodik: Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, MFDnes, Xantypa.