Komunismus: u nás i na Západě

Benjamin Kuras

Nejmocnější žena v Británii - jak byla v Austrálii inzerována Cherie Blairová - si za svoje benefiční turné naúčtovala tak vysoké honoráře, že kvůli ní australské úřady hrozí odebrat licenci dobročinné organizaci, jíž ze vstupného vybraného na její přednášku zůstalo jen deset procent. Namísto zákonem stanovených šedesáti.

„Drahá“ Cherie Blairová

Posluchači také marně čekali, kdy inzerovaná „aktivistka za lidská práva“ začne mluvit o něčem jiném než o své nové knížce, která vypráví o tom, jaké to je být ženou premiéra.

Před několika měsíci si Cherie veWashingtonu, kde byla s premiérem na státní útraty, odskočila udělat přednášku za 20 000 liber o tom, jaké to je být ženou premiéra. Na účet daňových poplatníků létá na dovolenou, doma jezdí státní obrněnou limuzínou se šoférem za 50 000 liber ročně. K chamtivosti postrádající stud přidává aroganci nové zbohatlice pohrdající zaprášenými relikviemi, jako je královna, které se za celých osm let nepřiměla podle zavedeného protokolu uklonit.

Blair si mezitím dělá lordy z další - už kolikáté - party kamarádů, kteří se o slávu Británie zasloužili tím, že darovali labouristické straně velké sumy peněz. Za osm let své vlády vytvořil 600 000 nových veřejných zaměstnanců v neproduktivních zaměstnáních s privilegiem zaručených vysokých důchodů. To, aby si rozšířil navždy armádu labouristických voličů na straně závislých. Státní výdaje stačil už zvýšit z 300 miliard na 480. Nad tradičně nestranné státní úředníky v ministerstvech nasadil stranické politruky. A předsedá vytrvalé degeneraci politických mravů, jimž už podléhají politici všech stran. Vládní ministři se nestydí ponechávat si akcie ve firmách, které dostávají státní zakázky. Poslanci se neštítí vykazovat si výdaje až v trojnásobku svých platů. Konšelé v obecních správách pobírají provize z veřejných zakázek.

Ve Francii jsou za korupci odsouzeni straničtí komplicové Jacquesa Chiraka, který sám soudu unikl jen díky prezidentské imunitě. V Evropské komisi se už několikátý rok i přes protesty auditorů zpronevěřují miliony eur. Podobně to začíná vypadat ve všech evropských státech. A vy se možná ptáte, čím to.

Když jste před šestnácti lety cinkali klíči a my venku se chvěli trémou před první návštěvou zdevastované bývalé vlasti po dvaceti letech, doufali jsme všichni v jedno a totéž: že étos, etika a etiketa parlamentní demokracie, občanské svobody a poctivého podnikání protečou rozsypanou železnou oponou ze Západu na Východ. Jakousi přirozenou gravitací, samozřejmou a všem srozumitelnou převahou dobra nad zlem.

Ze začátku to tak chvilku vypadalo a nikdo jsme o tom nepochybovali. Odplavení komunistického bahna čirou vodou svobody bylo jen otázkou času. Tři roky, pět nanejvýš. No dobře, tak deset. Patnáct?

Po roce šestnáctém všichni zjišťujeme, že naopak komunistické bahno prosáklo do všech koutů občanova života a psychiky. Na povrchu se podobá demokracii, pod povrchem zůstalo komunistické. Demokratický kapitalismus si přizpůsobilo podle svého a vzalo si z něho to nejvulgárnější, co se v něm dalo najít. Tak se postkomunismus, který měl být přechodným obdobím terapie, stal trvalým stavem.

Postdemokracie

Hodně bahna se naopak přelilo na Západ, kde vytváří totéž a ukazuje, jak je ten demokratický étos mělký a křehký. Zvlášť je-li to ničení pozvolné, nenápadné a nenásilné. Zbraní nejúčinnější je lhostejnost. Ta teď vládne na obou stranách. Bez opozice.

Tak vedle postkomunismu vzniká postdemokracie, která se liší jen tím, že se k ní dospělo z opačné strany. Rub a líc téže mince. Komunistická psychika s demokratickou tváří.

Benjamin Kuras
Od roku 1974 britský občan. Autor 15 anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích. Přispívá do českých periodik: Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, MFDnes, Xantypa.