Evropa po krachu EU

Benjamin Kuras

Kolaps jednání o evropské ústavě je pro budoucnost evropské demokracie událost nadějná, přesto že za ni vděčíme ne ani tak obraně demokratických principů jako spíš národním zájmům Španělů a Poláků. Ale ani ti nejnadšenější euronadšenci nebudou už moci dlouho přehlížet tato fakta:

Navrhovaná ústava je příliš těsné utažení svěrací kazajky, která začíná praskat ve švech. Idealizovaný klub svobodných a rovnoprávných demokratických států se mění v arénu, kde se každý snaží urvat pro sebe co nejvíc - na úkor všech ostatních. Chování Francie a Německa nejen okolo ústavy, nýbrž i v nedodržování rozpočtových parametrů eura, vedení zahraniční politiky, či arogantním chováním vůči novým "nedospělým" členům, nasazuje EU tvář orwellovské prasečí farmy, v níž někteří jsou rovnoprávnější, než jiní. Ideologický dogmatismus utopického nadnárodního unionismu se čím dál víc vzdaluje ekonomické realitě. Uměle vytvářený superstát s byrokratickým regulováním ekonomiky se dá udržovat pohromadě jen sílícím omezováním svobod zasahujícím do každého koutku občanova soukromí, nezastavitelným růstem byrokratizace a centralizace moci. Ty se zas dají udržovat v chodu jen rostoucím podílem neproduktivního veřejně financovaného "dozorčího" sektoru, který pohlcuje čím dál větší podíl národního produktu čím dál vyšším zdaňováním stále se zmenšujícího sektoru produktivního. Upevňování nadnárodních struktur EU se děje proti vůli evropských občanů, u nichž v nejnovější sondáži klesly sympatie pro EU celoevropsky poprvé pod 50%, v Británii na 28%.

Tak se "Evropa post-EU" stává hojně diskutovaným námětem konzervativních "think-tanků" nejen v Británi a Skandinávii, ale třeba taky v Estonsku. A hlavní otázka je, jak ji vrátit na cestu jednotného trhu svobodných suverénních států, bez nadnárodních a nekonečně rostoucích byrokratických struktur. Ekonom či státník, kterému se to podaří, ať už před krachem nebo po něm, se může těšit na Nobelovu cenu.

V Británii po dlouholetém zastírání faktů o okolnostech členství v EU vycházejí najevo informace o nepřetržitém sebeklamu britských politiků. Z britských iluzí o vytvoření společného trhu pro fair obchodování se neuskutečnila žádná, obchod s Evropou je následkem tisíců direktiv komplikovanější, než byl před členstvím. Zemědělská politika EU, jejíž funkcí od samého začátku bylo zachránit přelidněné francouzské zemědělství subvencemi z daní všech členských států, zničila polovinu britského zemědělství a okradla Británii o 80% rybolovu. Zatímco Británie poctivě likvidovala celá průmyslová odvětví, Francie a Německo používají dodnes státních subvencí na konkurenční zvýhodnění svých. Zatímco Británie poctivě dodržuje zásady celoevropských tendrů ve veřejných podnicích, Francie a Německo zadávají veřejné zakázky svým firmám a pomáhají jim skupovat podniky v Británii. Zatímco Británie likviduje tisíce drobných podniků přísným zaváděním direktiv EU, Francie direktivy porušuje, kdykoli se jí nehodí. Tak se i britští podnikatelé bolestivě učí evropské podnikatelské etice: V EU se dá uspět jen sobectvím a švindlováním.

A tak po zjištění, že dodržovat v EU fair play je cesta na buben, mohu Čechům jako státu i jako jednotlivcům s těžkým srdcem - protože vím, jak si zakládají na poctivosti - k přežití nabídnout jen tuto variantu staré socialistické pracovní etiky: Kdo neokrádá EU, okrádá nejen svou rodinu, nýbrž i svůj stát. Po vzoru Francie z EU dojit co nejvíc, dávat jí co nejmíň. Tak nějak to vydržet až do jejího krachu nebo nějaké zázračné osvobozovací reformy, která by krach zastavila. A pro případ, že se ještě dožijeme Evropy svobodné, demokratické a fair, si etiku pěstovat a vylepšovat recipročně s těmi, kdo se i k nám chovají eticky.

Předstírat můžete, co se vám zlíbí. Ale nenalhávejte si, že jste vůči EU měli nějaké laskavější úmysly.

Benjamin Kuras
Od roku 1974 britský občan. Autor 15 anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích. Přispívá do českých periodik: Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, MFDnes, Xantypa.