Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Lisabonské trápení

Michael Hajdovský Potapovič

Lisabonská smlouva se stala fenoménem, který rozděluje a polarizuje názory společnosti jako málo co. Velká část občanů EU neví, co si tento dokument klade za cíle. Ani v řadách odborníků není mnoho lidí, kteří mohou s klidem v duší zkonstatovat, že jsou schopni objektivně posoudit dopady a užitečnost či škodlivost Libanonské smlouvy. Já sám nejsem odborník, proto se necítím kompetentní k posuzování jednotlivých odborných pasáží tohoto textu. Přesto při pokusech o porozumění, jsem posbíral určité věcné postřehy k tomuto tématu.

Pominu téměř samizdatovost vydání tohoto tlustospisu v našich luzích a hájích. Stejně tak prokazatelnou nezpůsobilost řady zákonodárců, kteří o této smlouvě rozhodovali při hlasováních. Mým cílem je na určitém příkladu analyzovat základní logické členění Lisabonské smlouvy do dvou částí - části deklarativní a prováděcí a tyto konfrontovat.

Při studiu tohoto tématu jsem zjistil, že se nejedná o smlouvu jak jsem si jí představoval, ale o soubor dodatků k již existujícím smlouvám a výjimek, které byly vyjednány jednotlivými zeměmi. Mezi těmito zeměmi, které hájí své budoucí zájmy, chybí ČR. To asi proto, že naši vůdčí zodpovědní politikové usoudili, že žádné výjimky, a to ani s ohledem na historické zkušenosti nejsou třeba.

Pro alespoň částečné porozumění jsem nejednou musel sáhnout po encyklopedickém slovníku, protože slova obsažená nebo doprovázející text této smlouvy mi často připomínala spíše než odborný termín nějakou exotickou nadávku nebo sexuální praktiku či jméno sýru. Mezi nejfrekventovaněji používaný pojem zastánců tohoto eurodíla patří slovo obsažené v deklarativní části, a to je subsidiarita. Podle slovníku jde o jakousi formu superdemokracie. Tedy přesněji: politickou zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje. Princip subsidiarity je tak prohloubením myšlenky demokracie, je opakem centralismu a zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv.

Naproti tomu mezi nejfrekventovaněji používané pojmy odpůrců tohoto vynucovaného „integračního prvku“ patří slovo, obsažené v části prováděcí, a je jím passarela. Podle odborných zdrojů je tím myšleno: přechodová formule, která umožňuje bruselské přebírání dalších kompetencí bez schválení národními parlamenty. Přidají-li se další nepříliš demokratické prvky obsažené v části prováděcí, jako je snížení počtu volených poslanců do Evropského parlamentu, tedy zvyšování moci nevolených bruselských byrokratů v čele s eurokomisaři, zrušení práva veta nebo změna hlasovacích poměrů ve prospěch velkých zemí, je zcela zjevné, že část deklarativní opěvující a vyzdvihující princip subsidiarity jakožto vyšší formu demokratického zřízení je v přímém rozporu z částí prováděcí, která jednoznačně demokracii buď silně potlačuje nebo jí v určitých ohledech i ruší. Deklarativní část tedy spíše než zjednodušené vysvětlení záměru vytváří stafáž pro politickou obhajobu přijmutí tohoto „díla“. Zato část prováděcí je ostrým a dlouhým hrotem a hlavní zbraní arogantní bruselské byrokraticko-lobistické diktatury.

Po definitivním schválení Lisabonské smlouvy již nebudou mít země EU a její občané jakýkoli obranný prostředek proti nástrojům, touto smlouvou přijatým.
Někdo se mě nedávno ptal, co si myslím o Lisabonské smlouvě, zdali je to spíše Svatý grál nebo Pandořina skříňka. Já se dnes kloním, i s ohledem na výše podsané, spíše k druhé možnosti.



Michael Hajdovský Potapovič
 
  Přístupy: 332 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA