Návrh státního rozpočtu
Martin Kocourek
Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové. Dovolte, abych i já sdělil svůj názor na předkládaný návrh státního rozpočtu na rok 2003 a také na jeho možné souvislosti a zejména dopady.
Své vyjádření bych rozdělil do dvou částí. První by se týkala dopadů navrhovaného státního rozpočtu a část druhá mého vystoupení charakteristik a možných dopadů střednědobé fiskální strategie vlády, tak jak vyplývá z podkladů a dokumentace k navrženému státnímu rozpočtu na rok 2003.
Nejdříve tedy k dopadům vládního návrhu státního rozpočtu na rok 2003.
Mezi nejvýznamnější dopady plynoucí z tohoto návrhu patří další prohloubení přerozdělovacích funkcí státního rozpočtu a opticky to plyne již z předpokladu, že hrubý domácí produkt v roce 2003 vzroste nominálně o 6 %, zatímco výdaje státního rozpočtu vzrostou nominálně o 8 %. Podíl výdajů státního rozpočtu v roce 2003 by tak měl dosáhnout 33 % hrubého domácího produktu, což je nejvyšší podíl v novodobé historii. A znamená to, že v roce 2003 z každé vyprodukované stokoruny bude o použití 33 korun rozhodovat státní nebo vládní úředník.
V této souvislosti bych chtěl připomenout, že do roku 1997 se dařilo udržovat výdaje státního rozpočtu pod 30procentním podílem na hrubém domácím produktu, a jakkoli se opticky může zdát nárůst přerozdělovacích funkcí státu mezi roky 1997 a 2003 o 3 procentní body relativně malý, podstatnější je signální efekt zvyšujícího se přerozdělování přes státní rozpočet, a to zejména pro ostatní veřejné rozpočty, zejména rozpočty obcí, Fondu národního majetku a dalších státních fondů.
A dále je potřeba zdůraznit, že i do roku 1997 se dařilo držet podíl výdajů celé soustavy veřejných rozpočtů pod úrovní 40 % hrubého domácího produktu. V roce 2003 se tento podíl výdajů veřejných rozpočtů přiblíží 50procentní hranici hrubého domácího produktu. Zjednodušeně řečeno, vládní fiskální politika způsobuje, že již skoro polovina z vyprodukovaného národního bohatství je odsávána do veřejných rozpočtů a opět odtud přerozdělována. Ze zmíněného rámce státního rozpočtu na rok 2003 je dále zřejmé, že se vládě zcela vymyká z kontroly výdajová strana nejen samotného státního rozpočtu, ale také ostatních veřejných rozpočtů. A neobstojí argumenty, že 70 % výdajů státního rozpočtu je zákony, smlouvami nebo závazky České republiky předem dáno, neboť je to zejména vláda, kdo určuje nebo způsobuje dynamiku nárůstu drtivé většiny těchto mandatorních výdajů, a to ať už svou legislativní iniciativou, nařízeními vlády, vyhláškami nebo špatnými rozhodnutími či podceněním dopadů masivních deficitů státního rozpočtu zpět do státního rozpočtu ve formě rapidně rostoucích nákladů na dluhovou službu.
A také snaha vlády o tzv. pravdivý rozpočet, spočívající v nezapočítávání jednorázových neopakovatelných příjmů do celkových příjmů státního rozpočtu, je velmi sporná, neboť se tak dramaticky a opticky prohlubuje deficit státního rozpočtu, což velmi znejistí kredibilitu České republiky v očích zahraničí; poslední příklad je snížení ratingu České republiky.
Dále tedy dovolte, abych se vyjádřil k celkovému rámci, do kterého tento návrh zapadá, tedy k fiskální politice vlády do roku 2006, vycházející zejména z přiloženého střednědobého výhledu a dále některých informací z Ministerstva financí, jako je makroekonomický výhled. Své vyjádření bych rád shrnul do čtyř tezí.
Teze první. Fiskální strategie vlády drasticky zvyšuje budoucí dluhy nebo i způsobí ekonomický propad.
V návaznosti na mnou zmíněné dopady připravovaného státního rozpočtu na rok 2003, který je zároveň i základním kamenem fiskální politiky vlády do roku 2006, si připomeňme základní cíle vlády do roku 2006, tak jak to vyplývá z dokumentů či prohlášení ministra financí či podkladů zveřejňovaných Ministerstvem financí. Tedy zejména ve střednědobém výhledu vlády máme k dispozici vládní odhady vývoje hrubého domácího produktu až do roku 2006. A dále z programového prohlášení vlády vyplývá, že v roce 2006 by se deficit veřejných rozpočtů měl pohybovat v intervalu 4,9 - 5,4 % hrubého domácího produktu a že se k roku 2006 budou schodky veřejných rozpočtů postupně snižovat, až dosáhnou zmíněné meze 4,9 - 5,4 % HDP. Z propočtu pak ale plyne, že nám vláda definitivně sděluje, že konsolidovaný deficit veřejných rozpočtů bude v roce 2006 v rozmezí 146 - 161 mld. Kč.
A to je pevné číslo, které z těchto podkladů vyplývá. Dále, že kumulovaný deficit za funkční období této vlády vzroste o 580 až 595 mld. Kč. To je další číslo, které plyne z podkladů vlády. A pokud někdo toto hrozivé číslo deficitů veřejných rozpočtů po čtyřech letech této vlády chce zpochybnit, tak potom ale automaticky nastupuje další úvaha, která z propočtů vyplývá a která prokazuje, že zároveň nejpozději ke konci volebního období by se předpokládal pokles ekonomiky.
Fiskální představy vlády jsou tedy buď nekvalifikované, nebo prokazují jasnou neschopnost pro ozdravení veřejných financí cokoliv udělat, nebo vláda otevřeně připouští, že její fiskální politika bude znamenat pokles hrubého domácího produktu nejpozději v roce 2006, což při tak obrovských deficitech může být skoro zákonité a což se budu snažit prokázat i dále.
Teze druhá. Tempo vytlačování soukromých investic státním dluhem se rychle a dramaticky zvyšuje.
Pokud se podíváme v této souvislosti na možný vliv deficitů na ekonomiku z pohledu vyzískávání zdrojů v rámci domácí ekonomiky, kde nám jako podklad může sloužit měnový přehled zveřejněný Českou národní bankou, tak tento měnový přehled říká, že mezi rokem 1998 a rokem 2002 vzrostou čistá zahraniční aktiva v české ekonomice o 383 mld. korun, domácí úvěry poklesnou o 181 mld. Kč a čistý úvěr vládě vzroste o 271 mld. Kč, přičemž klientské úvěry obchodních bank a České národní banky poklesnou o 331 mld. Kč. Z uvedených čísel je zřetelný dopad deficitů veřejných rozpočtů mezi roky 1998 až 2002 na domácí úvěry, kdy formou sacího efektu je zvyšován čistý podíl úvěrů vládě na úkor klientských úvěrů obchodních bank. Domácí zdroje financování investičních aktivit díky deficitům státních rozpočtů tak postupně dramaticky klesají, od roku 1998 do konce letošního roku to bude o 1/3. A pokud má domácí ekonomika růst, je tedy nezbytné financování prostřednictvím dynamického růstu zahraničních aktiv, což má ale zásadní a fatální vliv na kurs české koruny.
Jako zcela alarmující se v této souvislosti jeví deklarovaná fiskální politika, která předpokládá mezi roky 2003 a 2006 další dodatečný kumulovaný deficit ve výši 580 až 595 mld. Kč. Myslím, že je zcela zřejmé, že dopad takovéto fiskální politiky neboli budoucího zvýšení čistého úvěru vládě o dalších zhruba 600 mld. Kč, tj. ze současných 313 mld. Kč na zhruba 900 mld. Kč, bude mít na domácí úvěrovou emisi a objem klientských úvěrů zcela zničující vliv.
Takto podloženou úvahou, doufám, také padá mýtus o tom, že českou korunu zásadně ovlivňují privatizační příjmy. Největším nepřítelem české koruny se tak nově stávají budoucí vládou předpokládané masivní deficity veřejných rozpočtů, a budu se to snažit prokázat v další tezi.
Teze třetí by tedy zněla: Expanzivní fiskální politika rozbouří kurs české koruny. A k úvaze o tom, jaké zničující důsledky bude mít vládou deklarovaná fiskální politika na kurs české koruny, bych chtěl říci následující.
V počáteční reakci na mohutné deficity bude koruna posilovat, a to vlivem přílivu zahraničních aktiv, která budou muset kompenzovat výpadek financování domácí produkce, neboť musí zákonitě dojít k masivnímu přelévání domácí úvěrové emise do stamiliardových nákupů státních dluhopisů, neboť Ministerstvo financí a Česká národní banka odmítají vydávat dluhopisy v jiné měně než v korunách. Zároveň také říkám, že kurs české koruny nebudou zásadně ovlivňovat příjmy z privatizace, ale zásadně jen růst veřejného dluhu, protože si musíme uvědomit, co je další přes půl bilionu korun nového dluhu proti potenciálním výnosům z české privatizace.
Tato obrovská fiskální expanze zároveň bude mít silný vliv na vývoj domácí peněžní zásoby - jen pro zajímavost, která je kolem 1 600 mld. Kč - a 600miliardový přírůstek dluhu neboli nepřímá dodatečná emise peněz do ekonomiky nebude ale podložena žádnou reálnou produkcí, na rozdíl např. od privatizace, kde proti privatizačním penězům alespoň existuje reálný produkční podklad. Dluhové peníze tak budou mít tedy výrazně proinflační charakter.
ČNB bude tedy muset riziko vyšší inflace buď ignorovat, nebo začít vysoké tempo přírůstku peněžní zásoby sterilizovat, ať už vyššími sazbami na trhu, nebo vyššími sazbami sterilizačních poukázek ČNB. To může zvyšovat úrokovou míru v České republice, což při sílící koruně, a tedy klesajícím exportu začne vytvářet obrovské pnutí. A přesně toto budou také vědět zahraniční investoři, kteří si, a i v návaznosti na naivní představy vlády o pravdivosti a poctivosti rozpočtu, v předstihu začnou vynucovat rizikové prémie na úrokové míry.
A takovéto protisměrné prostředí, silná koruna a vysoké úroky, zároveň může být ideální pro kursové spekulace. Zjednodušeně řečeno: vláda svou fiskální expanzí vytvoří tak protisměrně ekonomické tlaky jednotlivých agregátů, že může způsobit měnové turbulence, které nebude Česká národní banka schopna svými operacemi s devizovými rezervami zvládnout, ale pouze vytvoří ideální prostředí pro obrovské zisky silných hráčů na devizovém trhu.
Zničující vliv budoucích masivních přírůstků veřejných dluhů proto nespatřuji ani tak v otázce střednědobého posilování nebo oslabování koruny, ale v dramatickém zvyšování nestability kursu české koruny, ať už v plovoucím režimu, nebo v dramatické nákladnosti nějakým způsobem fixovaného neboli intervenovaného kursu české koruny.
Poslední teze, čtvrtá. Vláda svou fiskální politickou způsobí dluhovou povodeň.
Častým argumentem vlády totiž, užívaným pro zlehčování dopadu obrovských deficitů, je poměr mezi výší státního nebo veřejného dluhu a hrubého domácího produktu. V roce 2002 bude tento poměr zhruba 20 % a při deklarované fiskální politice do roku 2006 by se tento poměr mezi státním dluhem a hrubým domácím produktem zvýšil na 33 %. Vláda nám však argumentuje, že maastrichtské kritérium pro země EU předepisuje tento poměr na maximální úrovni 60 %. Jinými slovy, podle vlády existuje stále ještě dostatečně velká dluhová rezerva. Není tomu tak, protože vláda zamlčuje další maastrichtské dluhové pravidlo, které říká, že deficit veřejných rozpočtů by neměl být vyšší než 3 % hrubého domácího produktu.
A s vývojem státního dluhu je to totiž podobné jako s povodněmi. Ničivý rozsah povodní není totiž přímo závislý na objemu přehrad, které je zadržují, ale na rychlosti, s jakou se tyto protipovodňové přehrady naplňují. A stejně tomu je i u státního dluhu. Státní dluh také není ničivý přímo svou absolutní úrovní, ale dynamikou tempa, jakou narůstá. Tedy stejně jako je ničivá povodňová vlna na horních tocích, i když je přehrada zadrží, tak stejně ničivý pro ekonomiku je rychlý nárůst státního dluhu, i když jeho objem v poměru k HDP je pod doporučenou mezí. A státní dluh roste od roku 1997, kdy byl poměr státního dluhu na HDP nejnižší, do roku 2006 průměrným tempem 17 % ročně, zatímco nominální růst HDP by měl být mezi roky 1997 až 2006 kolem 6,5 % ročně. Tedy dluhy rostou 2,6krát rychleji než produkt - a to je dluhová povodeň. Při tomto tempu přívalu státního dluhu přeteče dluhová 60procentní hráz kolem roku 2008. A co se stane, když přeteče přehrada, máme myslím ještě všichni v živé paměti. V ekonomice je tomu zcela stejně, a prokazují to i moje předchozí úvahy o vytlačování domácích investičních úvěrových zdrojů nebo o možných dramatických turbulencích české koruny.
Shrnu-li tedy své vystoupení, potom o tomto návrhu státního rozpočtu na rok 2003 chci říci, že tento rozpočet dává vládě povolení odebírat a přerozdělovat skoro polovinu celého národního produktu. Fiskální strategie vlády drasticky zvyšuje budoucí dluhy, nebo dokonce může i způsobit pokles ekonomiky. Tempo vytlačování soukromých investic a aktivit státním dluhem se dramaticky zvyšuje a mohutně expanzivní fiskální politika vlády může nekontrolovatelně rozbouřit kurs české koruny. A konečně, vláda svou fiskální politikou může způsobit dluhovou povodeň.
Vážené dámy a pánové, dnes máme také 7. listopadu, a možná si již ani příliš neuvědomujeme nebo nevzpomínáme, že do roku 1989 v kalendářích byl tento den vyznačen jako výročí VŘSR. Jestli tento vládní návrh státního rozpočtu na rok 2003 projde, bude - a podotýkám bohužel - důvod pojem "výročí VŘSR" znovu do kalendářů zavést, a to jako výročí velkého říjnového socialistického rozpočtu a z mého pohledu smutného dne České republiky.
Myslím, že z toho, co jsem zde o návrhu státního rozpočtu a fiskální politice vlády do roku 2006 řekl, je zřejmé, že tento návrh nepodpořím a že vláda, která takovýto rozpočet s takovýmto chmurným a beznadějným výhledem do roku 2006 předkládá, si nezaslouží jiného označení než vláda dluhové koalice a že pod takovouto dluhovou koalicí nás v budoucnu nečeká nic jiného než čas dluhů.
-
-
-- --
Martin KocourekPoslanec PSP ČR (ODS)