Stát vydělá na nižší dani

Benjamin Kuras

Rovná daň je cesta k prosperitě i ke svobodě

S obrovskou vehemencí zatracují premiér i ministr financí ideu jednotné výše zdanění. O rovné dani mluví jako o nesmyslné, neproveditelné a nelogické. Protože se Mirkovi Topolánkovi - v jinak tentokrát mistrném utkání se sebeztrapňujícím premiérem v nedělních Otázkách Václava Moravce - nepodařilo vysvětlit podrobně, čím je plošné zdanění atraktivní pro všechny daňové poplatníky, pokusím se mu pomoci několika detaily z historie.

Jak se můžeme dočíst v Bibli a ve fiskální historii Řecka a Říma, jednotná daň - obvykle desetina čili desátky - byla jediná daňová sazba pokládaná za spravedlivou, ekonomicky povzbudivou a snadno vybíratelnou. Díky ní taky na správu fiskální politiky celého římského impéria od Británie po Sýrii stačilo několik tisíc daňových výběrčích. Ze snadno vybraných nízkých daní si Řím stačil udržovat několikamilionové legie a civilní infrastrukturu, která mu stačila na tehdy nejdokonalejší komunikace, obecní služby, zavlažování, kanalizace a nepočetné, ale efektivní státní úřednictvo. Byla snadno vybíratelná proto, že ji většina obyvatel impéria mohla přijímat jako fair.

Vysoké stupňované zdaňování je produktem chamtivosti vládnoucích, rostoucí byrokratizace a regulace činnosti občanů. Vychází z malosti, závisti a nenávisti k úspěchu a potřebě úspěch trestat a neúspěch odměňovat - a tím okrádat o motivaci úspěšné i neúspěšné. Nemůže mít dlouhodobý ekonomický úspěch, protože popírá základní a první zákon ekonomiky: motivace je pro ekonomickou činnost jednotlivců hlavní hnací silou, a jestliže je o motivaci připravíme, nutíme je k nečinnosti, a tím ekonomiku k neproduktivnosti.

V celém světě se zabydlela víra -znějící logicky - že když místo daně 10 procent nasadíme těm nejúspěšnějším daň 50 procent či víc, vybereme od nich víc. Praktická zkušenost je však taková, že zvýšením daňových sazeb se zmenšují státní příjmy, a naopak. Zde několik případů z nedávné ekonomické historie.

Když Ronald Reagan v roce 1980 srazil nejvyšší sazbu ze 70 procent na 28 procent, reálné státní příjmy z daní se zvedly v následném desetiletí o 54 procent. Jak Clinton daně opět postupně zvyšoval, příjmy začaly klesat. Bush nejvyšší sazbu opět srazil na 35 procent a státní příjmy se mu rok od roku zvyšují o 15 procent.

Nejdramatičtější snižování daní provedlo Irsko, když od 90. let zečtyřnásobilo příjem z podnikatelské daně jejím snížením z 50 procent na 12,5 procenta, tedy na čtvrtinu. Jednou z nejúspěšnějších ekonomik světa je Hongkong, který už několik desítek let běží na jednotnou daň 16 procent. V Rusku se po zavedení plošné daně v roce 2001 daňové příjmy státu zvedají každoročně v průměru o 20 procent. Plošná rovná daň už běží i v Estonsku, Litvě, Lotyšsku na Slovensku v Gruzii, Rumunsku a Srbsku. A uvažuje o ní Bush pro Spojené státy. Že se její ideji čeští politici tak sveřepě brání, ukazuje, jak slepě se zamkli do zkostnatělého a sklerotického systému, který z Evropské unie udělal dnes nejpomaleji rostoucí ekonomiku světa s nejrychleji rostoucí nezaměstnaností. Rovnou daní samy od sebe odpadnou obrovské státní i podnikatelské výdaje na propočty, výpočty, odpočty a navracení daní, jak bude čím dál snadnější bez najímání drahých účetních za pár hodin daň z příjmu spočítat a zaplatit bankovním nebo internetovým převodem. Neproduktivní státní sektor ušetří miliony a uvolní desetitisíce zaměstnanců na produktivní podnikání.

Každému zůstane víc peněz na útratu, takže se víc nakoupí, víc prodá a víc vyrobí - a vybere víc daní.

Potřebuje to jen spočítat si fakta a přehodit intelektuální výhybku. A najednou to bude tak logické jako ve starém Izraeli a starém Římě.

Benjamin Kuras
Od roku 1974 britský občan. Autor 15 anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích. Přispívá do českých periodik: Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, MFDnes, Xantypa.