Markéta Dočekalová: Tvůrčí psaní

Marie Štichová

Kniha M. Dočekalové je v současnosti nejprodávanějším titulem několika pražských knihkupectví. Úspěch je to o to větší, uvědomíme-li si, že se nejedná o beletrii, paměti ani portrét známé osobnosti, které obvykle žebříček prodejnosti vedou, ale o učebnici. Tajemství její popularity tkví zřejmě v látce, kterou se zabývá, tj. tvůrčí psaní. Zdá se, že společnost znovu nalezla zálibu v kolonce pod heslem „vyrob si sám“ (vzpomínáte na skládání papírových modelů hradů? Na předtištěné vzory na vyšívání na kanavě?)
Zásluhu na dobrém odbytu má i reklama zprostředkovaná Lidovými novinami, které už dva měsíce před vydáním začaly zveřejňovat ukázky z knihy.

Učebnice se z hlediska vyučované látky člení do dvou tématických celků: 1.) jak psát pro noviny a časopisy a 2.) jak vymyslet a zpracovat příběh.
Kromě toho objasňuje základní termíny z oblasti tvůrčího psaní, zabývá se úskalími novinářského života, nejčastěji kladenými otázkami posluchačů autorčiných kurzů a radami pro spolupráci s médii. Závěrečné stránky obsahují užitečné internetové odkazy.

V části věnované žurnalistice se autorka po krátkém teoretickém úvodu zabývá nejfrekventovanějšími novinářskými útvary: reportáží, interview, fejeton aj. Čtenář se seznámí s jejich charakteristikou a v praktickém cvičení (klíč na konci knihy) si má ověřit pochopení podstaty popisovaného útvaru. Úroveň cvičení je značně rozkolísaná. Ta v prvních kapitolách vypadají jako opsaná z učebnice slohu pro ZŠ („napište antonyma k slovům horký, mrtvý, láska, nepřítel, včas“), jiná jsou naopak poměrně náročná a vyžadují maximální soustředění. Největším kamenem úrazu těchto cvičení je to, že spíše než pochopení podstaty žánru testují čtenářovu schopnost vycítit, co asi chce autorka – učitelka slyšet. Ukázkové texty mohly být využity rozmanitěji, např. k demonstraci slohových chyb, či špatného řazení odstavců. Vzhledem k tomu, že jde většinou o práce začátečníků, byla by jejich hlubší analýza velkou pomocí pro čtenáře bojujícími se stejnými chybami. Přestože důležitou zásadou dobré učebnice je použití co nejširší palety různých typů cvičení, omezila se publikace jen na dva typy (v druhém typu je v průběhu cvičení poukázáno na chybu, např. v kapitole o rozhovoru). Pro dosažení cíle – naučit čtenáře psát – by byla vhodná např. metoda dopsání začátku textu tak, aby vznikl pokaždé jiný žánr.

Kapitola věnovaná příběhu podrobně rozebírá všechny jeho složky: námět, postavy, kompozici atd. a vyjmenovává zásady nutné pro pravděpodobnost a kompaktnost celku. Tato část tvoří nejpropracovanější a nejkvalitnější část knihy. Je patrné, že téma příběhu je autorce nejbližší. Zpracování látky zachovává schéma použité v předchozích kapitolách – teorie, vysvětlení podstaty, ukázky a praktická cvičení.

Množství uvedených příkladů z (nejen) autorčiny praxe oživuje text a zvyšuje jeho autenticitu. Autorčin styl je profesionálně „vypracovaný“, přesto narazíme na drobné slohové vady (časté opakování téhož slova, poněkud nešikovně formulovaný výraz, více záporů, než je únosné pro logiku textu).
Roli „učebnice pro všechny“, kterou na sebe kniha bere, je splněna poměrně dobře. Autorčina snaha vyjít vstříc poptávce po lehce stravitelném, nenáročném textu se projevuje v jednoduchém slohu, lidových obratech či zevšeobecňujících tendencích. I rozsah publikace (152 stran) zaručuje, že nebude (nestačí) nudit. Bohužel ji to logicky také znemožňuje zabývat se látkou hlouběji, snaha podat složitější problém v instantě dostupné podobě nutně snižuje její odbornou úroveň.

Hodnota knihy spočívá především v tom, že slouží jako odrazový můstek pro ty, kteří se psaním chtějí zabývat vážněji.Až dojemně působí snaha povzbudit začínajícího „psavce“.Z některých pasáží má čtenář pocit, že pravděpodobnost, že první novinářova reportáž (či povídka, rozhovor..) je špatná, či ne moc dobrá, je zcela minimální.
Podle autorčiných slov v úvodu měla vzniknout učebnice „kamarádská a lidská“, po jejímž zvládnutí by čtenář měl teoreticky i prakticky ovládat běžné novinářské žánry. První část autorčina předsevzetí byla splněna, kniha nabízí skutečně příjemné čtení. Sporné je, zda je v moci (i mnohem obsáhlejší) publikace z někoho udělat novináře.
Začínající žurnalista nemůže čekat, že po přečtení knihy jeho profesní váha prudce stoupne. Může si však vybarvit další okénko svého spisovatelského modrého života s dobrým vědomím, že na cestě ke zdokonalení svého psaní je zas o kus cesty dál.