Kaczyński prohrál, Kaczyński zůstává
Vladimír Petrilák
Německý tisk výsledky polských voleb uvítal titulkem hlásajícím konec vlády Kaczyńských. Bývalý polský president Aleskander Kwaśniewski proklamoval pád IV. republiky – díla právě dosud vládnoucích dvojčat. Díla, které existuje spíše v rovině ideologické a proklamativní nežli formálně právní.
Nic z výše uvedeného není pravdou. Předčasné parlamentní volby (do obou komor parlamentu) 21. října nebyly volbami presidentskými – čili jeden Kaczyński odchází (Jarosław, premiér), druhý však bude vládnout ještě tři roky (Lech, president). IV. republika doposud formálně nevznikla – toto heslo vymyslela ta část intelektuálů, která byla hrubě nespokojená s podobou polské demokracie 90. let – kterou vnímali jako demokracii potěmkinovskou a proto postulovali nikoliv reformy, ale vznik nového projektu, radikální řez – tedy IV. republiku. K tomuto heslu se před volbami v roce 2005 hlásila strana Právo a spravedlnost a Občanská platforma.
Dokud nebude změněna ústava z roku 1997 nelze hovořit o realisaci nového projektu. Zásadní novelisaci ústavy připouštějí dvě zmíněné strany – dodejme, že tato uskupení, jejichž kořeny sahají do hnutí Solidarita, mají nyní v novém parlamentu dohromady více než 70 % mandátů. Samozřejmě, že tato jednoduchá aritmetika v politických kalkulacích nemusí vždy platit – změna ústavy totiž znamená také úpravu postavení presidenta, a zde určitě dojde k ostrým neshodám. Takových problémů nepochybně bude více, ale pokud PO a PiS budou mít politickou vůli – tak k novelisaci ústavy dojde, protože jsou s to tuto legislativně prosadit – a to teprve bude skutečný začátek IV. republiky.
Zda k tomu dojde, nelze dnes s určitostí říci. Pravdou je totiž to, že příkop, který vykopala nejprve PO a následně i PiS mezi stranami, které v roce 2005 měly vytvořit společnou vládní koalici, je dnes nesmírně hluboký.
Výsledky
Sejm (dolní komora)
Volební kampaň byla komentátory a pozorovateli označována jako nejbrutálnější a nejostřejší Za posledních 18 let – proto mnozí předvídali nízkou účast. Podobně jako u nás efekt byl opačný – volební účast byla historicky rekordní – vlastně nejvyšší od roku 1991. K urnám přišlo takřka 54 procent voličů, což jistě není nikterak závratný výsledek, ale v polských reáliích je úctyhodný. Podařilo se zmobilisovat hodně mladých, prvovoličů a dříve nehlasujících – především ve velkých a větších městech a aglomeracích.
Vynikajícího výsledku dosáhla dosud oposiční Občanská platforma (PO, liberálové), na kterou hlasovalo 41 % voličů. Porazila vládnoucí stranu Právo a spravedlnost (PiS, 32 %, pravicově-sociální). Třetí skončila centro-levicová koalice LiD (Levice a demokraté, 13 %). Pětiprocentní práh překročila ještě zemědělská strana PSL (Polská lidová strana, takřka 9 %).
V sejmu je celkem 460 křesel, PO má 209, PiS – 166, LiD – 54 a PSL – 30. 1 patří německé menšině, která má svou representaci zajištěnou zákonem, představitel německé menšiny tradičně podporuje vládu.
Naprostý debakl potkal dvě donedávna vládní strany – Sebeobranu a Ligu Polských Rodin. Tyto strany se propadly dokonce i pod 3 procentní práh a to znamená, že nedostanou žádné peníze na svou činnost ze státního rozpočtu.
Exotické strany – jako např. nově vzniklou Stranu žen (kterou vede známá spisovatelka Manuela Gretkowska) anebo Polskou stranu práce (ultralevicové uskupení) – voliči iognorovali.
Senát
Do senátu volby probíhají zároveň s těmi do dolní komory, hlasování probíhá však v podstatě podle většinového systému, a nikoliv proporčního jako do sejmu. Ze 100 mandátů PO získala 60, strana Kaczyńského 39, do horní komory se ještě dostal jako nezávislý kandidát Włodzimierz Cimoszewicz, (v 90. letech patřil k čelním politikům postokumunistické Svazu demokratické levice, SDL, dnes LiD, byl předsedou vlády, ministrem zahraničí i neúspěšným presidentským kandidátem postkomunistů).
Vítěz to nemá lehké (jako vždy)
Vítězná Občanská platforma Donalda Tuska může proklínat volební systém – zvítězila ve volbách se značným náskokem a skutečně výtečným výsledkem. Navzdory tomu v dolní komoře nemá nadpoloviční většinu a musí se dohodnout s jednou z parlamentních stran na vytvoření vládní koalice. Přitom moc nescházelo a mohlo to být jinak. Z hlediska konečných výsledků je dramaturgie volebního večera nepodstatná, ale v noci neděli 21. října to vše vypadalo jinak. První neoficiální prognózy měly být ohlášeny po 20.00 večer, jenže Státní volební komise několikrát měnila čas konce voleb, protože v několika volebních obvodech došly hlasovací lístky a bylo nutné prodloužit čas pro hlasování. Televize, které vysílaly své volební programy musely přerušovat tyto pořady a vysílat náhradní program . Dlužno dodat, že novináři a politici už dávno znali výsledky volebních prognóz, ale museli si svůj výbuch radosti příp. zklamání ponechat na hodinu, kdy jim to dovoluje zákon. Jinými slovy – své mediální výstupy mohli zahrát přesně v 22.55. Platforma šílela radostí – protože prognózy hovořily o drtivém vítězství a slibovaly 224 mandátů. To bylo velmi slibné! Dávalo to straně reálnou šanci na to, že sestaví vládu sama. Stačilo by totiž přetáhnout na svou stranu (a lanaření je v polském parlamentu dost obvyklé) sedm poslanců a měli by většinu. Tyto přeběhlíky by bylo možné poměrně snadno najít v řadách PiS anebo LiD (koalice Levice a Demokraté se totiž skládá z několika stran, v tom z Demokratické strany, bývalé Unie Svobody, čili strany, která v první polovině 90. let byla i stranou Donalda Tuska a celé řady poslanců PO). V pondělí ráno, kdy se do médií začaly dostávat první dílčí výsledky ze sčítání hlasů se však tato optimistická vise samostatné vlády začala rozplývat. Za povšimnutí stojí i poznámka premiéra Kaczyńského, který po 23 hodině v neděli v noci v reakci na první ohlášené prognózy uvedl, že je škoda, že PO nemá v sejmu většinu, protože by takto mohla nést plnou vládní odpovědnost – v tom i za své sliby z volební kampaně.
Platforma však musí hledat koaličního partnera. V roce 2005 voliči hlasující na PO nebo PiS hlasovali de facto na koalici PO-PiS. Takové panovalo tehdy všeobecné přesvědčení, takový dojem budila taktika a rétorika obou stran před tehdejšími volbami, obě totiž nesly prapor symbolu IV. republiky. Ke koalici nakonec nedošlo a do dnešního dne není zcela jasné proč.
V nynější volební kampani žádná strana nechtěla apriori mluvit o tom kdo s kým uzavře koalici. Existovala jedna výjimka, PO – PSL. Tyto dvě strany totiž úspěšně spolupracují v mnoha vojvodstvích (krajích, na úrovni místních krajských zastupitelstev). Do voleb však nebylo jasné, zda se PSL vůbec dostane do sejmu. Lidovcům se to nakonec podařilo a dnes mohou opět být tím, čím byli celá 90. léta – malou, leč důležitou stranou, která má široký koaliční potenciál (byli např. v levicových vládách, a v minulém volebním období slibovali tichou podporu vládě PiS) a takřka vždy, navzdory dosti mizerné parlamentní reprezentaci, byla součástí vlády. V tomto ohledu Polská lidová strana připomíná naše lidovce…
Strana PiS ústy Jarosława Kaczyńského ještě v neděli 21. října jasně dala najevo, že jde do oposice. To je přirozený důsledek předchozích dvou let a volební kampaně – po celé toto období PO ostře útočila na vládu a zvláště na Kaczyńské. PO používala demagogickou argumentaci, čímž smazala ty akcenty spolupráce, kdy legislativně pomohla PiS zavést některé mechanismy, s jejichž pomocí pravice chtěla budovat základy IV. republiky.
LiD (čili: Svaz demokratické levice, Demokratická strana, Unie práce a Sociální demokracie) nevylučoval možnou koalici s PO, nicméně pro Donalda Tuska by spolupráce s postokomunisty byla velmi nepohodlná. Mohl by to být smrtící polibek. Sice během volební kampaně nechtěl jednoznačně vyloučit budoucí spolupráci (pro případ, že by se lidovci nedostali do sejmu), ale zároveň dělal vše pro to, aby se o této případné možnosti moc nemluvilo.
Nyní je již skoro stoprocentně jisté, že nejmenší poslanecký klub – lidovecký bude tím, který spolu s Občanskou platformou utvoří parlamentní většinu, tedy vládní koalici. Za této situace lidovci – ač početně slabí – jsou svým významem silní. A předseda strany, Waldemar Pawlak, umí takové partie rozehrávat velmi dobře. Pozorovatelé soudí, že Pawlak je schopen vyjednat a vymoci na Platformě mnohem víc, nežli uhráli na PiS v předchozí vládní konstelaci Sebeobrana a LPR.
Donald Tusk, předseda PO, po volebním triumfu mluvil o lásce a pravdě – nechce spory, chce budovat. Volebním helsem Platformy byl – a Tusk to tak sám nazýval – zázrak. Hospodářský zázrak . Volební kampaň probíhala pod heslem “Všichni proti PiS”, padala slova o ohrožení demokracie, stalinismu, putinismu, gestapu – vše se týkalo státních orgánů a zvláště strany PiS. Nyní nastal čas lásky – to je jistě první zázrak.
Tož si počkejme na ty zázraky…
Vladimír Petrilák