Babička za mřížemi (bez milosti)

Josef Provazník

Pozdě, ale přece. Tak nějak bychom mohli komentovat rozsudek soudu, který „nadělil“ babičce Ludmile Brožové – Polednové 6 let ve vězení. Být vůči českým soudům takto smířliví ale není na místě. Je naprostým selháním polistopadové politiky, že spravedlnosti bylo učiněno zadost (alespoň z malé, takřka neviditelné části) až téměř 20 let po pádu bývalého režimu. Pro oběti komunistického životu a jejich zničené životy nedávné rozhodnutí soudu přichází až příliš pozdě. Urválek, Vaš, Grebeníček sr., to jsou jen některá jména spjatá s kusem historií našeho národa, za kterou nezbývá než se stydět. První jmenovaný zemřel před téměř 30 lety a spravedlnosti tak unikl. Druhý jmenovaný, který se v roli prokurátora podílel např. na smrti generála Heliodora Píky, se trestu před několika lety vyhnul díky údajnému „promlčení“ svého skutku. Třetí z party, otec bývalého předsedy „nové a polepšené“ komunistické strany ČR Grebeníček starší, se dokázal soudním stáním vyhýbat mrštně jako lasička až do své smrti.

Co jsme dělali těch uplynulých 20 let, že jsme pozapomněli na pojmenování hříchů naší minulosti? Nedělali jsme nic, protože řada polistopadových politiků má z minulého režimu notně pošpiněný „bryndáček“. Ale, na druhou stranu, možná tomu tak není a hlavním viníkem je pouhá lidská lhostejnost. Pro horlivé budování úhledných satelitních městeček, obrovitých obchodních center a obludných multikin nějak prostě nezbyl čas na účtování s naší totalitní minulostí. To se může stát. Však jsme jenom lidi, že?

Pseudohumanisté v čele s prezidentem Václavem Havlem se rádi navenek (bohužel asi o uvnitř) opájeli ušlechtilým heslem „Nejsme jako oni“, v rámci něhož se zdráhali zúčtovat se zločiny komunismu.

Kromě zbytečné změkčelosti a rádobygentlemanských gest za to snad může právě i socialistická minulost naší polistopadové politické elity. Ještě dnes se pomatená generace „osmašedesátníků“ hrdě hlásí ke své, prý logicky odůvodnitelné (zrada západních mocností, hrůzy války, jak obyčejně slýcháváme) příchylnosti k socialisticko-komunistické fantasmagorii. Možná tedy tito, dnes ctihodní pánové s šedinami, hleděli na hlavní figury politických procesů a dalších komunistických pohlavárů z přelomu 40-50 let s jistým pochopením. Kdo ví....Nakonec, vyšli ze stejného lůna, tak o co jde, ne?

Po tom všem tedy není sebemenší důvod jásat nad tím, že jedna stará a od mládí pomatená žena půjde na 6 let do basy. Ještě k tomu když je jasné že pro svůj zchátralý zdravotní stav nikdy brány žádné české věznice nepřekročí.

Poměrně zajímavým momentem v celé věci je fakt, že Václav Klaus odmítl Ludmile B. P.
udělit neudělil milost.
Jsem zvědav, jaké komentáře se k jeho rozhodnutí ještě vynoří (a některé se již vynořily). Jako bych předem slyšel glosy plné lítosti a takové té „teplé člověčiny vyvěrající přímo od srdíčka“, které lamentují nad Klausovou nehumánností (jak jen mohl, jak jen mohl poslat nebohou stařenku mezi studené vězeňské zdi cely?).
Jsem samozřejmě rád, že je český člověk naplněn citem lidské. Jen je mi s podivem, jak s tím korespondují hromadné petice, které požadovaly jen před několika málo desetiletími trest smrti pro každého, kdo si dovolil vyslovit kritický názor na zdejší zřízení. Těžko věřit tomu, že jsme se tolik změnili. I dnes je mezi námi plno horlivých svazáků, „revolucionářů dneška“, kteří se snaží promlouvat do české politiky. Na jazyku mám třeba miláčka českých médií a dospívajících dívek (nosících na záňadří medailónek s podobiznou Che Guevarry) Matěje Stropnického. Právě ten je příklad toho, že odkaz „osmašedesátníků“ a dalších socialistických pomatenců bude pokračovat i napříč mojí generací. Nicméně, mezi mladými komunisty (jejichž klub byl nynějším zbabělým imperialistickým režimem zakázán) se jistě najdou i mnohem směšnější kašpárci.
Za tuto odbočku se čtenáři omlouvám, ale drobné popíchnutí směrem k „rebelantské“ tvářičce SZ jsem si prostě nemohl odpustit...

Raději se ale vraťme zpět ke vrásčité tváři poctivé obhájkyně komunistických pořádků Ludmile Brožové – Polednové. Byl bych nerad, kdyby její osud vzbuzoval u některých čtenářů až příliš velkou lítost. Copak pohůnci komunistického režimu a věrní následovníci sovětského ráje snad někdy tento lidský cit dokázali projevit? Nezavírali snad stejně staré muže i ženy do špinavých lágrů, nerozdělovali na dlouhé roky celé rodiny, neničili nadějné kariéry vědců, lékařů, představitelů církve či drobných podnikatelů? Neposlali desítky lidí na zbytečnou smrt a další desetitisíce do nucené emigrace? Proč bychom teď měli naříkat nad tím, že jedna stará žena může jít čistě teoreticky za katr?
Demokracie prostě nemůže neustále jen nastavovat druhou tvář a nečině přihlížet sílám, které se jí snaží podkopávat. Podobná cesta se ji v minulostí několikrát nevyplatila a může tomu tak být i v budoucnosti.

Zločin a trest, jak napsal Dostojevskij. To je logická posloupnost, která by měla platit bez výjimky věku či pohlaví pro každého z nás. Proto by bylo správné, kdyby šla do vězení třeba i žena, která je stejně stará jako i moje před rokem zemřelá babička.