Volte mě, já vše změním, říkal ve své volební kampani Barack Obama. Celému světa sliboval současný americký prezident změnu americké zahraniční politiky, mír pro všechny národy, práci všem a kdesi cosi. Bylo až dojemné sledovat, jak jsou Američané uneseni svým hrdinou a očekávají ráj na zemi. Nic proti. Nadchnout se pro správnou věc je občas zapotřebí. Volba prvního černého prezidenta v USA je bez diskuze historická událost. Je obdivuhodné, že se afroameričan dokázal stát prezidentem v zemi, kde ještě nedávno černoši nemohli sedět v autobuse vedle bílého Američana.
Na druhou stranu, stačí se Obamovi jenom proto tak uctivě a nekriticky uklánět? Obama je v mnoha směrech naivní snílek, který se nechává až příliš unášet slepou oddaností svých příznivců. Snesl by jim rád modré z nebe. Slíbil věci, které jsou nesplnitelné a především ne zcela prospěšné. Tak trochu to připomíná evropský socialismus, který je nakonec Demokratické straně celkem blízký. Už Clintonova administrativa si přála, aby mohl každý Američan důstojně bydlet. Proto tlačila na bankovní ústavy v zemi, aby hypotéku poskytli doslova každému. Výsledek takového snažení pociťuje celý svět řadu měsíců.
Obamovo řešení krize je rovněž ryze socialistické a nese se v duchu nezodpovědného rozhazování plnými hrstmi do všech stran, což je považováno zcela mylně za řešení problémů. Je už taková doba, že žijeme jen přítomností. Co bude za pár let nikoho nezajímá. Koupit si hlasy voličů, to je oč tu běží. Volič chce vše ihned a pokud možno zdarma a bez vlastního přičinění. Uvidíme, jak toto hazardní rozhazování finančních prostředků Ameriku dokáže změnit k lepšímu.
Styl americké zahraniční politiky je také znatelné odlišný od dob Bushových. Amerika se rozhodla hrát si na hodného strýčka Sama. S každým je podle nových manuálu možné uzavřít upřímné přátelství. Ústupky nás nic nestojí, budujeme přeci nový a lepší svět. Dnes ustoupíme my, zítra oni. Takové uvažování je ovšem zhoubné a nerealistické. Je iluzorní se domnívat, že pokud se Američané třeba i stáhnou ze všech vojenských základen a budou každý měsíc jezdit s otevřenou náručí do Íránu a KLDS, či snad za samotným vůdcem Al-Kajdy, tak se stanou v očích svých minulých nepřátel oblíbenci.
Diktátorské režimy jsou přeci už ze své podstaty založeny na boji proti vnějšímu nepříteli. Případně na boji proti nepříteli vnitřnímu, který je financován zahraničím. Pokud v nesvobodné zemi propuknou nepokoje, vždy jsou hlavním viníkem americké dolary. Právě na obranu proti těmto režimům měl stát v ČR radar. Autor tohoto článku se bez něj jistě obejde. Jde tu o něco jiného. Rozhodnutí Američanů o radaru lze vnímat jako ústupek vůči tlaku Ruska a do jisté míry i zlomový bod v celém dosavadním postavení „světového policajta“. Jestli je to tak i ve skutečnosti, něco je špatné. I když Rusko už dávno není Sovětským svazem, ustupovat by se mu nemělo. I zde mluví historie sama za sebe.
Na svém svrchovaném území si může ČR provádět, co se mu zlíbí. Tak proč takový povyk kvůli jednomu radaru? To jak to nakonec s radarem dopadlo, není vítězstvím zdravého rozumu, jak se ho budou snažit interpretovat některé domácí kruhy v čele s Jiřím Paroubkem.
Jednoduše jde o důsledek proklamované změny americké zahraniční politiky. I v následujících letech Obamovy vlády budeme svědky podobných laciných gest. Stejně tak můžeme s jistotou očekávat,že nebudou druhou stranou oslyšena. Naopak, povedou k dalším a dalším trapným ústupkům, díky kterým ztratí Amerika svou tvář úplně. USA budou vnímány jako hodný Strýček Sam, kterého už ale nikdo nebere vážně. Tohle by se nemuselo vyplatit. Převzít aktivitu mohou také daleko ostřejší hoši, než ti z Bílého domu. To potom teprve bude mela!