Ústavní soud, nebo nejvyšší rada ajatolláhů?
Petr Štěpánek
Přesně před dvaceti lety jsem stál na Václavském náměstí a z plna hrdla – mimo jiné – křičel: Svobodné volby! Jak jsme na tom v této souvislosti ve dnech 20. výročí sametové revoluce?
S odvoláním na údajné materiální jádro ústavy zrušil Ústavní soud samotné arci-materiální super-jádro nikoli pouze ústavy, ale přímo samotné demokracie, totiž právě ty svobodné volby. Zvláštní.
Tenhle logický nonsens, který cestu nadřazuje cíli a formu obsahu, vybízí k zamyšlení. Jak jsme na tom aktuálně s politickými, chcete-li mocenskými standardy? Podle teorie má mít demokratická moc tři nohy – zákonodárnou, výkonnou a soudní.
Ano, máme řádně zvolenou poslaneckou sněmovnu, ale momentálně nevíme, kdo je v ní vlastně v koalici a kdo v opozici. Hodně to připomíná Evropský parlament a málem to svádí k domněnce, že už jsme vlastně ideální evropská země. Pardon, to byl vtip.
Ano, máme řádně ustavenou vládu s důvěrou, ale nevíme, koho vlastně reprezentuje. Oč méně toho taková vláda dělá a vůbec může dělat, o to je – paradoxně – populárnější. Zvláštní.
A moc soudní? Ústavní soud už ani nepřipomíná třetí komoru parlamentu, spíš nejvyšší radu jakýchsi ajatolláhů, vznášejících se nade vším a nade všemi. Někoho to uvádí přímo v nadšení. Zvláštní.
Suma sumárum: tři mocenské pilíře demokracie mají aktuálně podobu dvou protéz a jednoho přerostlého chapadla. Standardní rovnováha mocí neexistuje, zato se zrušením voleb otevřel více než půlroční prostor k permanentním útokům na etablované politické strany. Co myslíte, jde tu o právo, anebo něčí politické zájmy? To vše na pozadí současných mediálních orgií Pravdy a Lásky. Přičtěme k tomu faktor Paroubek a neštěstí je dokonáno.
Jak z toho ven? Ve své složitosti je to vlastně docela jednoduché. Vraťme se k tradičním politickým a mocenským standardům. A nebude-li zbytí, nebojme se některé vztahy redefinovat.
