Když se potvrdilo, že kamerové záznamy několikrát usnadnily policii dopadnout a usvědčit zloděje a pak rychlé řidiče, začaly se rozmisťovat celostátně pod heslem „kdo nedělá nic nekalého, nemá se čeho obávat“. Do konce devadesátých let jich na silnicích bylo okolo deseti milionů a přibývají rychlostí milion ročně.

Spletl se Orwell o dvacet let?

Benjamin Kuras, publicista

George Orwell byl anglický revolucionář 17. století.

To se od několika školáků druhého stupně dověděla sondáž britského rádia Classic FM zkoumající úroveň vzdělání u anglických teenagerů. Od dalších se dověděla, že William Shakespeare byl hudební skladatel. Dvě třetiny z nich nedokázaly jmenovat hudebního skladatele žádného. Dvě třetiny nepoznaly na fotografii cello, tři čtvrtiny lesní roh, tři čtvrtiny housle, polovina trubku. Mnozí žáci nedokázali vyjmenovat žádného anglického krále, neznali jména Oliver Cromwell a Winston Churchill, nevěděli, že existuje liberální strana, neznali jména současných britských politiků a nedokázali bez kalkulačky znásobit třikrát sedm.

Jak se mladí Britové do takové kulturní pouště dostali? Šlo to rychle a dvěma zbraněmi. Jednou je neutuchající kulometná palba debilních televizních programů a řinkotu nemelodického a nejapně veršovaného popu, druhou je vytrvalá demolice školství. Výsledkem je devastace nejen intelektuální, nýbrž i morální, která narůstá do nezvládnutelných rozměrů, v růstu kriminality, rozkladu lidských vztahů a neschopností mluvy u dětí od rána do noci civících na televizi.

Plíživá orwellizace

Hlupákům a nevzdělancům se snadněji vládne. Sledujeme státem organizované celonárodní vymazávání paměti a historické kontinuity, které probíhá v celé Evropě. Je jedním z prvků procesu, kterému navrhuji říkat „plíživá orwellizace“. Jeho záměrem a výsledkem je zbavit občana vědomí, čím je, k čemu patří, co je správné a co nesprávné, s jakými idejemi se ztotožňovat a jakým odporovat, po jakých pramenech poznání se pídit, podle čeho soudit činy vlastní i druhých, nač být hrdý a zač se stydět, oč usilovat a jak poznat, že v něčem uspěl.

Jak snadné je vymazat a přeprogramovat národní paměť nám v českém kontextu živě připomínají jak zastánci sudetoněmeckých nároků, tak vystavovatelé košer certifikátů komunistické straně.

Do jaké šíře se v Česku rozmáchne všeobecné odbourávání národní paměti, probíhající v celé Evropě, nedovedu předpovědět. K všeobecnému pesimismu mě ale vede vývoj událostí v Británii, kde současní politici likvidují jednu národní tradici a historickou připomínku po druhé, aby je mohli nahradit něčím bohulibě cizím. S dosud nejlepší perličkou přišel londýnský primátor Livingstone, když z hlubokého studu, že je dědicem anglického militarismu, imperialismu a kolonialismu, nařídil za peníze londýnského daňového poplatníka postavit sochu Nelsona Mandely na náměstí, které chce i jeho jménem přejmenovat – z dosavadního Trafalgarského.

Orwellizace probíhá v několika souběžných proudech, z nichž se mně podařilo zatím identifikovat desatero. Dovoluji si je klasifikovat poněkud neortodoxními názvy, které nebudou každému okamžitě srozumitelné, proto je jeden po druhém vysvětlím. Jsou to tyto:

1. kontextová trivializace

2. kulturní warholizace

3. hodnotová postmodernizace

4. významová linguinizace

5. právní saltomortalizace

6. ústavní vandalizace

7. sociální inspektorizace

8. pouliční kamerizace

9. instituční vydřidušizace

10. ekonomická globalizace

Kontextová trivializace

Kontextová trivializace spočívá v demontáži kontextu, který pro nás vytváří historickou kontinuitu a žebříček hodnot a priorit, a mimo nějž naše myšlení a činy postrádají smysl a účel.

Bez jasně vymezeného kontextu můžeme být zaplavováni nekonečným bohatstvím informací, ale nebudeme rozumět žádné, protože si ji nedokážeme zařadit, aby nám dávala smysl. Nebudeme chápat, proč se jí zabývat, čím je pro nás důležitá, nač navazuje, z čeho vznikla, k čemu směřuje, k čemu je použitelná, jak ovlivní náš život. Čím víc bezkontextových informací dostáváme, tím jsme zmatenější, ovlivnitelnější a manipulovatelnější. Nepřítomnost kontextu působí stres, neurózu, schizofrenii, depresi a beznaděj.

Protože kontext je jedna ze základních potřeb lidského mozku nezbytná k duševně normálnímu fungování, budeme vždy po nějakém kontextu prahnout. Po demontáži kontextu nám jakýkoli nově nabídnutý kontext skýtá novou naději. Demontáž existujícího kontextu je předznamenáním každého totalitního režimu.

Po demontáži se jako záchrana nabídne uměle vytvořený „pseudokontext", který z trivialit a klišé sestaví systém, který v kontextovém vakuu dává zdánlivý smysl. Přijetím pseudokontextu a trivializací hodnot a informací si jednotlivec i společnost nastolují stav bezmocnosti, protože nevědí, jak se mu bránit.

Kulturní warholizace

Kulturní warholizace je odbourávání kritérií a smyslu pro kvalitu, talent, profesionalitu a pracovní etiku. Tento pojem odvozuji od Andyho Warhola, mnoha lidmi pokládaného za umělce, jinak proslulého jako plagiátor fotografií Marilyn Monroe a plechovek Campbellových polévek, na kterých vydělal miliony dolarů.

Umění je – nebo kdysi bývalo – jakýmsi předvojem hledání dokonalosti, harmonie a aspirace k vyšším principům, žebříkem k vystupování z banality, bezcitnosti a vulgarity každodenního života. Kvalita umění ovlivňuje kvalitu všeho ostatního, a to nejen esteticky, nýbrž i eticky, politicky, materiálně, sociálně, ekonomicky a ekologicky. Má také rozhodující dopad na etiketu lidských vztahů a veřejného chování.

Ale zde je Warholova definice umění:

"Umění je to, co vám projde."

Warholizace prolomila veškeré bariéry, za nimiž je něco všeobecně hodnoceno jako tak mrzké či vulgární, že by to projít nemělo. Dává nám drze a okázale najevo, že neexistují žádné standardy vkusu, slušnosti, krásy, skvělosti.

Všechny takto na umění povýšené prkotiny nás chlácholí a lichotí nám. Většina z nás totiž kvalitu od paskvilu nerozeznáme a jsme líní se o tom něco poučit. A místo abychom z toho měli mindrák nedovzdělanců, přijímáme s vděkem ujištění, že kvalita nemá žádná obecně platná měřítka a k úspěchu není potřeba nic umět a o nic se snažit. Vrací nám to sebevědomí ignorantů. A zavírá nám to mysl i srdce před inspirací a otupuje pocit studu, schopnost sebekritického vnímání a tím i možnost nápravy.

Hodnotová postmodernizace

Postmoderna je o tom, že všechno je jedno. Což sice rádo předstírá, že má cosi společného s jednotou vesmíru a všeho tvoření, ale souvisí spíš s lhostejností, relativizací kvalit a rozkladem žebříčků hodnot a preferencí a schopnosti kritického rozlišování. Patří to k celkovému mentálnímu stavu současného trivializovaného světa, který neví, jakými idejemi a ideály se řídit a jaké si ošklivit.

Je to, jako by všechno, co kdy bylo, dospělo ke konci své životnosti a nebylo nahrazeno ničím jiným. Zůstal jen samý „post“. V postmodernizmu jako by nám nezbývalo nic, co by nebylo vyžilé, splasklé, shnilé, ztrouchnivělé, plesnivé a pasé.

Ještě donedávna jsme jakž takž věděli, jak se ve světě orientovat. Věděli jsme to díky dvěma historickým fázím, které jsme měli vžité v kulturním podvědomí. Jednou byl tradicionalismus, druhou byl modernismus. Tradicionalismus byl postavený na hrdinských mýtech vyšších principů, v nichž dobro vítězilo nad zlem. Kvalita nepřicházela sama od sebe, nýbrž byla výsledkem pečlivého dlouhého snažení napodobujícího dokonalost tvůrce vesmíru. Jistoty byly věčné a všeobecně platné.

Lidská evoluce se ale zrychlila a s nastoleným řádem zakvedlala věda, technika a podnikavost. Zavedenými jistotami a chlácholivou vírou otřásly pochybnosti, realita obrátila ideály vzhůru nohama. Jistotu vnitřní a duchovní nahradila jistota vnější, hmatatelná a prokazatelná. Bázeň z mohutného neznáma ustoupila žízni po poznávání. Argumenty vyšších duchovních principů ustoupily vědeckým důkazům přírodních zákonů. Kvality se dosahovalo senzační vynalézavostí. Tak vznikl kapitalismus, prosperita, demokratický stát, liberalismus idejí, tolerance odlišností. Vše se zdálo být možné, dalo-li se to vědecky dokázat a racionálně vysvětlit. Svět se zdál spět k všeobecné prosperitě podpírané rozumem a ohleduplností k bližnímu, jejíž bohulibost se dala vědecky dokázat.

Pak vypukly dvě světové války a komunistická říše zla, které nám odebraly víru jak v tradici, tak v modernu. Mezitím Freud osvětlil tajemné hnací síly lidského podvědomí, Einstein objevil relativitu. Beatniks a Beatles zpopulárnili orientální mystiku a její okcidentálně zkýčovitělá parafráze říkající si „New Age“ rozmontovala poslední zbytky jistot západních duchovních tradic i racionalistické vědy.

O nic není potřeba usilovat, nic není potřeba zlepšovat, nic netřeba se učit a hlavně od nikoho. Každý touží po duchovním osvícení, ale nikdo si nechce pracně a disciplinovaně zlepšovat charakter. Nesluší se v ničem nad nikoho vynikat. Toleruje se vše, protože všechno má nějakou kulturní hodnotu, někde, pro někoho, v nějakém kulturním kontextu. Hromadná vražda už není zlo, nýbrž kulturní zvláštnost. Protože všechny kulturní zvláštnosti tím dostávají relativně stejnou hodnotu, nevíme kterou bránit proti které.

Tradicionalismus ovládal myšlení vírou a pracným úsilím, modernismus vědeckými důkazy a vynálezy. Postmoderna nám dává zelenou kohokoli oblbovat čímkoli a nevědět a neumět nic, na čem by záleželo. A to je ideální stav pro nastolení další myšlenkové tyranie, které říkáme eufemisticky „politická korektnost“ a jejímž praktickým projevem je, že promíjíme zlu a ignoraci, co netolerujeme u dobra a moudrosti.

Významová linguinizace

Významová linguinizace je transformace jazyka – lingua – v jeden z těch nejzašmodrchatelnějších typů špaget zvaný linguini. Je to jazyk, který si suverénně osvojili politici a státní úředníci a jehož jedna polovina neznamená nic a druhá polovina znamená něco opačného.

Gigantickým historickým monumentem linguinizace navždy zůstanou ty statisíce stran direktiv a regulací Evropské unie, kde suverenita každého se vylepšuje „odevzdáním suverenity všech do společného sdílení“ a svoboda a bezpečnost občana je zaručena nesrozumitelnými příkazy anonymních byrokratů bez lidských tváří.

Jejím účelem je občana uondat do mentálního ztopoření, kde už nevnímá, co se mu říká a je ochoten souhlasit s čímkoli, co by mu skýtalo naději na několik vteřin ticha.

Právní saltomortalizace

Právní saltomortalizace dělá kotrmelce se zavedenými logickými zásadami přirozeného práva tak, že zvýhodňuje pachatele před oběťmi. Slovo zločin se nahrazuje slovem přestupek, za který nenese vinu zločinec, nýbrž společnost, a dokonce i oběť. Prudký nárůst loupeží, včetně ozbrojených, je důsledkem nejen sociální deprivace, nýbrž prostě toho, že někdo okázale vlastní něco, co ubohého deprivovaného provokuje k závisti, ne-li oprávněné, tak přinejmenším pochopitelné. Vloupání a krádeže se policie už neobtěžuje vyšetřovat, zato na ty, kdo se pokusí sebe a svůj majetek fyzicky hájit, okamžitě udeří vši silou. Jednak je stíhání lupičů moc práce a jednak je to zbytečné, když vrchní soudce instruoval soudy, aby lupiče a zloděje odsuzovaly jen k obecnými pracím, protože ve věznicích není dost místa.

Místo stíhání zločinců se policie soustřeďuje na chytání řidičů s trochou alkoholu v krvi, nebo několik kilometrů nad rychlostní limit. Je to míň práce, lukrativnější, a v občanovi to posiluje pocit bezmocnosti.

Ústavní vandalizace

Vandalizace ústavních systémů ve všech evropských zemích probíhá v těchto formách:

1. Znevážení voleného parlamentu a demokratického systému vůbec.

2. Odbourávání ústavního propojení a vzájemné kontroly ústavních institucí parlamentu, vlády, soudnictví, případně monarchie.

3. Zneuctění právního systému vynášením rozsudků, které občana nechrání před zločinem a instituční svévolí.

Korunou ústavní vandalizace je nová ústava evropská.

Jako právnická osoba (Čl. I-6), tedy stát se vším všudy, EU odebírá členským státům – tedy i jejich občanům - kompetence čtverým způsobem: výlučností, sdílením, koordinací a akcí v případě potřeby.

Do výlučné kompetence (Čl. I-12), kde státy nebudou mít žádná rozhodovací práva, přejímá: Ekonomickou a zaměstnavatelskou politiku. Zahraničí, bezpečnost a obranu. Pravidla konkurence na vnitřním trhu. Měnovou politiku. Společnou obchodní politiku. Ty budou státy (podle č. I-15) „aktivně a bezvýhradně podporovat v duchu loajality a vzájemné solidarity“ a „zdrží se činů protichůdných zájmům Unie nebo ochromujících její efektivnost“.

Do sdílené kompetence (čl. I-13) přejímá: Vnitřní trh. Oblast svobody, bezpečí a justice (a dohadujte se, co to všechno znamená). Zemědělství a rybolov. Dopravu a energetiku. Sociální politiku, ekonomickou a sociální kohezi. Životní prostředí. Ochranu spotřebitelů. Bezpečnost veřejného zdraví. A sdílená kompetence znamená, že o čem Unie rozhodovat chce, o tom samotné členské státy rozhodovat nesmějí.

Koordinovanou kompetenci vysvětluje čl. I-14 jako „přijetí opatření a zavedení iniciativ na zajištění koordinace s politikou Unie“ a patří sem (I-16): Průmysl, ochrana a zlepšování lidského zdraví, vzdělání, výuka řemesel, sport a kultura.

Čl. I-17 stanovuje, že Unie může provést „patřičnou akci“, jestliže taková akce „se ukáže nutná v rámci politických postupů…k dosažení některého ze záměrů stanovených touto ústavou a pro který tato ústava neposkytla potřebné pravomoci“.

Takže občané státu jako je Česko budou smět rozhodovat nanejvýš o tom, zda diskuse, která bude zbytečná, se má psát s „es“ nebo „zet“.

Sociální inspektorizace

Sociální inspektorizace je mechanismus vykonávání sociálního inženýrství, inženýrství lidských duší a kontroly lidského myšlení a konání. Souvisí s vydáváním nepřehledného množství zákonů, regulací, nařízení a iniciativ, na jejichž výkon musí dohlížet neustále rostoucí armáda inspektorů. Zde k pozvednutí nálady několik honosných titulů a popisů práce referentů britských městských správ, jak je inzeruje britský levicový tisk.

Koordinátor místního rozvoje Partnerství lidských styků, jehož úkolem je "pomáhat mládeži se angažovat, komunikovat vizi Partnerství lidských styků a provádět výzkum s cílem zajistit služby plnění potřeb".

Manažer přehledu a zevrubné kontroly (v anglickém originále Overview and Scrutiny) s vysvětlením, že dotyčná místní správa "je vůdcem v oboru zevrubné kontroly a jako první ustavila Výbor zevrubné kontroly už v roce 1998".

Manažer výkonnosti a nejlepších hodnot, s moudrým poučením, že "být ambiciózní znamená, že na každém dni záleží".

Koordinátor mentorování, Ženský workshop, což je prý partnerství, které bude "rozvíjet a řídit nové přístupy k řešení organizační kultury a postojů a nedostatku skupinové podpory v těchto sektorech".

Mladá referentka pro zdraví lesbických a bisexuálních žen, Služby celoživotního učení. "Bude pracovat v přímém styku s psychologicko poradními a podpůrnými službami a musí pozitivně prokázat, že je lesbická nebo bisexuální". Vzniká tím na všech úrovních veřejného sektoru armáda vděčných a poslušných, kteří budou náš nový přerozdělující režim podporovat do posledního dechu, protože kdyby se rozsypal, ničím by se neuživili. Tak si naše vlády vytvářejí vlastní umělý pracovní trh, na kterém se neuplatní ti, kteří se uplatní na trhu přirozeném, nýbrž právě ti, kteří nemají na přirozeném trhu čím se uplatnit, proto budou spolehlivými bojovníky proti němu a jeho stoupencům.

Orwellovská fantasmagorie začíná kontrolovat každý koutek občanova soukromí a zaplavuje celou Evropu. A celý ten slavný velký národ evropský bude národem inspektorů dozírajících jeden na druhého.

Pouliční kamerizace

Pouliční kamerizace v Británii začala nesměle někdy začátkem 90. let, nejprve jako soukromé uzavřené televizní okruhy na ochranu podniků a supermarketů. Když se potvrdilo, že kamerové záznamy několikrát usnadnily policii dopadnout a usvědčit zloděje a pak rychlé řidiče, začaly se rozmisťovat celostátně pod heslem „kdo nedělá nic nekalého, nemá se čeho obávat“. Do konce devadesátých let jich na silnicích bylo okolo deseti milionů a přibývají rychlostí milion ročně.

Mýtné londýnského starosty Livingstonea se vybírá digitálními kamerami rozestavěnými po celém centrálním Londýně. Ten se podle jeho nejnovějšího návrhu bude rozšiřovat na západ všemi čtvrtěmi až po letiště Heathrow, skoro 20 kilometrů. Pro zbytek Londýna si starosta vymýšlí zavést maximální povolenou rychlost 20 mil - 32 kilometrů. Její překračování bude zaznamenávat „nová generace speciálních digitálních kamer“, které budou umístěny v každé londýnské ulici. Starosta tak vydělá městu další miliony, z nichž se zaměstnají další inspektoři budující prosperitu národa, který si stále říká, jak je to užitečné, protože poctivý člověk se přece nemá čeho obávat, ani když inspektoři budou znát každý jeho krok.

Instituční vydřidušizace

Instituční vydřidušizace je úřední odebírání peněz, jemuž občan nemůže zabránit a nemá na vybranou.

Dělá se to na každém kroku, kde se dá občanovi něco sebrat. Aby se tomu nemohl bránit tím, že odejde do jiné země, kde ho okrádají míň, zavádí se po celé Evropě jednotná fiskální politika, aby žádný stát nemohl nižšími daněmi „nekale konkurovat“.

Nějak si ti inspektoři holt na sebe vydělat musí.

Ekonomická globalizace

Ekonomická globalizace je proces, jímž čím dál menší počet čím dál větších megakorporací ovládá čím dál větší teritoria a diktuje lokálním ekonomikám a státním vládám, co smějí a co nesmějí. Kdo jen trochu sleduje posledních pět let evropských fúzí a akvizic, nemůže si nevšimnout, jak jeden místní podnik po druhém ve všech sektorech přechází pod čím dál menší počet čím dál rozsáhlejších megakorporací. Tím se z tisíců drobných a středních soukromníků stávají zaměstnanci nebo nezaměstnaní. Těm se pak v globalizované ekonomice dá kdykoli pohrozit, že nebudou-li poslušní, investice a výroba se přesunou do země, která bude poslušnější a levnější.

Globalizace přidává Orwellově prorokované totalitě monstrózní proporce tím, že na rozdíl od dřívějších totalit z ní nebude kam prchat, protože bude všudypřítomná.

Závěr

V jednom ze svých posledních esejů napsal Orwell toto:

„Tímto směrem se svět ubírá. V našem světě nebudou žádné emoce než strach, vztek a sebeponížení. Ale vždycky zde zůstane opojení mocí. Vždycky zde bude požitek z pošlapávání bezmocných. Chcete-li nějaký obrázek budoucnosti, přestavte si botu šlapající na lidskou tvář – navždy. Ponaučení z toho je jednoduché. Nedopusťte, aby se to stalo. Závisí to na vás.“

Jak to nedopustit, by byla otázka na několik dalších debat.

Benjamin Kuras
Od roku 1974 britský občan. Autor 15 anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích. Přispívá do českých periodik: Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, MFDnes, Xantypa.