Přerozdělování brzdí růst české ekonomiky

Jiří Jonáš a Marek Stoniš

Náš člověk v Mezinárodním měnovém fondu Jiří Jonáš: Co si o našich daních myslí zahraniční politici, není podstatné

Jiří Jonáš (1960) začal svou polistopadovou kariéru na federálním ministerstvu financí jako poradce Václava Klause. Od roku 1991 nepřetržitě zastupuje Českou republiku v mezinárodním měnovém fondu. V otevřeném rozhovoru s naším měsíčníkem se tento respektovaný ekonom vyjadřuje ke stavu české ekonomiky, o nutné nedokonalosti postkomunistických hospodářských reforem i o tom, jaké šance dává Evropě v jejím záměru „dohnat a předehnat“ Spojené státy.

Vládě chybí politická vůle

Nedávno jste ukončil svou poslední pravidelnou „inspekční“ misi v Česku coby zástupce Mezinárodního měnového fondu. V jakém stavu se vám jeví české hospodářství?

Celkové hodnocení vyznívá mírně pozitivně. Inflace zůstává pod kontrolou, a růst ekonomiky postupně zrychluje, ačkoli nikoli závratným tempem. Co je především důležité, růst ekonomiky začíná být více podporovaný novými investicemi.

Je však růst okolo tří procent dostatečně rychlý?

Na jedné straně lze argumentovat, že vzhledem k velmi pomalému růstu poptávky u našich hlavních obchodních partnerů, především Německa, na tom není česká ekonomika až tak špatně. Ale vzhledem k tomu, že naše ekonomická úroveň dosahuje stěží polovinu ekonomické úrovně Evropské unie, měli bychom mít větší ambice než růst o tři procenta. V závěrečné zprávě naší mise je poukázáno na řadu problémů, které brání rychlejšímu růstu. Mezi ně patří mimo jiné problémy na trhu práce přispívající k vysoké nezaměstnanosti a nízké mobilitě pracovních sil, vysoké zdanění podniků, které může odrazovat zahraniční investory, a v neposlední řadě přetrvávající problémy v oblasti veřejných financí. Bohužel, nezdá se, že tato vláda by měla politickou vůli a schopnost tyto problémy zásadním způsobem řešit.

Vaše ekonomická orientace byla vždy liberální. Jak se liberální ekonom ve vás smiřuje s rostoucí mírou přerozdělování a deficitním způsobem hospodaření české vlády?

Nevím, zda se mohu považovat za liberálního ekonoma, kde je dělící čára mezi ekonomem liberálním a neliberálním. Tento problém lze ilustrovat právě na výše položené otázce o deficitním hospodaření. Rozpočtové hospodaření vlády lze kritizovat ze tří důvodů. Za prvé, že vláda přerozděluje značný objem produkce v ekonomice, za druhé, že utrácí více, než kolik vybírá a tudíž si musí vypůjčovat aby financovala rozpočtové schodky, a za třetí, že hospodaření veřejných rozpočtů není zcela transparentní. Jako ekonomovi mě vadí především druhý a třetí problém. Pokud bych měl určit priority, které z uvedených problémů napravit nejdříve, dal bych na první místo odstranění rozpočtových schodků prostřednictvím snížení rozpočtových výdajů, dále zprůhlednění hospodaření veřejných rozpočtů zrušením různých mimorozpočtových fondů, a teprve na třetím místě by bylo případné další snižování rozpočtových příjmů a výdajů. Jako ekonom mohu z poměrně silné pozice kritizovat existenci rozpočtových schodků, ale je obtížnější kritizovat konkrétní výši státního přerozdělování, pokud tato je výsledkem svobodných preferencí voličů vyjádřených ve volbách. Jako ekonom mohu pouze poukazovat na potenciální důsledky nadměrného přerozdělování pro dlouhodobý růst ekonomiky. A pokud jde o současnou výši přerozdělování v české ekonomice, skutečně se domnívám, že je nadměrná, v tom smyslu, že brzdí růst české ekonomiky.

Český ministr financí Bohumil Sobotka je vnímán jako mladý muž bez odborného vzdělání, který má problémy s angličtinou.Všímají si takových faktů instituce typu MMF? Co na to říkáte vy?

Pokud vím, tak ministr Sobotka je vzděláním právník, takže nelze říci, že je muž bez odborného vzdělání. Pokud jde o znalost angličtiny, ta sice může být handicapem, ale nedomnívám se, že neznalost angličtiny by měla automaticky znemožnit českému ministru financí odvádět dobrou práci. Pokud jde o ekonomickou erudici ministrů financí - ve světě je jistě řada dobrých ministrů financí bez ekonomického vzdělání. Mnohem důležitější pro ministra financí než mít ekonomické vzdělání je mít okolo sebe spolehlivé poradce, a mít schopnost vstřebat pro potřeby politického rozhodování potřebné informace. Zda-li tyto informace jsou poskytnuty v podobě studia na ekonomické škole nebo v podobě porady s ekonomickými poradci je druhotné. Nezapomínejme, že ministr financí je především politik. Případnou absenci ekonomického vzdělání lze snadno nahradit tak, že se obklopí schopnými poradci. Ale případnou absenci politických schopností ministra financí lze nahradit stěží.

Za třináct let vaší služby nevznikl mezi Fondem a ČR vážnější problém. Za posledních šest let vlády socialistů u nás ovšem kvalita klíčového úřednictva prudce klesla, a to z hlediska morálního, jazykového i odborného. Z vlády byli vymýceni všichni ekonomové, jejím hlavním ekonomickým poradcem je bývalý bolševik. Má to vliv na vaši práci v MMF?

Nepřicházím do styku s hlavním ekonomickým poradcem vlády, našimi partnery při diskusích je vedle centrální banky především ministerstvo financí. Nechci hodnotit kvalitu klíčového úřednictva na ministerstvu financí, ale kvalita osob, se kterými se mise MMF setkává je tradičně na solidní úrovni, a pokud jde o mladé pracovníky na tomto ministerstvu, kteří se účastní jednání s misemi MMF, můj pocit je přesně opačný. Setkáváme se s velmi vzdělanými, profesionálními a angličtinu perfektně ovládajícími mladými lidmi. Samozřejmě nemohou hodnotit celou vládu, ale moje omezené zkušenosti nepotvrzují zmíněný pokles kvality.

Panika nehrozí

Zahraniční trhy i domácí podnikatelé očekávají pád této vlády, a to nejpozději v roce 2006. Bez tohoto pozitivního očekávání by se na zahraničních trzích i na půdě MMF prý spustila směrem k budoucnosti české ekonomiky panika. Jak myslíte, že by mezinárodní trhy a instituce reagovaly na hypotetické pokračování Špidlovy vlády i po roce 2006? Ostatně jeho prohlášení o tom, že chce vyhrát i příští volby, vnímají čeští ekonomové a podnikatelé jako šíření poplašné zprávy.

Podnikatelé a finanční trhy nereagují na vlády, ale na jejich ekonomické programy. Tvrzení, že současný vývoj české ekonomiky nevede k panice na finančních trzích pouze díky očekávání pádu současné vlády, je nesmyslné. Jak by finanční trhy reagovaly na pokračování současné vlády by samozřejmě záviselo především na tom, s jakým ekonomickým programem by tyto vláda přišla. Pokud by to byl program postupného snížení rozpočtových schodků a splnění podmínek pro přijetí eura, není pravděpodobné, že by došlo k nějaké negativní reakci finančních trhů. Pokud by ovšem pokračovala politika relativně vysokých veřejných výdajů na spotřebu a vysokého zdanění, postupně by klesala atraktivnost české ekonomiky pro zahraniční investice, což by negativně ovlivnilo dlouhodobý růst. Čili nedomnívám se, že by za takovéto situace došlo k náhlé finanční krizi, spíše by hrozilo riziko postupného podlamování růstové dynamiky české ekonomiky, které by postupem času mohlo vést k deziluzi s ekonomickým modelem zvýrazňujícím prvek solidarity a přerozdělování a potlačujícím prvek soutěživosti a podnikání.

Jak by se lišilo Česko v případě pokračování nereforem, zadlužování a sociálního hýření za pár let od Argentiny v době těsně před krizí, která vyvrcholila státním krachem?

Všiml jsem si, že jsme občas přirovnáváni k Argentině. Ale navzdory všem problémům, se kterými se česká ekonomika potýká, máme naštěstí k Argentině daleko. Těch rozdílů je celá řada. V době před vypuknutím krize měla sice Argentina menší rozpočtové schodky než ČR, ale trpěla řadou jiných problémů, které ve své kombinaci vedly k následné finanční krizi. Argentina měla velký zahraniční dluh, fixní měnový kurz a zároveň velmi zranitelnou ekonomiku. Měla velmi nízké domácí úspory a investice musela financovat zahraničními úsporami, což vedlo k růstu zahraničního dluhu. Argentina však byla zároveň velmi uzavřená ekonomika, její vývoz dosahoval pouze okolo 10 procent HDP (v porovnání s 60-70 procenty v ČR), a tudíž měla velmi omezenou schopnost akumulovat devizové příjmy potřebné ke splácení zahraničního dluhu. Kurz argentinské měny byl vázán na americký dolar, který koncem 90. let výrazně posiloval. Argentinská měna tudíž posilovala rovněž, ačkoli v té době argentinská ekonomika potřebovala spíše oslabení měny. To vše a další faktory přispělo v konečném důsledku k devastující krizi. Samozřejmě, pokračování nereforem a především neschopnost dosáhnout výrazného snížení rozpočtových schodků by mělo negativní důsledky také pro českou ekonomiku, ale pravděpodobnost, že by došlo k podobnému vývoji jako v Argentině je mizivá. Spíše by hrozilo riziko postupného růstu úrokových sazeb a tudíž také nákladů na obsluhu veřejného dluhu, což by omezovalo schopnost vlády financovat z veřejných rozpočtů jiné výdaje a vedlo k utlumování hospodářského růstu.

Jak se díváte na slovenské ekonomické reformy, jejichž základem je snaha o snižování podílu veřejného dluhu na HDP a zjednodušení daní?

Slovenská vláda se pustila do poměrně rozsáhlých reforem, které jsou Mezinárodním měnovým fondem velmi pozitivně hodnoceny. Tyto reformy se projevují také v robustním růstu, Slovensko roste okolo čtyř procent, a ve zvýšeném zájmu zahraničních investorů o Slovensko. Slovensko má poněkud vyšší inflaci než ČR, ale na druhé straně menší rozpočtový schodek. Slovensko plánuje také jako současná česká vláda pouze postupné snižování schodku, na 3 procenta HDP v roce 2007, ale na rozdíl od ČR dochází k tomuto snižování při současném zavádění zásadních reforem penzijního systému a mírném snižování podílu příjmů veřejných rozpočtů na HDP na 36.5 procent. Pokud jde o daňovou reformu a zjednodušení daňového systému, předběžné informace nenaznačují, že by se projevila snížením daňových příjmů rozpočtu. Na konečné hodnocení je však ještě příliš brzo.

Podíváte-li se na byrokratický a centralizovaný způsob rozhodování Evropské unie, je vůbec možné, aby došlo k oživení evropské ekonomiky a nastartování protržních reforem bez reformy institucionální? Je kolektivistický způsob řízení, jaký praktikuje Brusel, udržitelný?

Brusel je často považován za hlavní zdroj potíží a byrokratických překážek znemožňujících dynamičtější růst evropské ekonomiky. Bruselská byrokracie je často spojována s detailními nesmyslnými regulacemi, které brzdí svobodné podnikání. Asi na tom něco bude, řada regulací Evropské komise je mnohdy nepochopitelná a zdánlivě zbytečná. Na druhá straně je však nutné podotknout, že Brusel je také hlavní silou tlačící k zefektivnění evropské ekonomiky, k její liberalizaci a ke zvýšení konkurenceschopnosti. Tato úloha Bruselu je možná méně známá, ale podle mého názoru mnohem důležitější než ony stížnosti na centralizované řízení z Bruselu. Stačí si přečíst únorovou zprávu Evropské komise kritizující nedostatečný pokrok v oblasti reforem trhu práce, ke kterému se představitelé zemí EU zavázali v roce 2000 v Lisabonu. Nebo se podívejme na snahu Evropské komise odstranit překážky zamezující převzetí podniků v jedné zemi firmami z jiných zemí. Francie či Německo bojují zuby nehty o udržení své schopnosti chránit si své národní "šampiony" proti konkurenčním silám podporovaných "byrokratickým" Bruselem. A nebo si vezměme nedávné spory o zachování rozpočtové disciplíny v rámci pravidel fungování měnové unie mezi Evropskou komisí a vládami některých zemí tato pravidla porušujících, které dokonce vedly k hrozbám ze strany některých politiků o omezení pravomocí Evropské komise. Takže obrázek Bruselu jako byrokratické a protitržní instituce není přesný. Mnohem více protitržního chování se koncentruje na národní úrovni, na úrovni jednotlivých vlád. To ale není tak překvapivé, protože na rozdíl od Evropské komise jsou jednotlivé vlády přímo vystavené vlivu voličů a různých lobbystických skupin, které je často tlačí k přijímání rozhodnutí narušujících volné fungování trhu. Pokud jde o oživení evropské ekonomiky, k tomu sice může dojít i v současném institucionálním prostředí, ale bez institucionálních reforem nebude toto oživení tak robustní jako např. ve Spojených státech, a bude mnohem zranitelnější vůči negativním šokům.

Německá zoufalost

Německo ústy svého kancléře Schrödera tlačí nové členy Evropské unie k tomu, aby nesnižovaly daně. Je podle vás takový nátlak na jednu ze základních svobod státu – rozhodovat o svých daních – vůbec přípustný?

Tyto výroky byly podle mého názoru velmi nešťastné, ukazují na jistou zoufalost německých politiků, kteří spíše než doma začínají hledat řešení svých problémů v zahraničí. Nechci upírat německému kancléři právo vyslovovat se k otázkám daní v jiných zemích a k dopadu na německou ekonomiku, ale opakuji znovu, nepovažuji to za nejšťastnější krok. Jak je dobře známo, v Evropě probíhá intenzivní diskuse o tom, zda sladit či nesladit daně. Bohužel, nejvíce podporují sladění daní země, ve kterých jsou velmi vysoké. Čili toto volání po sladění daní lze chápat jako jistou formu protekcionismu, chránění vlastních vysoce zdaněných ekonomik před "nekalou" konkurencí ekonomik s nižšími daněmi. V takové situaci by sladění daní znamenalo především zvyšování daní v zemích, kde jsou dnes relativně nižší. A to je za současné situace ta poslední věc, kterou Evropa potřebuje.

Je vůbec možné uvažovat v této atmosféře o zavedení rovné daně, jak o tom uvažuje část české politické scény?

Zavedení rovné daně či jakékoli jiné daňové reformy jsou suverénním rozhodnutím každého státu, a co si o našich daních myslí ten či onen politik z jiných zemí, není podstatné. Jiná otázka je, zda je zavedení rovné daně hlavní prioritou v oblasti veřejných financí. I v souvislosti s mojí odpovědí na druhou otázku se spíše domnívám, že nikoli. Ale to je na delší diskusi.

Jak se s odstupem patnácti let po pádu železné opony díváte na ekonomické reformy v postkomunistické Evropě? Která reforma se vám z toho pohledu jeví jako nejúspěšnější?

Já se domnívám, že nejlépe bychom si mohli uvědomit význam a dopad ekonomických a politických reforem posledních patnácti let na náš život, kdybychom se mohli s pomocí stroje času přenést někam do poloviny 80. let. Jsem přesvědčen, že bychom asi byli hodně překvapeni, v jakém světě jsme to vlastně tehdy žili. Pochopitelně, vše co je dílem člověka, je nevyhnutelně dílem nedokonalým. A reformy v bývalých komunistických zemích nutně nedokonalé byly, měly své chyby a problémy. A nemohlo tomu být jinak. 4. června se konala ve Washingtonu konference u příležitosti šedesátých narozenin Michaela Mussy, který byl v letech 1991-2001 hlavním ekonomem MMF. Počátkem 90. let se ho šéf Fondu zeptal, jaký recept navrhuje pro reformy v zemích bývalého Sovětského svazu. Mussa napůl žertem odpověděl, že prostudoval svojí francouzskou kuchařku, ale žádný recept nenašel. Ten recept skutečně neexistoval. Pokud dnes Stiglitzové a různí jiní ekonomové a intelektuálové tvrdí, že se vše dělalo špatně a že jejich řešení a recepty by byly zaručeně lepší, pak se jedná o hluboké nepochopení toho, o čem vlastně v těchto reformách šlo. Mimochodem, spíše než francouzskou kuchařku tyto recepty mnohdy připomínaly nějakou knihu čarodějných lektvarů. A která reforma byla nejúspěšnější? Nevím, já nemám pocit, že lze vytrhnout z celého balíku reforem jednu či dvě a označit je jako nejúspěšnější. Protože úspěch jednoho kroku je úzce svázán s úspěšnými kroky v jiných oblastech.

:

Evropa a Amerika

Evropská unie si na svém summitu v roce 2000 vytýčila smělý plán: do roku 2010 být nejúspěšnější ekonomikou na světě. Po čtyřech letech přichází vystřízlivění – Evropa v klíčových ekonomických ukazatelích za Spojenými státy zaostává. Vidíte lisabonský plán podobně jako někdejší polský náměstek ministra zahraničí Sikorski, který o něm prohlásil, že „tak jsem se nezasmál od dob, kdy komunistické politbyro zveřejňovalo naprosto nerealistické prognózy ohledně budoucí výroby“?

Cílem bylo učinit Evropu nejvíce konkurenceschopnou ekonomiku na světě a vyrovnat se v roce 2010 Spojeným států. Záměr sice chvályhodný, ale skutečností zůstává, že nebyl podložen dostatečnou politickou vůlí k jeho prosazení, a také zřejmě nezískal širokou podporu mezi evropskými voliči. Již zmíněná únorová studie Evropské komise je při hodnocení plnění Lisabonské agendy velmi kritická. Jeden ukazatel pravděpodobně hovoří za všechny. Místo sbližování se Spojenými státy dochází od roku 2000 k pokračujícímu prohlubování zaostávání Evropy. Země eurozóny dosahují v současné době růst okolo jednoho procenta, zatímco Spojené státy okolo čtyř procent, a míra nezaměstnanosti v Evropě je dvojnásobná proti USA. Takže Lisabonský plán skutečně může potkat osud prognóz z dob komunistického politbyra.

V čem vidíte největší rozdíl mezi hospodářstvím Spojených států a staré Evropy?

Vyšší růst americké ekonomiky částečně souvisí s vyšším růstem obyvatelstva, jak přirozenou reprodukcí, tak v důsledku imigrace. Pokud odhlédneme od tohoto faktoru, rozdíl v růstu mezi Evropou a Amerikou není tak velký. Zajímavá je otázka, zda pomalejší růst v Evropě odráží vědomou volbu Evropanů pracovat méně a užívat si více volného času než Američané. To sice může být částečné vysvětlení pomalejšího růstu v Evropě, ale není rozhodující. Různé překážky podnikání v podobě vysokých daní, regulace trhu práce a přebujelého sociálního systému hrají pravděpodobně důležitější roli než vědomé upřednostňování volného času na úkor práce.

Co říkáte názoru Miltona Friedmana o tom, že euro do několika let kvůli rozdílně se rozvíjejícím evropským ekonomikám zkrachuje?

Američtí ekonomové byli před zavedením eura v roce1999 poměrně skeptičtí vůči projektu měnové integrace v Evropě, a řada z nich předvídal, že tento projekt skončí nezdarem. V únoru tohoto roku se konala ve Washingtonu konference u příležitosti pátého výročí zavedení eura, které se zúčastnili i někteří z ekonomů, kteří byli původně vůči euru skeptičtí. Dnes uznávají, že se mýlili, že zavedení eura bylo úspěšné, a že projekt měnového sjednocení Evropy uspěje. Názor Miltona Friedmana o krachu eura je dnes ve Spojených státech ojedinělý. Já si sice osobně dovedu představit scénář, za kterého by došlo ke krachu měnové unie, ale nepovažuji tento scénář za pravděpodobný do té doby, dokud bude v Evropě nadále převládat silné politické odhodlání úspěch eura zajistit. A toto odhodlání zde podle mého názoru stále existuje, a nemění na tom nic ani rozšíření Evropské unie a následné rozšíření měnové unie.

Existuje několik teorií, pokoušející se vysvětlit neustálé napětí mezi Evropou a Spojenými státy. Většina Evropanů nemá jednoduše řečeno Američany ráda, a to i přesto, že v novodobé historii několikrát bojovali za jejich svobodu. Jaký je váš osobní názor na tento jev?

Na tuto otázku je možné odpovědět ze dvou úhlů. Za prvé, průzkumy veřejného mínění. Ty ukazují, že procento Evropanů s pozitivním pohledem na Američany za poslední dva roky výrazně pokleslo, ale přesto například v Německu zůstává stále překvapivě vysoké. Procento Američanů s pozitivním pohledem na Němce je menší než procento Němců s pozitivním pohledem na Američany. Hodně Němců má zřejmě stále na paměti rok 1949, kdy Američané zásobovali letecky Berlín blokovaný ruskými vojsky, rok 1986, kdy prezident Reagan volal před Brandenburskou bránou po zboření Berlínské zdi, či období po pádu komunismu, kdy Spojené státy aktivně podporovaly sjednocení Německa. Za druhé, postřehy jednotlivých Evropanů. Při rozhovorech s francouzskými občany u příležitosti 60. výročí invaze do Normandie řada Francouzů uvedla, že považují Američany stále za své osvoboditele, a že jejich nesouhlas s americkým postupem v Iráku hraje podružnou roli. A mnozí z těch Francouzů, kteří se staví více kriticky ke Spojeným státům zdůrazňují, že jejich negativní postoj se týká spíše americké politické reprezentace a americké politiky, a že nemá být ztotožňován s negativním postojem vůči všem Američanům a vůči Spojeným státům. Pokud jde o nás, znám několik lidí, kteří svůj názor na Spojené státy výrazně změnili směrem k horšímu, ale spíše než nesouhlas s americkou politikou to vyjadřuje nepříjemné osobní zkušenosti s žádostmi o víza. Ale to možná souvisí s tím, že za dob komunismu byly mnohými z nás - mě nevyjímaje - Spojené státy možná příliš idealizované. Když pak někdo zjistí, že není příliš velký rozdíl mezi naším byrokratem z dob komunismu a úředníkem na americké ambasádě v Praze rozhodujícím o vydání turistického víza, rozčarování může být značné a názor na celou zemi v důsledku toho silně trpí. Ale já upřímně doufám, že toto je jen dočasný problém.

V případě, že by v amerických prezidentských volbách na podzim zvítězil demokrat John Kerry, dokážete si představit jeho hospodářskou politiku? Byla by srovnatelná s německou, francouzskou nebo italskou realitou, anebo by byl stále napravo od nich?

O hospodářské politice Johna Kerryho je zatím obtížné mluvit, on zatím sám není v tomto směru příliš specifický. V americké hospodářské politice sice dochází občas po volbách k výrazným posunům v její "ideologii", viz poslední příklad hospodářská politika prezidenta Reagana, ale nedomnívám se, že k podobnému zásadnímu posunu by došlo v případě zvolení Johna Kerryho. Patrně by došlo k nějakým změnám v oblasti zdanění, k revokaci některých daňových úlev osobám s vyššími příjmy, ale jiné zásadnější změny bych neočekával. A rozhodně bych neočekával posun směrem k německému či italskému modelu ekonomiky.

Několikrát jste projel Ameriku křížem krážem. Jaký je rozdíl mezi velkými ekonomickými a politickými centry USA a zbytkem Spojených států?

Amerika východního pobřeží, a především Washington, D.C., je velmi odlišná od Ameriky dále na západ. Například Washington, D.C. a státy jako Montana spojuje snad pouze společný jazyk, společná měna, a všudypřítomný McDonald. Ale jinak se jedná o naprosto odlišný svět. Mnoho oblastí Ameriky je velmi prázdných a poměrně málo rozvinutých. V řadě osad je mnohem menší životní úroveň než na typické české vesnici. Problémem některých oblastí je vylidňování a ekonomický úpadek. U nás se v současné době hodně diskutuje na téma, jak řešit problémy regionů s vysokou nezaměstnaností a upadajícím těžkým průmyslem, o které nejeví zájem ani domácí, ani zahraniční investoři. Hodně se hovoří o různých útlumových programech, rekvalifikačních a podpůrných programech. V Americe útlum probíhá jiným způsobem, v tradici amerického individualismu. Lidé se prostě odstěhují někam jinam, kde je práce. V Montaně jsme například navštívili osadu Ingomar. Na počátku století to bylo prosperující malé městečko, okolo jednoho tisíce obyvatel, několik hotelů, škola, banka. Vedla tam železnice, a hlavní ekonomickou aktivitou bylo chování ovcí a produkce vlny. Pak ovšem poptávka po vlně opadla, železniční koleje byly vytrhány a město upadalo. Dnes tam žije pouze 16 stálých obyvatel a je tam jediný fungují podnik v celém širokém okolí - bar. Žádný podpůrný program pro zachování zaměstnanosti v Ingomaru neexistoval a nikdo o něm ani na vteřinu neuvažoval. Ale to je tradice Ameriky. Evropa je jiná, a my jsme součástí Evropy, ne Ameriky.

Kterou část Ameriky máte nejraději?

Asi celou oblast na západ od Mississippi, kde začínají americké prérie a typická krajina amerického západu. Fascinující je obrovská prázdnota a rozloha států jako Montana či Wyoming, zcela se vymykající všem evropským měřítkům. Představte si zemi o velikosti sjednoceného Německa s pouhým jedním milionem obyvatel. Není divu, že když první osadníci přijížděli do těchto nekonečných prérií, tak mnohé postihlo tzv. prérijní šílenství, vyvolané obrovskými prázdnými rozlohami, bez jediné známky civilizace.

Na podzim se vrátíte do Česka. Už máte konkrétní představu, případně i nabídku, co budete dělat? Neuvažujete jako muž s obrovskými mezinárodními zkušenostmi o nějakém veřejném angažmá?

Na podzim končím ve své současné pozici v Mezinárodním měnovém fondu, ale o tom, kde budu pracovat a zda se vrátím zpět zatím není rozhodnuto. V současné době zvažuji několik alternativ, a můžu pouze opakovat to, co jsem uvedl nedávno v jiném rozhovoru pro: vím, co za půl rolu dělat nebudu, ale nevím co a kde dělat budu.

11. července 2004