Sloupek šéfredaktora 51Pro Marka Stoniše

Vážení čtenáři

v těchto chvílích se Stanislav Gross a jeho sociální demokracie snaží uplácat vládu v podstatě o dvou programových pilířích:

1. Přesvědčit českou veřejnost, aby v referendu řekla ANO textu evropské ústavní smlouvy.

2. Přesvědčit českou veřejnost, aby neřekla NE textu evropské ústavní smlouvy.

Otázkou je, zda ona veřejnost případné znovuobnovení stojedničkové většině drastické osekání programu odpustí a akceptuje je. Bylo by to spodiv em. Zvláště měla-li by kabinet vést kariérní diplomatická polopostava, která své ostruhy získávala v komunistické straně, v Moskvě a… Bruselu. V každém případě se znovu ukazuje, jak unie dokáže být výbornou berličkou pro politiky, kteří nemají občanům vůbec co říci. Brusel má totiž tak široké sukně, že se pod nimi kromě Špidly může schovávat Gross, jeho koaliční souputníci včetně nevěstince madam Barkové.

I proto jsme se rozhodli věnovat podstatnou část aktuálního vydání některým aspektům evropské integrace. V pravicových kruzích se nyní velice vášnivě přetřásá otázka, zda je pro ODS taktické a účelné vynášet razantní antievropskou politickou kartu, nebo zda není lépe problém Evropy, která se stejně utopí ve svých problémech sama, nechat na druhé programové koleji. Ředitel Centra pro ekonomiku a poradce prezidenta Václava Klause Petr Mach ve svém článku Chce ODS euroústavu, nebo ne? tvrdí, že změkčující se postoj ODS je z hlediska jejího budoucího volebního výsledku velice riskantní.

Jefim Fištejn v hodnocení nedávného summitu Evropské unie říká, že nebyl jen dalším krokem „nahoru po schodišti dolů“, ale že se jeho účastníci v podstatě shodli na třech NE: NE Paktu stability a růstu, NE liberalizaci služeb a NE vytyčení priorit Lisabonské agendy. Nemilosrdně tak obnažili vývojové motivy slibující celému spolku úpadkovou až zánikovou budoucnost. Ekonom Vilém Barák dokazuje, že vstupem do EU došlo k omezení individuální svobody, a to mimo jiné o 60 miliard korun vyšším výběrem daní, 108procentním nárůstem podpory českých zemědělců na úkor spotřebitelů-poplatníků, omezováním vlastnických práv, spočívajícím v implantaci Nařízení Rady č. 2157, podle kterého mají členské státy unie povinnost přijmout německý model spolurozhodování odborů v akciových společnostech.

Těžký direkt ovšem může dostat sama evropská ústava z míst, od kterých bychom to ještě donedávna vůbec nečekali. Jak píše Martin Daneš, taktika boje za přijetí evropské ústavy, která spočívala v tom, že nejvíce skeptické národy (Británie, Česko) by o ní měly hlasovat až nakonec, se může obrátit proti svým strůjcům. „Ne“ totiž obdrželo v průběhu března mezi Francouzi v průzkumech různých agentur většinu 51 až 55 procent.

Diskuse o přijetí či nepřijetí euroústavy se mnohým z nás mohou zdát akademické. O tom, že náš vstup do unie má konkrétní, naprosto fantastické dopady, ovšem svědčí i materiál, který pro nás připravil Martin Říman a který se odvíjí od směrnice „Na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů“. Vypovídá o tom, do jak obludných rozměrů může tato zdánlivě nezajímavá formulka nabobtnat, začne-li se zavádět do praxe. Nikoli pouze Evropskou unií člověk může být živ, proto jsem přesvědčen, že i na „mimoevropských stránkách“ aktuálního vydání naleznete mnoho zajímavého a atraktivního čtení.

Vše dobré přeje
MAREK STONIŠ, šéfredaktor

21. dubna 2005