20 let od televizní krize - díl druhý
Jana Bobošíková

Opět jsem otevřela knížku „Nebudu mlčet“ a podívala se jejím prostřednictvím dvacet let zpátky na televizní krizi. Tentokrát konkrétně na to, co se dělo, když mě generální ředitel České televize pověřil řízením zpravodajství. Podotýkám, že Jiří Hodač byl do své funkce řádně zvolen Radou České televize. Toto rozhodnutí však zaměstnanci ČT, podporovaní některými politiky, herci a spisovateli, odmítli respektovat. 

Takže:

V sedm hodin ráno 23. prosince 2000 se u nás doma rozdrnčel telefon. Představila jsem se a volající udělal totéž. Řekl, že se jmenuje Hodač a byl by rád, kdybych nastoupila do České televize jako ředitelka zpravodajství. Věděla jsem, že to jako nově jmenovaný generální ředitel nemá vůbec jednoduché. Že proti němu už stojí celé zpravodajství a vlna odporu se začíná povážlivě zvedat. Proto jsem nabídku brala nejen profesionálně, ale zejména občansky. Mým hlavním motivem byl občanský postoj.

Jako první jsem o svém rozhodnutí informovala maminku. „Proboha, Janičko, nelez tam! Vždyť se podívej, jak to tam vypadá!“ varovala mě. Kamarádky mě zrazovaly, jestli prý jsem se nezbláznila. Zrazoval mě kde kdo, ale já se nenechala zviklat.

Xxx

Den před Štědrým dnem jsem se tedy vypravila na Kavčí Hory a našla v ředitelské kanceláři naprosto nešťastného a udiveného, ale nikoliv zlomeného, Jiřího Hodače.

Jednali jsme v budově ČT u něho v kanceláři. Pár minut poté už obsah našeho rozhovoru vysílal Český rozhlas. Říká se sice, že i stěny mají uši, ale v tomto případě si dost dobře dovedu představit, čí ty uši byly…Takové byly metody oněch „nevinných dětí“, které takzvaně „obětovaly“ Vánoce boji za svobodu slova. V té době se rovněž stupňoval tlak nejrůznějších nátlakových skupin, už se šikovali lidé typu Zdeňka Svěráka, Evy Holubová, Jiřího Hřebejka a dalších, už se útočilo na city veřejnosti pod rouškou toho, že jde o svobodu slova.

Koncesionáři, televizní diváci opravdu věřili tomu, že svoboda slova je ohrožena. Ostatně proč by tomu nevěřili, když se jim to stále z obrazovky opakovalo, když o tom četli v tisku a slyšeli o tom v rádiu. Vždyť tomu věřili i mnozí pracovníci televize. Organizátoři všech těchto akcí ovšem věděli své a v pozadí se smáli. Dobře si pamatuji, jak se režisér Václav Marhoul domlouval s ministrem práce a sociálních věcí Vladimírem Špidlou, kdy se bude konat další „Václavák“.

Televizní diváci se dojímali, nosili vzbouřencům řízky, pekli jim vánoční cukroví a tahali lahve s nápoji. Neměli tušení, že je to úplně zbytečné, že to nikdo ani nejí, protože v televizi fungují bufety a stravování, nikdo hlady netrpí. Tohle byla jenom hra pro veřejnost, ale dlužno říct, že velmi působivá.

U nás tehdy selhalo všechno, co selhat mohlo. Selhaly demokratické mechanismy, selhala policie, selhala soudní moc, selhali politici. Selhal Václav Klaus, jehož jsem si do té doby velmi vážila a teď jsem se s ním vnitřně rozloučila. Do té doby jsem byla přesvědčená, že jestli v České republice existuje nějaký politik, který nedopustí, aby se lynčovali lidé, pak je to Václav Klaus. Jenomže ten nechal Jiřího Hodače veřejně lynčovat a klidně si odjel lyžovat do Švýcarska. Podobně se zachoval i Miloš Zeman, který zase v poklidu objímal stromy na Vysočině a rozjímal. Bylo jim úplně jedno, co se ve veřejnoprávní instituci děje a nechtěli s tím mít nic společného.

Xxx

Jiří Hodač se mě na samém začátku zeptal, jestli vydržím. Já řekla, že nevím, ale udělám všechno proto, abych vydržela, že tu sebranku kolem dobře znám. Ujistila jsem ho, že neodejdu kvůli tomu, že si to přeje Wollner nebo Drtinová. Jmenoval mě on, takže odejdu jedině tehdy, když mě zase odvolá on sám nebo další demokraticky zvolený ředitel.

Tehdejší prezident Václav Havel vyvolával duchy zákonů – a vůbec vyvinul značné úsilí, aby byl co nejdříve přijat zákon, který by mé odvolání umožnil.

Chodili nám vyhrožovat různí lidé. Třeba Michael Kocáb mi chtěl nahnat strach tím, že svolá Letnou. Odpověděla jsem mu, ať klidně svolá dvě Letné, že stejně neodejdu.

Xxx

Kolegové mě v televizi na postu šéfky zpravodajství nechtěli. Mnohokrát jsem před nimi v minulosti řekla, že Česká televize by měla být etalonem žurnalistické práce a neměli by v ní mít místo zakomplexovaní jedinci, kteří by si jinde ani neškrtli. Už před mým příchodem někteří televizní pracovníci vykřikovali, že jsem příšerná a že mě nechtějí.

První den jsem přišla do velína (což je srdce zpravodajství, jakýsi generální štáb, kde vznikají televizní relace) a chtěla jsem po vedoucím vydání, aby mi ukázal scénář. Řekl, že mi ho neukáže, a že je to cenzura.

Poté za mnou připochodovala delegace redaktorů s tím, ať jdu pryč. Zeptala jsem se jich, oč jim jde. Oni mi sdělili, že chtějí nový televizní zákon. Vysvětlila jsem jim, že já ho chci taky, ale jediná cesta, jak toho dosáhnout, je lobovat v parlamentu. Že v žádném případě nemohou ke svým zájmům použít obrazovku veřejnoprávní televize, protože ta jim nepatří. V demokracii přece není možné, aby si redaktoři řvali z obrazovky, co se jim zlíbí.

Zeptala jsem se jich, jestli opravdu trvají na tom, že budou vysílat, co chtějí. Ujistili mě, že ano. Tak jsem se jich na to zeptala ještě několikrát, a když to nejen tvrdošíjně opakovali, ale především dělali, došlo k památné události, kdy jsem si k sobě vzala dva právníky a začala rozdávat výpovědi.

V televizi byli tak „stateční“ redaktoři, že raději utekli, nebo se alespoň schovali pod stůl, abych jim výpověď předat nemohla. V jiných to naopak probudilo agresi.

Byla to zvláštní doba, která přiváděla lidi do velmi nezvyklých situací. Vešla jsem například do velína a tam se na zemi válely dvě senátorky – Zuzana Roithová v šusťákách s Helenou Rögnerovou v teplákách, o kus dál na zemi polehával jejich kolega Jan Ruml. Když jsem vešla, obě dámy vyskočily jako čertíci a začaly povykovat, že já si v téhle zemi už ani neškrtnu. Půvabný byl Ivan Pilip z Unie svobody. Dostavil se s pyžámkem, ale prý zapomněl spacák.

Žádnou hořkost necítím, spíš je mi těch vzbouřenců líto, jak byli naivní a nalítli těm, kteří se jenom třásli o svá koryta a o penězovody. Nic víc za tím nebylo. Co mi ale stále vadí je postoj politiků a postoj spravedlnosti – policejní a soudní moci. Každý soudný člověk musel vidět, že jsou pošlapávána něčí práva, že ti lidé jsou na cizích pozemcích, že je tu zneužit veřejný majetek… Nikdo však nezasáhl.

Nedořešená televizní krize je vřed, který v české společnosti zůstává dodnes. Zůstal nerozříznut, proto je stále tak živý.