Únorový blog, v němž jsem vyzdvihoval zásluhy tehdejšího premiéra, jsem zakončil odstavcem, jenž s několikaměsíčním odstupem nesvědčí o prognostických schopnostech autora textu:
Bravo, pane premiére! Doufám, že historie docení nejen projev před bavorským parlamentem, ale zejména církevní restituce a důchodovou reformu, díky nímž jste se v mých očích stal nejúspěšnějším premiérem novodobé historie.

Opět se potvrdilo, jak snadno se můžeme spálit, vyjádříme-li politikovi podporu.  P. Nečasovi zazlívám, že porušil jedno z přikázání úspěšného manažera: "Co je v domě, není pro mě." Když už k tomu došlo, měl svoji milenku včas uklidit na jiný úřad. Jeho tvrzení, že to chtěl udělat na podzim, je vzhledem k předchozí délce milostného vztahu krajně nevěrohodné.

Důsledky jsou zničující nejen pro záletníka a jeho milou, ale i pro firmu, v jejímž čele stál. Pro nás všechny je to o to smutnější, že tou firmou je český stát. Petr Nečas sejde z očí, sejde z mysli. Z rozvratu politické scény, jenž následoval po jeho vynucené abdikaci, se však bude česká pravice vzpamatovávat dlouho. Za jisté se dá považovat, že jej historici neoznačí za nejúspěšnějšího premiéra. Spíše naopak.

Pan Nečas měl možná smůlu, za jiných okolností by mu to nejspíš prošlo. Jiří Suchý by mu mohl zazpívat sloku písně Kočičí bál ze skvělého filmu Zločin v šantánu:  

Jo, život jde dál
a sem tam padne los
na koho to padne
tomu se štěstí rozpadne!