Před nedávnem jsem návštěvníkům Virtually předložil ukázku z autorovy knihy Ruská lež, která vyjde koncem roku v nakladatelství CDK v Brně. Není od věci vrátit se občas k tomu, co různí autoři - a nejen Alain Besançon - říkali nebo psali k různým tématům před nějakými deseti a více lety. Podle toho se pozná, jsou-li jejich soudy dílem ukotveného poznání, nebo jsou jen konjunkturálním nebo oportunním lavírováním. Kromě dokonalé angličtiny ovládá emeritní profesor ruských dějin z pařížské Sorbonny a člen Francouzské akademie Alain Besançon (*1932) velice dobře ruštinu a polštinu; před deseti lety napsal mimo jiné také předmluvu ke knize Mykoly Rjabčuka Dvě Ukrajiny. Text pochází z delšího rozhovoru, který francouzský filosof poskytl v roce 2005 časopisu Fronda a v němž autor neméně zajímavě hovoří například o islámu. (jom)

***

Znáte Rusko jako málokdo z Francouzů, přesto však nepodléháte ve vaší zemi všeobecně rozšířenému rusofilství. Odkud se u vašich krajanů bere to uhranutí Ruskem?
To je stará historie. Ale je třeba odlišit pravicové rusofilství od rusofilství levicového. Levicové rusofilství čerpá svoji legitimitu z přímé linie mezi Francouzskou a Ruskou revolucí, kterou sama zavedla. Postarali se o to historici jako Albert Mathiez, který tvrdil, že Ruská revoluce aplikovala zásady Konventu. Naproti tomu rusofilství pravicové je dítkem antiamerikanismu a antigermanismu. Jde o naplňování představy, která se zrodila v okamžiku francouzsko- ruské „týlové aliance“ namířené proti Německu. Byla to podle mne katastrofa, i když v roce 1918 umožnila Polsku získat zpět samostatnost. Vedla k válce a potom k vítězství bolševismu a k mnoha jiným věcem. Jsem přesvědčen, že francouzsko-ruské spojenectví byl omyl. Ale tato představa dále pokračovala u de Gaulla „týlovou aliancí“ s Ruskem proti Německu a později „týlovou aliancí“ proti Spojeným státům. Francie se paktuje s Ruskem proto, aby porazila Spojené státy - to je zdroj pravicového prosovětismu. Je tu ještě jeden rozdíl, jmenovitě ten, že levice uvěřila, že v SSSR skutečně existuje nová společnost a že socialismus naplnil ideály Francouzské revoluce. Naproti tomu pravice naopak neviděla žádný rozdíl mezi Ruskem bolševickým a Ruskem carským. De Gaulle neužíval pojem SSSR, ale Rusko, jako kdyby tím chtěl říci, že ruský národ sleduje stále stejné cíle, což byl podle mne také omyl. Mýlily se tedy obě strany. Osobně jsem měl při svých protisovětských kampaních nebo pracích na dané téma mnohem více potíží s pravicí než s levicí. Snažil jsem se poukázat na rozhodující roli ideologie, což u pravice bylo pod prahem jejího rozlišování.
Z čeho u západních elit pramení taková víra v demokratické záměry současných kremelských vládců? Sdílíte víru v upřímného demokrata Putina a - v širším měřítku - v možnost demokratizace Ruska?
S tím se nezačalo ve Francii. Francie byla do určité míry jednou ze západních zemí, která si uchovávala odstup k nadšeným výlevům nad Gorbačovem. Německo, Anglie, Itálie, USA mu daly svou důvěru ihned. Francie mu nedůvěřovala, neboť její novinářská elita byla proti stalinismu, byla antikomunistická nebo levicově antikomunistická. Naše práce přinesla v našem prostředí přece jen nějaké ovoce. Takže Francie gorbylatrii nepropadla. Stejně tak později nepropadla putinolatrii, s výjimkou pravice. Doporučuji sledovat francouzský tisk, který je vesměs levicový - Libération, Le Monde. S tím, co se v něm píše o Putinovi a o Rusku, lze bezvýhradně souhlasit, je to mnohem lepší než to, co píše, americký, anglický, německý a italský tisk. Francouzský tisk je velmi protiputinovský. Spíše na pravici se stále ještě udržují stará gaullistická zbožná přání, která komickým způsobem převzal Chirac. Pokud jde o Putina, nikdy jsem si o něm nedělal iluze. V tomto ohledu se rozcházím s mými americkými učiteli, s Maliou, který tvrdil, že až se Rusko zbaví komunismu, půjde polskou cestou. Říkal jsem tehdy, že se tak nestane, protože Polsko je v Evropě. Je to okraj, hranice Evropy, ale je to Evropa. Poláci o tom dobře vědí, nemusím vám to vysvětlovat, určitě to cítíte až do morku kostí. Jakmile přejedete hranice v Brestu, je to už jiný svět. Ale to vy velice dobře víte.
Myslíte tedy, že demokratizace Ruska zůstane na věčné časy pouhým projektem?
Rusko ještě cestu k demokratizaci nenastoupilo. Podívejte se na to, co se stalo na Ukrajině. Nebylo tam o mnoho lépe než v Rusku, a přesto tak vzniklo ono mimořádné hnutí podporované Polskem a Litvou, a obě tyto země také sehrály velice pozitivní roli především při přesvědčování Američanů. Jde o jeden z nejkrásnějších příběhů posledních let, který zasluhuje velký obdiv. Jde o nejlepší věc, jakou Polsko po dlouhé době udělalo, od dob Piłsudského. Nedá se vyloučit, že jednou dojde k něčemu podobnému i v Rusku. V současnosti všechno blokuje pravoslaví, které se stalo páteří nacionalismu. Nenávidí Západ a všechno, co s ním souvisí. Příčinou této blokády zůstává rovněž i samotný ruský režim, který už není ideologickou diktaturou, ale má i nadále sovětskou mocenskou strukturu z Brežněvovy doby. S tím rozdílem, že moc už nevykonává strana, ale KGB. Není to moc velký pokrok, naopak, je to na překážku rozvoji občanské společnosti. Rusko má dnes ekonomiku zaostalé země. Nevěřím v jeho hospodářský rozvoj. Udržuje se pomocí zisků, které přináší nafta a plyn. Kromě toho prodává vzácné kovy. A to je všechno. Na pařížském trhu je vidět jen jeden ruský výrobek: matrjošky. Nevím, je-li jich na polském trhu víc. Myslím, že ne. Zatím je všude k vidění jen záplava nesčetných výrobků čínského původu.
Myslíte, že Rusko se v budoucnosti může stát znovu hrozbou pro Západ, jak tomu bylo donedávna?
Rusko je papírový tygr. Myslím, že je to vyřízená země. První světová válka skončila smrtí tří zemí. Francie vykrvácela a nedokázala se už zvednout. Němci se pokusili zvednout se podruhé a byli drasticky rozdrceni. Při této příležitosti se vyznávám, že jsem evropský patriot. A netrpělivě čekám na obrození velkého Německa - země vědců, básníků, spisovatelů, filozofů, skladatelů atd. Třetí země, která byla usmrcena, bylo Rusko. Před první světocou válkou přitom bylo v plném, přímo gigantickém rozkvětu v každé oblasti: v hospodářské, umělecké, literární atd. To všechno bylo zabito. Rusko není dnes zalidněnější než v roce 1914. Jeho demografie zůstává v katastrofálním stavu. Společnost je zčásti ohloupena, nezná svoji minulost, je stále v rukou moci, na jejíž zneužívání nedokáže reagovat. Tato země se mi jeví jako ztracená, a to na hodně dlouhou dobu. Nemyslím, že by se Rusku v nedaleké budoucnosti podařilo se pozdvihnout, především z toho důvodu, že jeho elity nadále živí nesmyslné představy o obnoveném prostoru sovětského impéria. Rusko prohrálo na Ukrajině, v baltských zemích, na Kavkaze, právě prohrává ve Střední Asii. Ale porážka je to nejlepší, co mohlo Rusko potkat. Nechovám nejmenší záští vůči této zemi, naopak chci, aby se stala normální zemí. Ale stane se jí tehdy, až se zřekne svých snů o impériu, svého sektářského nacionalismu, zahlcení náboženství nacionalismem, což má ten následek, že už nikdo neví, jakým směrem se pohybuje kouř a vůně pravoslavného kadidla: k Rusku nebo k Bohu. Je to velice smutné. Považují mne za rusofoba. A to proto, že nechci uvěřit lžím, které Rusko o sobě šíří, a na Západě mne rozčilují ti, kdo jim věří.

Ptal se: Krzysztof Jeżewski, Fronda 37/2005
Přeložil Josef Mlejnek