Bílé noci Menachema Begina
Pavel Zvěřina

Menachem Begin, svého času předseda vlády Izraele a spolunositel Nobelovy ceny míru, narozený na území tehdejšího Polska, se v roce 1940, následkem okupace pobaltských států Sovětským svazem, ocitl v sovětském zajetí a po krátkém vyšetřování byl bez soudu poslán na osm let nucených pracích v gulagu. Po letech o tom zveřejnil knížku "Bílé noci". V době, kdy se knížka poprvé objevila, existovaly jisté pochybnosti, zda si skutečně mohl dovolit být vůči svému vyšetřovateli v otázkách sionismu tak otevřený, jak popisuje, ale archivy NKVD [dobový název sovětské tajné policie], zpřístupněné po skončení studené války, potvrdily jeho verzi událostí. Beginovy vzpomínky na "jeho" gulag se liší od ostatních podobných děl v tom, že Begin se nespokojil s pouhým popisem událostí kolem něj, ale chtěl se také dobrat toho, odkud to zlo kolem něj pramení a tak jeho paměti obsahují sondy do podstaty lidského jednání a poměrně dost časté komentáře o všeobecném charakteru sovětského státního systému. A protože ten systém panoval skoro půl století i u nás, je knížka přínosem k pochopení i našich nedávných dějin. "Bílé noci" vyšly v roce 1957 v hebrejštině, anglický překlad trval 20 let a na český stále ještě čekáme; neexistuje dokonce ani v samizdatu. Docela si přeji, aby se té dobré knížky někdo ujal - rozhodně stojí za to. (Vybral jsem z ní pár úryvků z kapitoly, vztahující se k bolševické revoluci, jejíž 95. výročí si alespoň někteří z nás před pár dny připomněli.)

 

Vláda a rovnoprávnost

 

Zavedená definice slova "stát" obsahuje tři základní složky: území, obyvatele a vládu. Leninova definice ale obsahuje dvě složky: třídu utlačovanou a třídu utlačovatelů. Stát je podle Lenina nástrojem utlačování ostatních vrstev vládnoucí vrstvou. Cílem proletariátu je, podle něj, odstranění tříd a tím pádem i zrušení státu. Proces odumírání státu by začal vítězstvím revoluce. 

Ale během mého putování Sovětským svazem jsem neviděl žádný náznak, že by to tak bylo. Naopak, se "státem" jsem se setkal v každém městě i vesnici, na každém pracovišti a na každém kroku života sovětských občanů. Stát nejen že stanoví výkonovou normu pro jednoho každého ze svých miliónů občanů, stát pro ně nalézá pracovní zařazení a připoutá je k němu pod stále přítomnou hrozbou "převýchovy" [sovětský oficiální termín pro uvěznění a umístění v lágru nucených prací]. 

Každému pozorovateli je jasné, že sovětský stát nejen že neodumírá, ale naopak se stal výlučným nástrojem rozhodování a výhradním chlebodárcem. To nás ovšem, ve světle Leninovy definice, přivádí k otázce: Kdo v Sovětském svazu tvoří ulačovanou a kdo utlačovatelskou třídu - teď, když předrevoluční třídy továrníků a vlastníků půdy byly zlikvidovány? V souvislosti s touto otázkou vyvstane ve vší vážnosti a ve všem, čeho se dotýká, problém sociální rovnosti v zemi komunismu.

Myslím si, že skutečných vítězství komunismu - ne fyzickou silou, ale prostřednictvím myšlenky - bylo dosaženo skrze ideál rovnoprávnosti. I když komunismus slíbil půdu rolníkům, mír vojákům, chléb hladovějícím a všem zlepšené životní podmínky, tyto sliby mohly být, tak jako všechny lidské sliby, považovány za pochybné. A skutečnost prokázala, že tyto pochyby nebyly bezdůvodné. Naproti tomu na lidské snaze o rovnoprávnost není nic pochybného - je zrovna tak přirozená, jako lidská svobodomyslnost a jako taková může být potlačena, ale ne umlčena. 

Dokud velká část lidstva skutečně věřila, že rozdíly podle toho, do jaké třídy se člověk narodí, jsou přirozené, usilování o rovnoprávnost bylo pouze latentní. Ale od časů Francouzské revoluce a všeobecné psychologické revoluce, k níž došlo v důsledku první světové války, není mnoho těch, kdo doposud věří, že je přirozený rozdíl mezi urozenými boháči a těmi kdo hladoví. Ty komunismus vyzval k tomu, aby povstali proti těmto rozdílům. V tom spočívala, a stále ještě spočívá, hlavní síla komunismu.

Není náhodou, že komunistická revoluce nezvítězila - na rozdíl Marxovy dobře známé předpovědi - v průmyslově rozvinutých zemích, ale naopak v zemích zaostalých. Je to proto, protože proces neustálého a průběžného bohatnutí na jedné straně a obdobného chudnutí na straně druhé (což je základ Marxovy předpovědi) v rozvinutých zemích se neuskutečnil. Tento proces, který podle autora "Kapitálu" měl vést ke vzniku dvou tříd - hrstky těch, kdo mají všechno a masy těch, co nemají nic. Ale v zaostalých zemích ta široká propast existovala a přetrvávala. Jejich majetná společenská vrstva se ve svém zaslepeném sobectví ani nepokusila překlenout tu propast, aby alespoň sblížila existující sociální extrémy. Tím byla tyto vrstva odsouzena k záhubě, protože lidstvo, poháněné myšlenkou rovnostářství, je stále v pohybu. Kdokoli narazí na propastné sociálně-ekonomické rozdíly, má jen jedinou možnost - buď je překlenout nebo do té propasti spadnout. A když národ ty rozdíly nesrovná, namísto rozvoje dojde k explozi, namísto pokroku k pohromě.

V Rusku k takové explozi došlo. Privilegovaná vrstva, ti s význam majetkem, byla svržena do propadliště. Revoluce zvítězila. Kdekdo očekával, že konečně přišel čas vlády rovných nad rovnými. Ale přišel skutečně takový čas? A zvítězila v první komunistické zemi rovnoprávnost?

Rozhodující otázkou je to, zda výhody, představované třeba dobrým oblečením, pohodlným bydlením či dobrou stravou, jsou výsadou jedinců, kteří jsou spíše vyjímkou pravidla, nebo zda přísluší celé společenské vrstvě. Pokud jsou nějaké výhody přiznány určité společenské vrstvě a každému jejímu členu, tato vrstva se tak stává "třídou" v přijatém, nebo řekněme marxistickém, smyslu toho slova. Není přitom důležité, zda taková privilegia jsou jedincům přiznána jako důsledek jejich majetku nebo společenského zařazení; rozhodující je to, že ta privilegia, spojená s určitou třídou, existují.

Rozdíly, jaké jsou mezi různými společenskými vrstvami v Sovětském svazu, nenajdete v jinných zemích, kde existuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Za prvé podstata rozílů má odlišný původ - v kapitalistických zemích je to majetek, v Sovětském svazu je to umístění na žebříčku státní struktury. Za druhé ve Svazu nenajdeme ohromné kvantitativnírozdíly, které existují v jiných zemích, například mezi spolumajiteli-akcionáři ohromných společností a dělníky či technickými pracovníky týchže společností. Každý Rus, dokonce i ti ze starších generací, kteří pamatují jiné doby, je hrdý na odstranění a neexistenci těchto rozdílů.

Nejdůležitější rozdíl mezi sovětskými společenskými třídami nejsou kvantitativní, byť i ty existují a jsou celkem dost viditelné. Nejdůležitější rozdíly, které jsem viděl na vlastní oči, jsou kvalitativní.

Rozdíl mezi tím, kdo jí luxusní jídla a tím, kdo si může dovolit jíst jen aby zahojil hlad, je kvantitativní; rozdíl mezi sytým a hladovým je kvalitativní. Má-li člověk pět drahých obleků, zatímco jiný má jen jeden obyčený, jde o kvantitativní rozdíl; chodí-li někdo oblečen v obleku a jiný jen v hadrech, je to rozdíl kvalitativní. Rozdíl mezi tím, kdo má na střídání tři páry bot a tím, kdo si může dovolit jen jeden pár je kvantitativní; rozdíl mezi tím, kdo má boty a tím, kdo musí chodit bos, protože žádné boty nemá, je kvalitativní. A právě kvalitativní rozdíly v sociálně-ekonomické oblasti jsou to, co jsem viděl v Sovětském svazu.

Viděl jsem tam lidi přežrané a hladové, lidi dobře oblečené a lidi v hadrech, lidi obuté a bosé. Existence velkých kvantitativních rozdílů není zrovna moc spravedlivá, ale kvalitativní rozdíly mezi lidmi jsou děsivé.

Co na sovětské sociální struktuře nejvíce bije do očí, co je pro ni nejcharakterističtější, je ekonomická nadřazenost členů NKVD. Jsou vždy dobře oblečeni ve slušivých unifomách nebo dobrých oblecích, jejich boty nebo holinky jsou vždy naleštěné, jídlo si nakupují v obchodech vyhrazených pouze pro ně. Změna v hierarchii vládnutí, o níž mi vyprávěl Garin [jeden ze spoluvězňů] se promítla i do ekonomické oblasti. Za Leninových časů byla tajná policie nástrojem v rukách vládnoucí komunistické strany (v těch dobách neexistovaly vyhrazené obchody). Za Stalina se komunistická strana stala nástrojem v rukách složek NKVD, které se staly vládcem (a vznikly vyhrazené obchody "spec-torg"). Vládnoucí vrstva v poměru s průměrem zbohatla a ze zbohatlých se stali absolutními vládci.

Člověk by se mohl zeptat: copak jsou zbídačelí Sovětského svazu svolní se svým postavením? A pokud existující rozdíly jsou mezi sytými a hladovými, mezi obutými a bosými, proč tato přirozená, spravedlivá nevraživost nevyvolá nepokoje, jak by se to stalo jinde, zvláště v zemích, kde existují kvalitativní rozdíly mezi jednou a druhou vrstvou?

Odpovědí na to je NKVD. Té se totiž podařilo vštípit do myslí obyvatel Sovětského svazu naprostou marnost a beznadějnost jakékoli opozice vůči vládě. Podařilo se jí zastrašit obyvatelstvo až do morku kostí. Nejde tu o obyčejný strach ze státní správy a možnost potrestání, ne; je to hrůza z možného přivolání pohromy.

Tak jako muž, visící za ruce nad temnou bezednou zející propastí, tak se sovětský občan hrozí pohledu na zelené čepice státní bezpečnosti.

Nevražtivost strádajících je v Sovětském svazu stejně hluboká jako v ostatních zemích, ale v ostatních zemích je někdy větší než strach; v Sovětském svazu je strach větší než nevraživost.

I přesto, že (oproti slibům komunismu) v Sovětském svazu nedošlo k ekonomickému vyrovnání, jeho občané, obyvatelé království NKVD, si jsou rovni jinak - strachem.

 

Z anglického vydání "White Nights, The Story of a Prisoner in Russia", (Futura Publications 1978, ISBN 0 7088 1427 1) vybral a přeložil Pavel Zvěřina.

Uložit

Uložit