Revue Politika 7-8/2014

Současná reakce EU na rusko-ukrajinskou krizi a uvalené sankce jsou vlastně dosud největší demonstrací „společné zahraniční politiky EU“ v krizovém momentu. Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek vlastně nemuseli o ničem přemýšlet a za nic se postavit, či projít jakýmkoliv dilematem. Prostě se ujistili, kam vane vítr a zavedli sankce proti Rusku i u nás.

O možných důsledcích pro ekonomiku se mluví až "ex post". Přitom že by například ODS s výjimkou „protisankčního“ Petra Nečase měla kdovíjak silný názor na ukrajinské dění, se, na rozdíl od tématu Izraele, kde se argumenty už dlouho opakují a kde ji siláctví tolik nestojí, nedá říci.

Ponechme stranou historicko-analytický výklad ohledně homogennosti Ukrajiny, causy asociační dohody apod. Stačí snad shrnutí, že Ukrajinu si Evropská unie za rámeček opravdu dát nemůže. Nyní už řešíme dopady sankcí a další turbulentní vývoj. Mimochodem: divím se dost tomu, že z představitelů ODS ještě nikdo nevyslovil lítost například nad sýry Madety. Jejich výrobcem (stejně jako například celé řady dalších potravin určených pro vývoz do Ruska) je totiž soukromý podnik. Ty sýry v Rusku jí podle všeho obyčejní lidé, soukromé osoby, nejde o armádní proviant. Jenže Rusko je v reakci na naši účast v sankční politice EU zakázalo dovézt. Minimem pro ODS by nyní mělo být hájení dočasných kompenzací pro exportéry od vlády současné koalice.

Ale zpět. Najde se aspoň jeden člen ODS, kterému by se líbila následující hypotetická představa? Summit evropských lídrů ostře odsoudil ruskou roli v konfliktu ukrajinské vlády a separatistů. Vlády Velké Británie, Francie a Německa oznámily zbrojní a surovinové embargo a sankce v oblasti finančnictví. Summit přijal usnesení o samostatné možnosti evropských států přijmout nebo nepřijmout vůči Rusku sankce a individuální opatření. Premiér ČR po důkladné analýze ekonomických a politických dopadů případných sankcí ze strany ČR proti Rusku oznámil embargo na vývoz strategických surovin a zbraní. Rusko následně vyhlásí selektivní sankce, které v danou chvíli minou ČR i některé další evropské země, členské státy NATO.

Takhle nějak vypadá reálná zahraniční politika malého státu, který se musí opírat o členství v NATO, ale je schopný činit vlastní rozhodnutí souběžné s hlavními zájmy současných velmocí, tj. USA a velké evropské trojky. „Nepříteli“ tedy nedodává zbraně apod., ale míru emocí určují jeho vlastní občané a politici. Je jasné, že výrazně odlišný postoj by zaplatil sníženou loajalitou ostatních evropských zemí, které - každá sice po svém - nicméně táhnou za jeden provaz. Jejich premiéři a ministři zahraničí nejsou vykonavateli vůle kolektivního orgánu, ale skutečnými politiky nesoucími tíhu odpovědnosti. Není na tom nic nereálného ani nepřípadného, nic proruského, nic protievropského, nic co by jako model mezinárodních vztahů v Evropě automaticky vedlo ke srážkám a nacionalismu.

EU se rozhodla kvůli Ukrajině porušit svatost svého někdejšího originálního pilíře. Tím byl volný obchod (ač Rusko nebylo v EU). Jakkoliv je to v emocích ohledně dění na Krymu a poté na Ukrajině pochopitelné, „vodítko“ na už nemáme tak úplně v rukou. Obvykle se právě uzavírání ekonomik považuje za nebezpečí pro mezinárodní mír. Není ironií, že ikona pojmu laissez-faire, děsivý přízrak všech vzdělanějších socialistů, Richard Cobden, britský patriot a ideologický zastánce volného obchodu mezi státy v 19. století, byl zároveň skoro až naivním mírovým aktivistou?