Chvála kverulace
Zdeněk Jemelík

Případ Romana Smetany vejde do dějin českého trestního řízení díky neuvěřitelnému souběhu úspěšnosti kverulace odsouzeného vandala, náklonnosti předsedkyně Českého helsinského výboru Anny Šabatové k podivným existencím a bezbřehého populismu ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Jen „pro pořádek“ připomenu výchozí příběh. Za poničení volebních plakátů ODS obžaloval státní zástupce Romana Smetanu pro trestný čin poškozování cizí věci a poškozená strana se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Případ náhodně „napadl“ soudkyni Markétě Langerové, manželce známého představitele ODS. Obžalovaného odsoudila k náhradě škody a 100 hodinám obecně prospěšných prací. Odsouzený nahradil škodu, ale trest obecně prospěšných prací nevykonal. Soudkyně neměla ze zákona jinou možnost než mu jej přeměnit na domácí vězení, které ale odmítl přijmout. Nebylo pak jiné cesty než opět přesně podle zákona uložit mu trest odnětí svobody v trvání 100 dní. Roman Smetana se nějaký čas vyhýbal nástupu trestu, ale nakonec se vydal policii před televizními kamerami při odborářské manifestaci v Praze. Tím na sebe upozornil nepřehlédnutelným způsobem.

Případ vzbuzoval od počátku  velký zájem veřejnosti a rozpoutala se debata, zda se má jeho čin posuzovat jako  trestuhodné vandalství, nebo jako projev politického přesvědčení, za který trestat nelze.

Na soudkyni se snesla sprška obvinění, že jako manželka politika ODS soudila podjatě.  Ale sám obžalovaný  se při hlavním líčení vyjádřil, že ji za podjatou nepovažuje. Tvrdost útoků na ni byla zčásti způsobena neznalostí práva: hlídací podvraťáci demokracie, kteří se na případu s chutí pásli, se příliš nesnažili vysvětlit veřejnosti, že následná opatření po neodpracování trestu obecně prospěšných prací jsou jen výsledkem prosté aritmetiky postupu, závazně stanoveného zákonem. Roman Smetana dostal soudkyni do postavení, z kterého neměla kam uhnout. Markéta Langerová mu ublížila buď málo nebo vůbec: hlavně si uškodil sám.

Je příznačné, že bulvár, který se na případ vrhl jako na novou, vítanou senzaci, nepátral po možných politických vazbách žalobce, a nezkoumal, zda měl možnost vyřídit věc odklonem, a pokud ji měl, proč ji nevyužil. Vzhledem k nepatrné škodě a Smetanově ochotě ji nahradit skutečně bylo možné věc vyřídit  mimosoudně. Tak to ale bývá: soudci jako koncový článek trestního řízení nesou v očích  veřejnosti  odpovědnost i za to, co jejich rozhodování předcházelo. V řadě případů ale se zmetkovými podklady, dodanými žalobcem, bezchybné řízení vést ani nemohou.

Roman Smetana se cítil být sám sobě lepším soudcem než Markéta Langerová a sebevědomě se rozhodl, že zaplacením škody je věc pro něj vyřízena. Kupodivu našel podporu u části veřejnosti a začal se stylizovat do úlohy národního hrdiny, který se podjaté „odesácké“ soudkyni nepodrobí. Přivlastnil si právo vyjádřit politický názor ničením cizího majetku.  Nevyužil žádný opravný prostředek, takže rozsudek nabyl právní moc a po postupné přeměně původního výroku až na výkon trestu odnětí svobody vedl k vydání zatykače. Tím, že se neodvolal proti výchozímu rozsudku, se připravil o možnost uplatnění mimořádných opravných prostředků

Nespokojenost s rozsudkem není nic mimořádného a trestní řád nabízí řadu možností k jeho zvrácení. Nevyužít je a stěžovat si pak na křivdu je čistá kverulace. Roman Smetana ale ukázal cestu: přesvědčujeme se, že v Absurdistánu, nedbajícím nezpochybnitelnosti právního řádu, v němž resort spravedlnosti řídí lidsky a profesně nevyzrálý populista,  za jistých okolností může být kverulace úspěšnější než řádný postup podle zákona. To je ovšem konec iluze o České republice jako o právním státu.

Mimo jiných zastánců Romana Smetany se jako nejvýznamnější přímluvkyně u ministra nespravedlnosti zapletla do případu Anna Šabatová, disidentka, dříve zástupkyně veřejného ochránce práv, nyní předsedkyně Českého helsinského výboru. Má zřejmě vzácné porozumění pro pochybné existence: před Romanem Smetanou se těšila její podpoře Kateřina Mauerová, odsouzená v tzv. „kuřimské kauze“, které  radila při obstarání identity pro Aničku – Barboru Škrlovou. Kvůli „kuřimské kauze“ mimo to nepřípustným způsobem zasáhla do nezávislosti soudu: intervenovala u předsedkyně Městského soudu v Brně Marcely Komárkové, aby v zájmu urychlení  věc přidělila nepříslušnému soudci. Marcela Komárková se za vyhovění  jejímu přání dostala před kárný soud. Nyní Anna Šabatová našla zalíbení v kverulucícím vandalském „hrdinovi“. Nespokojila se s pobídkou k podání stížnosti pro porušení zákona, ale rovnou se dožadovala, aby se ministr postaral o propuštění odsouzeného na svobodu ještě před soudním rozhodnutím.  

Jiří Pospíšil vzal v úvahu silný mediální ohlas kauzy a zavětřil vítanou příležitost k posílení své popularity. Ve čtvrtek 3. května 2012 oznámil rozhodnutí podat Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch Romana Smetany. Učinil tak po poradě se svými náměstky a po vášnivých debatách s právníky ministerstva, kteří nebyli v názorech jednotní. Stížnost pro porušení zákona je výlučnou osobní pravomocí ministra, jemuž ministerstvo pouze slouží jako servis: bez ohledu na zmiňovanou diskusi odpovědnost za pochybné rozhodnutí leží pouze na něm.

Na vypracování stížnosti  se pilně pracuje, takže Nejvyššímu soudu ČR by měla být odeslána v polovině následujícího týdne. Její součástí bude i žádost, aby Nejvyšší soud ČR uvážil přerušení výkonu trestu; podle novely trestního řádu má rozhodnout do 14 dnů od doručení ministrova podání. Dodávám, že rozhodnutí a vyhotovení písemného rozhodnutí a jeho doručení stranám řízení není totéž.

Podáním návrhu na přerušení výkonu trestu  Jiří Pospíšil nepřímo  vyjádřil očekávání, že Nejvyšší soud ČR zruší rozsudek okresního soudu a v dalším vývoji již Romanu Smetanovi návrat za mříže hrozit nebude. Ostatně,  ač ministrovi nespravedlnosti nepřísluší veřejně přehodnocovat rozsudky,  ve vystoupení v Událostech, komentářích dne 3. května 2012 se vyslovil, že vzhledem ke spojení Smetanova nezákonného jednání s vyjádřením politického názoru se věc možná neměla dostat před soud, ale měla být  řešena např. pokutou ve správním řízení.

Soudci Nejvyššího soudu ČR mohou jeho prohlášení chápat jako  vzkaz, jak by si pan ministr představoval jejich rozhodnutí. O to zajímavější bude rozsudek. Poslední takový vzkaz jim pan ministr zanechal při návštěvě soudu v devátý den svého druhého mandátu. Tehdy označil za kontroverzní sedm nevyřízených stížností pro porušení zákona, podaných exministryní Danielovou Kovářovou těsně před odchodem z úřadu. Nezávislí soudci pak vyhověli jen stížnosti ve prospěch pražského radního Langmajera, ač dříve zamítali stížnosti Daniely Kovářové jen výjimečně.

Kdyby nebylo Pospíšilova populistického rozhodnutí, případ Romana Smetany by zůstal bezvýznamnou kauzou, která by brzy upadla v zapomnění. Byl mu uložen trest, který „lze odsedět na čaganě“. Využitím novelizované zákonné úpravy institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody by Roman Svoboda mohl dosáhnout návratu na svobodu i dříve než po odpykání poloviny trestu, a to s téměř úplnou jistotou, že návrat za mříže by mu nehrozil. Praktický význam ministrova rozhodnutí pro něj to výrazně oslabuje. Bude-li Nejvyšší soud ČR zacházet s touto ministrovou stížností jako s každou jinou, v době jeho rozhodnutí ve věci již bude odsouzený dávno na svobodě. Vyřídí-li ji přednostně, popře svou nestrannost a nezávislost.

Klást důraz na okamžitý prospěch z případného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o přerušení výkonu trestu do rozhodnutí o stížnosti je krátkozraké a ošidné. Má-li soud rozhodnout do 14 dní, nemůže se případem zabývat do hloubky, může se ukvapit a nakonec může stížnost zamítnout a navodit nutnost návratu odsouzeného do vězení. Znám z vlastní praxe případy tří odsouzených, kteří toto zažili.  Návraty jsou z psychologického hlediska těžší než počáteční nástup. Opět: u nezávislého a nestranného soudu by veřejně projevená ministrova přízeň ve prospěch  odsouzeného neměla být zárukou vyhovění stížnosti. Přerušení výkonu trestu je tak odchodem do nejistoty.

Jiří Pospíšil ví, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR může padnout až po odpykání Smetanova trestu. Stížnost prý podává hlavně proto, aby získal judikatorní odpověď na otázku trestnosti jednání, u něhož dochází k průniku dvou ústavních práv: svobody projevu a ochrany majetkových práv. Z tohoto hlediska považuji jeho usilování za nadbytečné. Kromě toho, že k řešení ústavněprávních otázek je příslušný ústavní soud (k němuž se ovšem Roman Smetana nemůže obrátit, protože nevyužil dosažitelné opravné prostředky), paušální odpověď neexistuje. Panu ministrovi by asi ztuhl vemlouvavý úsměv ve tváři, kdyby v  průběhu nějaké volební kampaně vandalové udělali ODS např. na území kraje ve velkém totéž, co Roman Smetana v Olomouci v malém. Srovnávané příklady by se zřejmě lišily společenskou nebezpečností, ve výsledku odlišným trestem.   Zohlednění společenské nebezpečnosti trestní řád umožňuje i bez judikátu, který si Jiří Pospíšil hodlá tímto způsobem obstarat. Není ostatně vyloučeno, že odvolací soud by rozsudek Markéty Langerové zrušil nebo zmírnil právě pro malou společenskou nebezpečnost skutku, kdyby se ovšem Roman Smetana obtěžoval obranou svého zájmu zákonnou cestou.

Na okraj dodávám, že ministrova citlivost na ústavněprávní stránku případu mě přímo dojímá. Když vzal zpět stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka podala Daniela Kovářová, znásilnil ústavní právo odsouzených na zákonného soudce a na soudní ochranu, neboť tehdy již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti. Pravda, trestní řád, který vznikl v r.1961, dávno před zahrnutím Listiny základních práv a svobod do našeho právního řádu, to dovoluje: ale ústavní právo je nadřazeno právu procesnímu. Kdyby se tehdy soudci Nejvyššího soudu ČR ohradili ústavní stížností, asi by proti panu ministrovi uspěli.

Je možné, že tato stížnost pro porušení zákona bude z historického hlediska první nebo jedna z prvních, při které Nejvyšší soud ČR bude rozhodovat také o návrhu na přerušení výkonu trestu do rozhodnutí ve věci. Až donedávna měl ministr spravedlnosti právo takové rozhodnutí učinit sám. S výjimkou výše zmíněných odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, kteří na Pospíšilův zásah do jejich ústavního práva reagovali útěkem do Thajska, s tím nebyly žádné zvláštní potíže.  Ale Jiří Pospíšil  připravil novelizací trestního řádu o toto právo nejen sebe, ale také všechny své nástupce, z nichž někteří ho za to možná budou v budoucnu proklínat. Přirozeně tím řadě budoucích odsouzených zajistil delší nepříjemné čekání na rozhodnutí o propuštění, ale to ho jistě nebolí.

Přístup Jiřího Pospíšila k případu Romana Smetany se výrazně odlišuje od jeho dosavadní praxe. Ve srovnání se svými předchůdci podává stížností pro porušení zákona ve prospěch odsouzených podstatně méně. Naprostá většina předkladatelů podnětů  dostává jednověté vyrozumění, podepsané ilegálem – stážistou ze státního zastupitelství, vydávajícím se za ředitele odboru ministerstva – že pan ministr neshledal důvod k vyhovění podnětu. Velká část podnětů jsou obsáhlé elaboráty, obsahující rozbor vad napadeného řízení: jejich zamítnutí se podává bez odůvodnění, neboť muzeální trestní řád ministrovi neukládá povinnost cokoli vysvětlovat a obyčejná lidská slušnost do výkonu spravedlnosti nepatří. Rozklad proti zamítnutí podnětu se nepřipouští, poněvadž Jiří Pospíšil si osobuje nárok na neprolomitelnost rozhodnutí, jinak příslušející rozsudkům.

Na rozdíl od Romana Smetany odmítnutí předkladatelé podnětů ke stížnosti pro porušení zákona bývají většinou odsouzeni k víceletým trestům a až na nepatrné výjimky přinejmenším využívají možnosti odvolání proti prvostupňovému rozsudku.

Odlišná je i rychlost vyřízení tohoto podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. V tomto případě se rozhodlo během několika dnů. Běžný podnět pro porušení zákona obvykle práchniví několik dní, týdnů i měsíců ve skříních ministerských kanceláří. Většinou pak putuje na místně a věcně příslušné státní zastupitelství, jehož státní zástupci provedou analýzu spisu a vrátí jej  ministrovi s nezavazujícím doporučením, jak má s podnětem naložit. Celý proces někdy trvá i déle než rok. Žádost o urychlené vyřízení a vypuštění zákonem nepředpokládaného přezkumu státním zastupitelstvím má velmi často přesně opačný účinek. Někdy  by bylo rychlé vyřízení účelné, protože by umožnilo projednání stížnosti pro porušení zákona ve společném řízení s dovoláním. Sám jsem se opakovaně pokoušel této zákonem předpokládané možnosti využít, ale ministerstvo ji průtahy při přezkumu podnětu vždy zmařilo.

Důvody odlišnosti přístupu Jiřího Pospíšila k případu Romana Smetany nejsou úplně jasné. Za nejpravděpodobnější považuji honbu za osobní oblibou. Jiří Pospíšil má štěstí, že odsouzený nepůsobí dojmem milionáře, takže se nenabízí podezření z korupčního ovlivnění ministrova chování. Jistě mu to závidí naivní Daniela Kovářová, která nechala propustit z výkonu trestu Rudolfa Blažka a Josefa Tesárka, domněle vlastnících uloupených 74 milionů Kč. Úředníkovi, který píše stížnost pro porušení zákona pro Romana Smetanu, může závidět bezpečí kladenský soudce Matula, nezákonně stíhaný kvůli sepsání řádně odůvodněné stížnosti pro porušení zákona ve prospěch výše zmíněných odsouzených, jejíž projednání Nejvyšším soudem ČR Jiří Pospíšil svévolně zmařil, a nádavkem postavil pana soudce dočasně mimo službu.

Stížnost pro porušení zákona ve prospěch Romana Smetany možná přejde do učebnic trestního práva jako příklad, „jak se to nemá dělat“. Bude patrně jedinou stížností pro porušení zákona, kterou ministr podal ve prospěch odsouzeného, jenž o jeho zásah sám nepožádal, v soudním řízení projevil pohrdání institucemi státu včetně soudu, řádně se nehájil a nevyužil opravné prostředky.

V právním státě nikdo

V právním státě nikdo nezpochybňuje potrestání těch, kteří porušují přijaté zákony a nařízení. V právním státě jedinec, který hřímá na veřejnosti a vyhrožuje paralyzováním státu a vymýšlí akce, které mají co nejvíce poškodit občany asi těžko nechá policii a justiční orgány v klidu, jelikož porušuje základní zákon - Ústavu ČR. Jak jinak začíná snaha o ztrátu svobod a demokracie?
Protože k úrovni dokonalého právního státu Čechům stále něco chybí vlivem prudké změny z diktatury k tolerování prohřešků, je ovšem potřeba toto přechodné období řešit s taktikou nedráždit zbytečně lva. To pokrytectví v hodnocení jednání pozéra Smetany, kterému se už nechce jezdit autobusem a hledá cestu podporou od veřejnosti se dalo předvídat, takže jej nikdy neměla řešit manželka médii zprofanovaného Langera. A pokud jde o trest, zcela dostatečný by byla náhrada škody + mastná pokuta, a pak by bylo lhostejné, zda by Smetana odešel trucovat do lesů nebo se producírovat po Václaváku a hledat kamery zachycující jeho zadržení.

Ano, tito to tady vedou - na

Ano, tito to tady vedou - na jedné straně "lidsky a profesně nevyzrálý populista", na straně druhé Malíř Tykadel ... za shovívavého připůsobení mediální demokracie.

P.s.: Ta homosexualita patří k tomu >lidsky>, nebo k tomu >nevyzrálý populista<?

P.p.s.: Všimli jste si taky znaků vlastnictví Downova syndromu v ksichtu Malíře?

P.p.p.s.: Ještě že existují agenti STB typu Stín. Děkuji Vám, pane Jemelíku.

Uložit

Uložit