Lidové noviny, 27.06.2012

Nedávno jsem se právě v této rubrice přimlouval, abychom ukončili integraci EU "salámovou metodou". Řada drobných a často tajemných integračních kroků jdoucích jedním směrem bývá prezentována jako opatření "technická a odborná" či "nutná" k řešení aktuálního problému. A tak snadno uniká, že na konci této jednosměrky plné jednotlivostí je státoprávní úvaha o cestě k jednomu evropskému státu, na niž se nikdo nikdy neptal, ale bez níž ony jednotlivosti nemají logiku, nedrží pohromadě či aktuální stav zhoršují.

A vida, další vydatný kus tohoto integračního salámu se zjevně chystá k ukrojení v podobě tzv. bankovní unie. Už sám tento pojem a evropská debata o něm jdou přesně v duchu všeho zmíněného. Spousta lidí o oné "unii" mluví, a přitom psaný podrobný návrh toho, jak má reálně vypadat, ani neexistuje. Jsou jen různě vypouštěné pokusné balonky v podobě návrhů na panevropský systém pojištění vkladů či centralizovaný evropský dohled nad bankami.

Návrh, z něhož běhá mráz po zádech Proto se soustřeďme na to, o čem zatím opravdu debatovat lze. Postačí to pro pochopení úvah, kam mají ony vypouštěné balonky namířeno. Před pár dny Evropská komise zveřejnila detailní návrh na tzv. krizové řízení ve finančním sektoru, který vznikl po letech vášnivých debat. A už z tohoto nesmírně kontroverzního návrhu, který je Komisí samotnou prezentován jako nakročení k oné "bankovní unii", běhá mráz po zádech.

Stabilita jednotlivých národních finančních systémů a jejich klíčových hráčů byměla být napříště zcela obětována pomyslnému cíli celounijního finančního blaha. To mimo jiné například pro Českou republiku znamená, že zdravé dceřiné společnosti zahraničních bank by musely bez dalšího pomáhat svým někdy churavějším matkám v zahraničí, a to dokonce i za zcela netržních podmínek. Obdobně to má platit pro systémy pojištění vkladů a nově vzniknuvší restrukturalizační fondy. Po vstupu v platnost by takto koncipovaná směrnice znamenala, že domácí finanční instituce a nepřímo i domácí veřejné rozpočty (fond pojištění vkladů má v případě potřeby právo si od vlády půjčovat ve velkém) budou sloužit jako potenciální zdroj likvidity pro země mimo ČR. Dnes se ČNB neustále novináři ptají, jak zajišťuje, aby z finančního systému neodtékalo neadekvátně mnoho zdrojů. Fajn. Ovšem v této nové "unii" by byla stavidla otevřena dokořán – odtok všeho hodnotného ve špatných časech by byl nejen nutnou, ale dokonce žádoucí vlastností systému. A o objemu tohoto krvácení by se již rozhodovalo zcela mimo hranice země. Už tento "poloviční" návrh je tak nejen "unií závazků" všech v EU navzájem, ale též unií fiskální. Pokud je toto jen nakročení k plnohodnotné "bankovní unii", jak se pak ten cílový stav má odlišovat od jednoho panevropského státu?

Jakkoli mnozí v EU cítí, že právě teď v době krize je příležitost zkusit jej prosadit, uvedený návrh skutečně není jen jakési "technické řešení". Není totiž ani jen technické, jak bylo řečeno, a navíc nejde ani o řešení. Pokud je největším problémem dneška velký a neudržitelný objem vládních i soukromých dluhů v mnoha zemích a k tomu špatnými hospodářskými pobídkami utlumené vyhlídky dlužníků na schopnost závazky splácet, co pak řeší se skládání dluhů na jednu hromadu? Tím dluhy nikam nezmizí a konkurenceschopnost se nezvýší.

Upřímně, řadu let už přece nehledáme primárně metody, jak se s tímto zásadním problémem z gruntu systémově vypořádat (od totálních reforem konkurenceschopnosti přes očišťování zasažených finančních systémů od nejprohnilejších jablek až po restrukturalizace dluhů, kde je to třeba). Hledáme naopak model, který umožní ještě chvíli podstatu neřešit a koupit si trochu času. A tak kreativně vymýšlíme cesty, jak neudržitelné břemeno přenášet z jedněch na druhé. To platí pro úvahy o eurobondech, o Evropském stabilizačním mechanismu či nyní "bankovní unii". Je to přitom riskantní strategie. Jednak smrtelně ohrožuje i ty silnější ve stádu, ale hlavně do budoucna mění motivaci slabších i silnějších. U obojích k horšímu. Slabé nenutí se reformovat a u silných podrývá motivaci udržet si stabilitu, protože ta je stejně jednou za čas projedena slabšími.

Zatímco v medicíně se vždy snažíme nákaze zabránit, nakažené izolovat a prostředí sterilizovat, v krizi eurozóny činíme opak: nákazu šíříme, zdravé postupně oslabujeme a prostředí infikujeme. Co se bude dít, až budou nemocní všichni, to už nikdo neříká. Pro robustní a zdravé evropské finanční systémy, včetně toho našeho, jsou tak tyto pokusy nepochybně jedním z největších ohrožení jejich střednědobé finanční stability.

Lekce proto není jen v tom, že od takovýchto nebezpečných experimentů je moudré se držet dál. Ale zbývá ještě jedna možná důležitější: měli bychom se modlit za Německo, nejvydíranější zemi už nejen Evropy, ale snad celého světa, aby stálo pevně a aby ho snahy o přenášení všech evropských břemen na jeho bedra fatálně neoslabily či nezlomily. To by totiž teprve byla hospodářská katastrofa. Pro nás i celou Evropu.