Den zkázy v Národní galerii: Jiří Fajt předložil svou koncepci
Jana Dědečková

Když ministr Daniel Herman uvedl Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie, očekávala jsem poměrně rychle nějaké razantní kroky. Docela mě překvapilo, že na několik měsíců nastal až na drobnosti relativní klid. V posledních týdnech však Jiří Fajt podnikl řadu kroků, které spolu do jisté míry souvisejí: odvolal přinejmenším některé členy Vědecké rady Národní galerie, vyhodil tři odborné ředitele a ministerstvu kultury předložil svou koncepci. Jedno jako druhé udělal velmi neobratně, hloupě a arogantně. Ministr Herman si teď může právem povzdechnout: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“ A jednou věcí jsem si jistá: už i Daniel Herman velmi dobře chápe, proč jeho předchůdce Jiří Balvín odmítl instalovat Jiřího Fajta do funkce.

Ač se to po dramatickém odvolání ředitelů jednotlivých sbírek nemusí na první pohled zdát, zásadní problém představuje především Fajtova „KONCEPCE ROZVOJE NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE na léta 2014 - 2020“. Protože tento dokument dosud nebyl odpovídajícím způsobem zveřejněn, ačkoliv je datován „říjen 2014,“ a protože je jeho obsah nepochybně předmětem veřejného zájmu, publikuji jej jako přílohu ZDE(pdf.). Jeho odborná i jazyková úroveň je bohužel velice nízká. Text nesplňuje ani základní parametry, jaké lze právem očekávat od koncepčního materiálu, předloženého ministerstvu kultury ředitelem některé příspěvkové organizace. Po pravdě řečeno, za normálních okolností by tento dokument ani nestál za zevrubnou kritiku, neboť kromě hromadění všeobecných floskulí a nejbanálnějších pouček z manažerských a marketingových příruček neobsahuje ani náznak nějaké koncepční úvahy. Svědčí snad pouze o stavu, který si dovolím nazvat „právním bezvědomím předkladatele,“ neboť autor či autoři ani netuší, kterými speciálními zákony se Národní galerie řídí. Generální ředitel Národní galerie by například měl vědět, že standardy, jimž musí Národní galerie vyhovovat, nejsou „základní funkce dané Statutem NG a zákonem o NG,“ (kap.1.1, s. 6), ale v první řadě povinnosti, vyplývající ze zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy, a z vyhlášky ministerstva kultury č. 275/2000 Sb., což je prováděcí předpis k témuž zákonu. To je však jenom detail.

Fajtova koncepce jako celek svědčí spíše o mentalitě začínajícího realitního makléře, než o zasvěcené představě o fungování podobné instituce. Je tragické, pokud dokonce i já sama jako poučený laik bez odborného vzdělání dokážu snadno, lépe a přesvědčivěji popsat hlavní silné a slabé stránky sbírkových fondů Národní galerie pouze na základě toho, co je či v minulosti bylo v jejích stálých expozicích. Překonat Fajtovu charakteristiku jednotlivých sbírek, obsaženou v jeho koncepci, však není nic obtížného, neboť lepší charakteristiku každé sbírky obsahovaly dokonce i jednolistové skládačky, které ještě před dvěma lety (nevím, jak je tomu teď) přikládaly pokladní zadarmo ke každé zakoupené vstupence do některé ze stálých expozic Národní galerie. Pro zábavu a poučení doporučuji k nahlédnutí Fajtův autentický text v kapitolách 1.3 a 1.4 na s. 10 až 13 jeho koncepce. V materiálu je dále řada faktických nepřesností, nechtěných dokladů neznalosti skutečného stavu instituce i vyslovených lží, jejichž nepravdivosti si musel být autor vědom. K některým zábavnějším detailům se vrátím v závěru článku. Jeden rys předložené koncepce je však velmi znepokojivý a nebezpečný pro celou Národní galerii, a ten úzce souvisí právě s odvoláním a následným vyhazovem tří odborných ředitelů, k němuž Jiří Fajt přistoupil v úterý 2. prosince 2014.


Koho Jiří Fajt pochválí příště?


Ve čtvrtek 16. října letošního roku otevírá Národní galerie zbrusu novou expozici umění 19. století od klasicismu k romantismu v Salmovském paláci. Generálnímu řediteli Národní galerie Jiřímu Fajtovi se sice nelíbí lokalita, ale pro koncepci expozice a pro její autorku Šárku Leubnerovou má jenom slova chvály. O tři týdny později, opět ve čtvrtek, tentokrát 6. listopadu zahajuje pro změnu Jiří Fajt ve Valdštejnské jízdárně velkolepou výstavu Otevři zahradu rajskou - Benediktini v srdci Evropy 800-1300. Výstava představuje velký odborný i společenský úspěch a generální ředitel Národní galerie znovu nešetří chválou, tentokrát na adresu jejího hlavního autora a kurátora Víta Vlnase. A vida: netrvalo to ani měsíc, a v úterý 2. prosince tentýž Jiří Fajt odvolává Šárku Leubnerovou a Víta Vlnase, dlouholeté a odborně nezpochybnitelné ředitele jednotlivých sbírek Národní galerie, a spolu s nimi Helenu Musilovou, ředitelku Sbírky moderního a současného umění, z ředitelských funkcí a současně je nevybíravým způsobem nutí k odchodu z Národní galerie vůbec pod záminkou, že nemá místa pro obdobně kvalifikované odborníky.

Neobsazená místa kurátorů však Národní galerie náhodou k dispozici má, i když ne tak úplně v souladu s vůlí pana generálního ředitele. Ten totiž sotva před několika týdny požádal odborovou organizaci, aby souhlasila se zrušením neobsazených míst kurátorů v jednotlivých sbírkách s kouzelným zdůvodněním, že je to jen taková maličká formalitka, vlastně bezvýznamný administrativní úkon. Odborová organizace však tuto „nepatrnou změnu“ neodsouhlasila a tak Jiří Fajt nechtěnými místy disponuje i nadále. Že je nechce nabídnout vyhozeným ředitelům, to je jiná věc. Jak si s touto záležitostí poradí právníci, to uvidíme v nejbližších týdnech a měsících. Celá věc je ovšem ve své podstatě především neuvěřitelně trapná, skandální a v civilizovaném světě nemyslitelná.

Pikantní na tom je, že toto rozhodnutí učinil člověk, jehož jmenování profesorem právě pozastavilo ministerstvo školství, neboť musí prošetřit obvinění Jiřího Fajta z plagiátorství. Za této situace by se dalo oprávněně předpokládat, že se pan generální ředitel a kandidát lehce zpochybněné profesury v jedné osobě bude chovat alespoň trochu zdrženlivě. Nikoliv. V této souvislosti není bez zajímavosti, že se Jiří Fajt systematicky zbavuje zrovna tří z profesně nejúspěšnějších zaměstnanců Národní galerie. Odvolaní ředitelé totiž v galerii dlouhodobě pracovali jako odborní pracovníci a mají za sebou návštěvnicky mimořádně úspěšné a vysoce hodnocené výstavní projekty. Z toho je zřejmé, že ani prokazatelný odborný a návštěvnický úspěch nechrání žádného kurátora Národní galerie před zvůlí generálního ředitele. Mnozí zaměstnanci se proto začínají ptát, koho asi pochválí pan generální příště.

Své rozhodnutí odvolat hned tři odborné ředitele, a to zrovna ředitele tří nejvýznamnějších sbírek, Jiří Fajt nekonzultoval s Vědeckou radou Národní galerie, což se při personálním rozhodnutí podobného typu zpravidla dělává. Ale buďme k Jiřímu Fajtovi shovívaví: udělat to ani nemohl, neboť on sám vědeckou radu buď zcela rozpustil, nebo přinejmenším její část odvolal. Protože administrativní fungování Národní galerie v poslední době nevyniká precizností, mohu s určitostí konstatovat pouze to, že někteří členové Vědecké rady Národní galerie dostali poměrně neočekávaně písemné vyrozumění, že jejich mandát byl ukončen. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, dodávám, že členy této rady jsou výhradně osobnosti veřejného života, stojící mimo Národní galerii, a že za své členství v této radě nedostávají žádný honorář.
.
Zatím jsem se obšírněji zmínila jenom o odvolání Víta Vlnase a Šárky Leubnerové a ponechala jsem stranou odvolání Heleny Musilové. Mělo to svůj důvod. Je totiž třeba připomenout, že dosavadní ředitelka Sbírky moderního a současného umění Helena Musilová nebyla „jenom“ kurátorkou veleúspěšné výstavy „František Kupka: Cesta k Amorfě," na jejíž návštěvu se po dlouhých letech stály na Hradčanském náměstí v zimě 2012-2013 před galerií dlouhé fronty. Čistě pro pořádek: i výstavu Jiří Fajt halasně veřejně chválil. Snad ještě důležitější však je, že v době, kdy Helena Musilová řídila Veletržní palác, jeho návštěvnost překonala veškeré historické rekordy.

Ve srovnání s rokem 2011, kdy do Veletržního paláce našlo cestu 91.327 osob, se jeho návštěvnost v roce 2012 vyšplhala na 165.073 osob a v roce 2013 dosáhla nového rekordu: 190.285 osob. Pro srovnání: od svého otevření v roce 1995 zaznamenal před rokem 2012 Veletržní palác nejvyšší návštěvnost v roce 2002 a tehdy činila 145.535 osob. Výše uvedená čísla hovoří za vše: z mrtvého holešovického monstra se v posledních letech stala živá galerie, jejíž návštěvnost dokázalo vedení Národní galerie v letech 2012 a 2013 zvednout na více než dvojnásobek. To však zřejmě není argument, jemuž by chtěl Jiří Fajt naslouchat. „Jsem přesvědčený, že Národní galerie by měla usilovat o to, aby si nechala postavit nový objekt pro to, co dnes máme ve Veletržním paláci, a ten opustit,“ řekl 3. prosince 2014 Českému rozhlasu. Kde by měl být onen nový objekt postaven a kdo by ho měl zaplatit, o tom už Jiří Fajt nic neřekl.




Problém Národní galerie: generální ředitel bez jakékoliv legitimity


Byla jednou jedna ministryně kultury, jmenovala se Alena Hanáková, a ta v dvojnásobné demisi a čtyři dny poté, co ohlásila, že už nebude v úřadě, jmenovala Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie. Neopírala se přitom o žádné veřejné výběrové řízení ani o jiný podobný proces. Těžko také mohla, protože po skandálním výběrovém řízení z roku 2010, které Jiří Fajt takzvaně „vyhrál“ a které byl tehdejší ministr kultury Jiří Besser nucen zrušit pro zjevnou manipulaci v rámci hlasování, neměl už současný generální ředitel v žádném regulérním výběrovém řízení šanci.

Proti jmenování Jiřího Fajta v roce 2013 protestovali členové komise, kterou si ministryně kultury svolala, aby jí toto jmenování odborně posvětila. Protestovala tenkrát také Uměleckohistorická společnost, protestovala i odborová organizace Národní galerie, veřejně protestovali rovněž mnozí další. Nechyběli mezi nimi ani téměř všichni polistopadoví generální ředitelé Národní galerie, kteří v této věci napsali ještě počátkem letošního dubna dopis i ministru kultury Danielu Hermanovi. Nemá smysl, abych na jednotlivé protesty upozorňovala samostatně, většinu z nich i s dalšími dokumenty lze nalézt ZDE. Nic z toho však nestačilo. Paní ministryně je za devaterými horami a devaterými řekami a Jiří Fajt sedí v Národní galerii v Praze.

Následovník Aleny Hanákové, ministr Jiří Balvín byl sice nejprve myšlence uvést Jiřího Fajta do funkce nakloněn, ale když se osobně seznámil s jeho představami a požadavky, alibisticky toto rozhodnutí přesunul na svého nástupce s výslovným zdůvodněním, že za takový krok odmítá nést odpovědnost. Ministr kultury Daniel Herman byl včas a podrobně informován o skandálech, s nimiž bylo v uplynulých letech jméno Jiřího Fajta spojeno a které vedly k řadě veřejných protestů proti jeho jmenování. Přesto ho do funkce 1. července 2014 uvedl. Nyní mu nezbývá než hasit požáry, které Jiří Fajt vyvolává, kamkoliv vstoupí. A Jiří Fajt jako ředitel bez jakékoliv legitimity odvolává a vyhazuje odborné ředitele i běžné zaměstnance a chystá se podle koncepce, kterou poslal ministerstvu, i na horší věci.


Co spojuje Fajtovu koncepci s případem vyhozených ředitelů?


Jak jsem předeslala, je Fajtova koncepce rozvoje Národní galerie dílkem, které z velké části hovoří o stavu budov, a to až po vlhkost mezi špaletovými okny (kapitola 1.2.4, s . 8). Tam, kde se pouští do odborné problematiky mimo svůj vlastní obor, pozdní středověk, se pak pak Jiří Fajt dobírá některých až neuvěřitelných formulací. Například o umění 19. století píše v kapitole 1.3 na s. 10: „Sbírková prezentace trpí dramaturgickým rozdělením 19. stol. na část do roku 1870
(Salmovský palác) a po roce 1870 (Veletržní palác),“
což by snad ještě za určitých okolností mohla být pravda. Ke své smůle však Jiří Fajt tuto myšlenku v kapitole 1.4.5 na s. 13 dále rozvíjí, když o expozici 19. století se svým obvyklým akcentem na světovost dodává jazykově poněkud klopotným způsobem: „Protichůdné řešení vůči soudobým trendům evropského muzejnictví nahlížející toto období jako jedinou kanonickou entitu.“ Hrome! Že si toho nikdo nevšiml třeba ve Francii? Tamním muzejníkům bohužel uniklo, že umění 19. století je třeba pokládat za „jedinou kanonickou entitu,“ když koncipovali patrně nejslavnější muzeum umění 19. století na světě, Musée d'Orsay, které se z nějakých záhadných důvodů specializuje na díla z let 1848 až 1914. Sečteno a podtrženo: z Fajtova hodnocení dosavadních stálých expozic účelovost čiší každým coulem - a to až po chválu expozice středověkého umění, kterou dělal on sám, a problematizaci expozic barokního umění, na které je specialistou Vít Vlnas.

Nejde mi o to, dělat si z Fajtovy koncepce lacinou legraci, i když k tomu její text místy jak po obsahové, tak po jazykové stránce silně svádí. Dalo by se říci, že Národní galerie ušetří spoustu práce a času, neboť mnohé záměry, které si Jiří Fajt předsevzal jako strategické cíle, už tato instituce dávno plní. Namátkou cíle, formulované v kapitole 2.12 na s. 37: výstavy absolventských prací AVU pořádá Národní galerie každoročně od dob Milana Knížáka, výstavy absolventských prací VŠUP od doby Vladimíra Rösela a výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého rovněž. Jinde, v kapitole 2.18 na s. 40, si Jiří Fajt v oblasti personálního řízení vytyčil cíl „etický kodex kurátora veřejných sbírkových institucí (vydaný ICOM) zavést jako závaznou normu NG.“ Na to, aby Jiří Fajt zjistil, že tento kodex je pro kurátory Národní galerie závaznou normou již několik let, nemusí chodit do interních předpisů. Úplně by stačilo, kdyby si přečetl koncepci svého předchůdce Vladimíra Rösela, který tuto skutečnost uvádí na s. 21 v poznámce pod čarou čistě jen jako vysvětlivku. Vladimír Rösel svou koncepci, která sice není nijak zázračná, ale fundovaností, znalostí instituce a promyšleností převyšuje Fajtův elaborát o několik tříd, publikoval na serveru Artalk v dubnu 2013, aby usvědčil ministerstvo kultury, že veřejně uváděné důvody jeho odvolání byly zástupné. A tak bych mohla pokračovat dál a dál.

Bohužel, Fajtova koncepce nemá být školním cvičením nebo humoristickou črtou, ale snaží se tvářit jako vážně míněný koncepční materiál. Proto je třeba podívat se na její závažné aspekty. Ve zprávě, kterou vydal server ČT24 k odvolání ředitelů jednotlivých sbírek 2. prosince 2014, Česká televize uvedla: „Fajt by chtěl výběrové řízení na nové šéfy sbírek vypsat během několika měsíců, kandidáty by rád našel mezi odborníky v zahraničí.“ Buď Jiří Fajt lhal v televizi, nebo v koncepci. Jeho koncepce s ničím takovým nepočítá. Vtip totiž spočívá v tom, že Jiří Fajt vůbec s žádnými dalšími řediteli sbírek nepočítá.

V koncepci hovoří Jiří Fajt doslova o „zrušení organizačních jednotek jednotlivých sbírek a zavedení systému přímého řízení kurátorské činnosti ředitelem sbírek a výstav.“ Ve skutečnosti to znamená totální degradaci odborné práce v Národní galerii. Tuto změnu přitom Jiří Fajt svým rozhodnutím zavést ani nemůže, neboť členění na jednotlivé sbírky je součástí platného statutu Národní galerie, který vydává ministerstvo kultury. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že právě toto členění bylo nejvýraznější polistopadovou organizační změnou v Národní galerii vůbec, největším výdobytkem 90. let. Shodou okolností právě ono umožnilo po roce 1990 rychlý profesní růst nové generace kurátorů, díky němuž nastartoval svou odbornou kariéru vedle jiných kurátorů i sám Jiří Fajt. Požádat ministerstvo o zrušení sbírek jako základních organizačních pilířů Národní galerie se neodvážil ani Milan Knížák, protože i on si uvědomoval, že by to znamenalo odborně se vrátit před rok 1989.

Uvědomuje si to samozřejmě i Jiří Fajt. Proto předhazuje adresátům koncepce vějičku v podobě zřízení „pozic vedoucích kurátorů, jejichž pozice bude posílena zavedením jednotného systému jejich obsazování, totiž výhradně z mezinárodně vypsaného veřejného výběrového řízení.“ To zní až na poněkud kulhající češtinu pěkně, že? Problém tkví v tom, že těžiště sbírek Národní galerie spočívá až na některé specializované kolekce ve sbírkových předmětech české provenience. Odborníci na české umění se přitom mimo Českou republiku dají spočítat na prstech jedné ruky. Zahraniční specialisté samozřejmě mají v činnosti Národní galerie svou roli, například jako hostující kurátoři. Touto formou získával první zkušenosti s Národní galerií za Milana Knížáka třeba současný Fajtův favorit Adam Budak. V minulosti figurovali vynikající zahraniční odborníci také jako autoři specializovaných vědeckých katalogů Národní galerie, nejnověji, pokud vím, vědeckého katalogu holandské malby ze sbírek Národní galerie, vydaného v roce 2012. To je naprosto v pořádku a tato praxe musí pokračovat, nemá-li se Národní galerie dostat do mezinárodní izolace.

Sebevěhlasnější mezinárodní odborníci však jen těžko mohou kvalifikovaně spravovat sbírky, které svými kořeny tkví v českém prostředí. Nikoliv náhodou má tato galerie ještě stále v názvu slovo „Národní“ a nikoliv „Mezinárodní“. Z toho vyplývá, že až na výjimky (například sbírka mimoevropského umění by jistě kurátory tímto způsobem hledat mohla) budou tato výběrová řízení buď formální a budou v nich ve většině automaticky vítězit domácí uchazeči, nebo povedou k razantnímu poklesu kvality odborné správy sbírek. A tady jsme u kořene věci.

Až dosud si Národní galerie pohodlně vystačila s vědeckou radou, která více či méně zdařile reprezentovala různá odvětví českého veřejného života. Podle Jiřího Fajta má nyní být Národní galerie světová a má mít „Čestný výbor / Honorary board,“ jakož i „Výbor poradců / Board of advisors“ a k nim navíc nově ustavenou vědeckou radu (u té už kupodivu Jiří Fajt v názvu anglický ekvivalent nepřiřadil). Vědecká rada však nyní bude pojata zcela odlišně (větná skladba dále citovaného textu je autentická): „Členy Vědecké rady NG se mohou stát jsou přední světoví specialisté v oboru dějin umění a výtvarné kritiky. Primárním úkolem Vědecké rady je projednávat a navrhovat základní odbornou a vědecko-výzkumnou koncepci instituce. S ohledem na tuto funkci je nutná změna jejího stávajícího personálního složení. Její činnost by byla zaměřena na komunikaci s odbornou domácí a zahraniční veřejností.“ Záměr je to až na formulaci moc pěkný, ale od samého počátku nesmyslný.

Národní galerie v Praze je z definice tzv. národní paměťovou institucí. Ten pojem jsem si nevymyslela, tak je zařazena v nomenklatuře kulturních organizací, mezi něž patří namátkou Národní muzeum, Národní technické muzeum, Moravská galerie, Moravské zemské muzeum a podobně. Každá z těchto institucí má několik málo exponátů nebo malých kolekcí mezinárodního významu a ty jsou ve světě mezi specialisty všeobecně známé. V Národní galerii jde o sbírku francouzského umění přelomu 19. a 20. století a o čínskou tušovou malbu 20. století. To, co tvoří těžiště jejich sbírek, je ovšem vesměs českého či moravského původu. Navíc jde zpravidla o sbírky, které byly po staletí vědomě budovány jako součást naší národní identity. Povolávat k jejich posuzování či zhodnocování zcela jinak odborně orientované „přední světové specialisty v oboru dějin umění a výtvarné kritiky“ má smysl pouze v ojedinělých případech, a to v rámci tematických seminářů a konferencí. Sestavovat z „předních světových specialistů v oboru dějin umění a výtvarné kritiky,“ pokud to nebudou takřka výhradně odborníci na české umění, jakýkoliv stálý orgán Národní galerie je čirý snobismus a ryzí nesmysl.

Z předložené koncepce i jinde doslova křičí výbušná směsice snobismu a megalomanství. Podívejme se například na kreativní pojetí druhého patra paláce Kinských, kde je dnes instalována sbírka antického umění: „Ve druhém patře budou reprezentační a administrativní prostory pro vrcholový management NG, multifunkční zázemí pro konference a workshopy, klubové zázemí pro aktivity Klubu mecenášů a Společnosti přátel NG.“ Fajtova koncepce bohužel neříká mnoho (dobrého) o budoucnosti Národní galerie - je spíše předzvěstí jejího finančního kolapsu. Ekonomická stránka koncepce by stála za zvláštní rozbor. Jedno je však jisté předem: na tenhle večírek rozpočet ministerstva kultury vážně stačit nebude.

Koncepce možná nevypovídá mnoho o Národní galerii, ale zato výmluvně hovoří o svém autorovi. Vystupuje před námi plastický obraz směšného parvenu, který se zákulisními intrikami po mnohaletém úsilí vydrápal do pozice, na kterou rozhledem, kreativitou ani zkušeností nestačí. Prošel letmo kolem několika opravdu velkých světových institucí, ale do jejich vnitřních mechanismů ve skutečnosti nikdy nenahlédl. Mechanicky z nich okopíroval některé vnější znaky, aniž by si uvědomil, že to, co z povahy věci působí v Londýně, Paříži či Berlíně přirozeně, bude v Praze nesmyslnou nabubřelostí, zcela nepřiměřenou objektivně nahlíženému mezinárodnímu významu instituce, jakou je Národní galerie. Z mnoha detailů jeho koncepce, které jsou v podstatě shodné s podobně formulovanými záměry, s nimiž šel do výběrového řízení v roce 2010, je zřetelně patrné, že Jiří Fajt dlouhá léta nesmírně touží po společenském uznání, jehož se mu žalostně nedostává. Rád by si tedy toto uznání - pokud možno aspoň ve středoevropském měřítku - koupil, ale bohužel to chce udělat za peníze nás všech, daňových poplatníků.

Národní galerii se systematicky věnuji pět let. Za tu dobu mi hodně přirostla k srdci. Nepřeji jí nic zlého. Vzhledem k předložené Fajtově koncepci doufám, že ministerstvo kultury bude mít tolik rozumu, aby nyní předpisem zavedlo něco, co přinejmenším posledních sto let v předpisech nebylo, protože se to od 90. let 19. století, tedy ještě hluboko za Rakousko-Uherska, pokládalo za zcela samozřejmé: lidé v řídících funkcích národních kulturních institucí musejí ovládat český jazyk slovem i písmem. Když však čtu koncepci Jiřího Fajta dále, musím důtklivě žádat ministra kultury, ministra financí a poslance a senátory ještě o jedno: nedávejte Národní galerii ani korunu nad dosavadní provozní náklady, dokud tam bude sedět tenhle šílený megaloman!

Fuj! Kydejte jinam, prosím.

Fuj!
Kydejte jinam, prosím.

Mnohomluvný text pana Fajta,

Mnohomluvný text pana Fajta, oproštěný od omáčky, ve skutečnosti obsahuje dvě hlavní sdělení. Kinského palác bude dán k dispozici osobně generálnímu řediteli. Ano, bude mít kancelář na absolutně nejdražším místě Prahy, a také zbývající prostory paláce přejdou na „komerční využití“ (vzpomínáte, že úplně stejně mělo nevyhovovat Klementinum pro účely Národní knihovny, takže i pro ni měla být postavena nová budova a Klementinum přejít na „komerční využití“?). Druhé hlavní sdělení se týká Veletržního paláce, který je v hrozném stavu a potřebám galerie vůbec nevyhovuje. Takže je třeba se této budovy zbavit a postavit někde jinde novou. Představa té nové budovy se až obdivuhodně kryje s projektem budovy knihovny pana Kaplického, včetně umístění na Letenské pláni. To všechno je v souladu s přáními pana Sekyry, hlavního sponzora lidovců. A pan Herman je lidovecký ministr. A na magistrátě to bude jistit paní Kaplicky. Event. opozice z vnitřku Národní galerie už byla odstraněna. Takže jak vidíme, všechno funguje, mají to pod kontrolou.

Není to sice přímo k témě,

Není to sice přímo k témě, ale paní šéfovou to jistě zaujme, když je tam řeč o velké spacákové televizní revoluci: http://aeronet.cz/news/jak-funguji-ceske-medialni-agentury-pro-pruzkum-v...

Mně jako stojícímu opodál, by

Mně jako stojícímu opodál, by nejlépe šmakoval Jiří David nebo David Černý. Nadanci od Boha, s organizačním a manažerským talentem možná na štíru, tak asi ne...

Vážená paní

Vážená paní Dědečková,

domnívám se, že Národní galerie je skutečně nejen "národní" institucí, ale i institucí "mezinárodní" a její osud by měl být veřejností pečlivě sledován.
Obdivoval jsem ministra Dostála, který navzdory politickým tlakům jmenoval jejím ředitelem pana Knížáka. I když mohly být výhrady k některým nákupům a některým presentacím, Národní galerie jako celek, navzdory složitým poměrům po roce 1989, fungovala a representovala.
Od jeho odchodu, její pověst díky bezkoncepčnosti, osobní řevnivosti, hádek o Muchu, ale i pitomosti ministrů "kultury" notně poklesla. Teprve v posledních dvou letech je cítit určitou renezanci.
Nevím a ve Vašem příspěvku jsem neviděl jasnou cestu jak dál.
I když nejsem fanda pana prezidenta, s některými jeho kroky, navzdory veřejnému mínění souhlasím. Souhlasím i s jeho nejmenováním pana Fajta profesorem. Vy asi taky. Jedním problémem totiž je, že i v oblasti výtvarného umění jsou pedagogická vysokoškolská místa obsazena lidmi, kteří na své místo dosáhli díky "známostem" a nikoliv na základě prokázané kvalifikace a praktických výsledků.

___________________________________________________________________________________