Ze všech čtyřiceti šesti současných doživotních vězňů Jiří Kajínek projevuje bezkonkurenčně nejsilnější vůli dosáhnout zvrácení rozsudku Krajského soudu v Plzni z června r.1998, jímž byl odsouzen za spáchání dvojité nájemné vraždy v květnu r.2003. Po odsouzení neúspěšně využil dostupných zákonných opravných prostředků. Opakovaně se pokusil o obnovu procesu a stejně marně žádal o milost prezidenta republiky.

Vše souvisí se vším. Vedle velkých událostí, o nichž se pronášejí slavnostní projevy, jsou součástí dějin i současnosti střepinky osudů obyčejných lidí, kteří si dobu a poměry svobodně nezvolili, ale nezbylo jim, než se s nimi vypořádat. Jsou materiálním základem drobných souvislostí mezi minulostí a současností, které nám často unikají.

V přístupu k národním idolům projevujeme krásnou vlastnost: dokud jsou „nahoře“, bezmezně je obdivujeme, odmítáme vidět jejich slabé stránky, ale ve chvíli, kdy padnou, se otáčíme zády a současně s jejich zavržením vyhazujeme vše, proč jsme je kdysi uctívali, nepřipouštějíce, že přece jen něco dobrého po nich možná zbylo.

Když jednoho dne v r. 2010 přicházel Jan M. rušnou pasáží do své kanceláře, z davu se vynořila plnoštíhlá tmavovláska středního věku, která se k němu přilichotila jako ke starému známému. Později se od vrátných dověděl, že na něj čekala několik dní.