Už skoro tři měsíce máme svého prvního přímo voleného prezidenta.  Prosazovatelé přímé volby by měli být nadšeni. Takových let čekání a nyní konečně zažívají splněný sen.

Jenže oni nadšeni nejsou. Veřejnou diskusí cloumá téma prezidentských pravomocí. Že prý je prezident nadužívá. Že prý by měly být okleštěny. Říkají to hlavně ti, kterým široký rozsah prezidentských pravomocí nijak nevadil, dokud na Hradě úřadoval prezident Havel. Ale říkají to hlavně ti, kdo se léta za přímou volbu prezidenta bili.

Neslyšeli varování, že přímá volba není žádným všelékem, který nalije novou sílu naší demokracii. Neslyšeli varování, že prezidentská volební kampaň rozhodně nebude méně kontroverzní, než volba nepřímá. A hlavně neslyšeli varování, že přímo volený prezident – ať už jím bude kdokoli – bude cítit sílu svého mandátu a bude mít daleko méně ochoty ke vstřícnosti vůči ostatním ústavním institucím.

Nejméně deset let jsem dokola psal o tom, že stoupenci přímé volby činí flagrantní logickou chybu. Srovnávají ohmatanou, očichanou a ochutnanou realitu nepřímé volby s ideálem, se svou vysněnou podobou volby přímé. Srovnávat se ale má ideál s ideálem a realita s realitou, ne realita s ideálem.

Nyní si očichali a ochutnali volbu přímou a jejich vysněná představa se jim hroutí. Ty, kteří dlouho před přímou volbou varovali, to nijak nepřekvapuje.  Zato frustrace jejích včerejších stoupenců je zcela hmatatelná.

Za 23 let naší novodobé demokracie jsme zažili jen několik případů situace, kdy některý z ústavních činitelů zkoušel jít až na samu hranu svých pravomocí a zkusil je zkonzumovat bezezbytku. Prezident republiky nic podobného nepředvedl. Dosud žádný prezident.

Ale to se může změnit právě nyní, po zavedení přímé volby. Dnes přetřásané kroky prezidenta Zemana jsou pouhou selankou proti tomu, co může přímo volený prezident předvést ve vyhrocených okamžicích případných vládních krizí či po příštích volbách. To budeme vzpomínat na nadhozenou možnost odvolání vlády, prosazování velvyslance či (ne)jmenování profesora jako na malicherné patálie.

Někdo by mohl namítnout, že při ponechání nepřímé volby by naším dnešním prezidentem republiky byl zcela jistě nástroj podivných sil, učitel z Detroitu Švejnar. A asi by měl pravdu. Jenže o ústavních principech nelze přemýšlet takto účelově.

Dnes by si ti největší horlivci při prosazování přímé volby měli přiznat, že to byl krok do neznáma, ne-li rovnou krok úplně vedle. Zdá se, že tato debata je dnes už nezajímavá. Že ten zápas už skončil. Ale ona z jednoho pohledu zajímavá je.  Naše zkušenost by snad mohla vést k větší opatrnosti před těmi, kdo i dnes navrhují nové neuvážené zásahy do politického a ústavního systému a vydávají je za recept na všechny naše současné problémy. 

Ladislav Jakl, Institut Václava Klause, 24. května 2013