Pravý břeh

Boj s korupcí se v poslední době metamorfoval do boje s politiky a politikou jako takovou. Dalším dokladem této zvrácené tendence je návrh ministerstva kultury na změnu fungování mediální rad, ve kterém se krom jiného navrhuje, aby pro příště obsazovaly pozice členů Rady České televize a Rady Českého rozhlasu napřímo některé shůry vyvolené organizace.

Těmi mají být politické strany a další, citujme tvůrkyni zákona Hanu Marvanovou, „významné názorové skupiny, které by zastupovaly názory veřejnosti.“ Těmi má být například: Akademie věd ČR, Rada vysokých škol, Ekumenická rada církví, ale i Českomoravská konfederace odborových svazů, Veřejný ochránce práv nebo Zelený kruh. Seznam prý není definitivní, ale již nyní je na něm celkem 20 organizací.

Kádrování občanské společnosti

A právě v seznamu je první, řekněme technický, problém celé věci. Na místo toho, aby byl výběr dán jasně stanovenými pravidly a kritérii, zvolili sami svatí bojovníci proti politice netransparentní metodu umělého shůry diktovaného a Bůh ví kým prolobovaného seznamu. Prostě si sedli, poškrábali se na hlavě a od stolu si rozhodli, kdo tam bude a kdo naopak ne. A jinak to ani dopadnout nemohlo, protože zvolená metoda je sama ze své podstaty arbitrární.

Proč třeba ČMKOS ano a Asociace samostatných odborů ne? Proč Zelený kruh a ne například Teplárenské sdružení České republiky? Proč Rada vysokých škol a ne třeba Česká konference rektorů? Věřím, že tvůrci seznamu si jistě dokáží svůj výběr odůvodnit.

Problém však je, že důvody pro zařazení na seznam lze nalézt u jakékoli organizace, protože, opět ze své podstaty, zastupuje zájmy určité části veřejnosti. A stejně tak lze u každé z organizací nalézt i důvody pro její nezařazení. Například již nyní panují pochyby o účelnosti a vhodnosti zařazení Syndikátů novinářů ČR a námitky lze uplatnit i vůči dalším a to například z důvodu možného střetu zájmů.

Na místo veřejnosti jen její část

Hlavní problém je však už v samotném principu. Dnes jsou mediální rady voleny Poslaneckou sněmovnou. O poslancích si můžeme myslet ledacos, ale nelze popřít, že jsou nezpochybnitelnými reprezentanty vůle lidu, od kterého získali mandát ve volbách.

Naproti tomu výše zmíněné i nezmíněné organizace reprezentují pouze určitý, a spíše menší ne-li marginální, segment společnosti. Jestliže se totiž dnes na složení Poslanecké sněmovny může podílet více než 8 miliónů voličů, kolik lidí je členy vyvolených organizací? 8 miliónů to rozhodně nebude.

Na místo veřejnosti, tak má být do budoucna reprezentovaná jen její část sdružená v jakési novodobé Národní frontě. Veřejná kontrola a hájení veřejného zájmu tak má být umenšeno a z rukou legitimních zástupců lidu přesunuto do spárů zájmových organizací, lobbyistů, odborářů a aktivistů.

Systém, který nahrazuje liberální demokracii vládou profesních, zájmových a jiných organizací, přitom z historie známe. Říká se mu korporativistický model státu a typický byl například pro italský fašismus.

(Názor Marvanové na margo Poslanecké sněmovny o tom, že „ta není bezprostřední orgán veřejnosti,“ je v tomto kontextu absolutně zcestný a jen dokládá, že jeho nositelka vůbec nechápe anebo záměrně popírá princip reprezentativní demokracie.)

Řešení neexistujícího problému

Zajímavé na celém návrhu pak je, že se snaží řešit neexistující problém. Pochopil bych ho, kdybychom byli svědky systematického selhávání a nefunkčnosti mediálních rad. Více než 13 let po skončení krize okolo České televize se však nic takového neděje.

Děje se pouze to, že se na vlně naštvání na politiku snaží surfovat samozvaní spasitelé, kteří pod maskou boje s politiky a hájení zájmu veřejnosti usilují posílit svůj vliv. Něco takového bychom jim však neměli dovolit.