S poezií Jiřího Golda (*1936) jsem se seznámil poměrně pozdě, někdy před více než deseti lety, to když mu v příbramském Klokočí vyšla knížka příznačně pojmenovaná Mezery v mlčení - ve skvostné čtverečkované obálce od Stanislava Kolíbala. Velké překvapení pro mne: hle, básník, říkal jsem si, který se v téměř všeobecně rozšířené mnohomluvnosti nebojí být lapidární. A nejen to, asi ani jiný než lapidární být neumí! Neomylná pojmenování, bdělé obrazy, nevyspekulované. Básně tříbené, odhazující redundantní zátěž psychologizování a myšlenkového polykání na sucho, které si nezaslouženě - z nouze ctnost - někdy říká reflexivní poezie.

Jiří Gold je ovšem básník vzdělaný, poeta doctus, který vytvořil mimo jiné několika svým básnickým kolegům a předchůdcům filmové pomníky. Poslední kniha ,Skvrny a dotyky, kterou vydal na sklonku loňského roku, je vhlubujícím pokračováním toho, co známe z jeho předešlých knih. Nechce smiřovat protiklady, protimluvy, jimiž se přímo hemží snad každá z jeho básní, ale spíše vytváří jejich krátká spojení. Ne však jako alchymista míchající s gustem náležité třaskavé směsi, jeho imaginace začíná pracovat, alespoň v těch nejlepších z jeho veršů, na rozhraní mezi jsoucím a nicotou, z níž jsme byli stvořeni a do níž jsme pokoušeni se vracet nebo se jí klanět, což je přísně vzato totéž. Z onoho rozhraní pak vyplývají, vyvstávají obrazy téměř samy. V tom má blízko k Samuelovi Beckettovi, a k něčemu takovému je potřeba mít trpělivost přímo loveckou.

V jednom z textů, který jsem zařadil do výboru říká: „Aniž by to byl přelud/ vidíš vedle sebe kráčet někoho/ kdo/ usmívaje se světlem/ nevrhá stín.“ Má to být odměna pro básníka, který nejde širokou cestou, ale stoupá vzhůru po úzké a strmé stezce?
***


mít oči
jako mají
jiná zvířata: písečná vichřice
ti zakrývá obrazy: roje hmyzu
se ti cpou pod víčka

ticho
zakládá znovu řeč
v skrytých proudech
mlčení: ještě
být zaskočen
zasutým významem žvástu: překvapen
laskavostí zaklení: a

mezi rovnoběžkami nepravdě
podobného bloudit
po křivkách nepodobného
pravdě

(15. 10. 1992)


horko
že i věty
vyřčené po ránu
byly k večeru o slovo delší

sny přesahovaly spící
pokračujíce v těch
kteří se probudili

a ty který jsi bez
pochyby v tomto místě
sám
aniž by to byl přelud
vidíš vedle sebe kráčet někoho
kdo
usmívaje se světlem
nevrhá stín

(3. 9. 1992)

Psáno pro ČRo 3 Vltava, pořad Sěvt poezie, vysíláno 19. března 2011)