Tak jsem strávil dva dny na svém dalším kongresu ODS. Tentokrát jsem víc poslouchal než fotil. A bylo poslouchat co. Na to, kolik jsem už těch kongresů absolvoval, bylo cítit ve vzduchu nějaké napětí. Ukázalo se, že tento pocit se naplnil na  100%. Je toho hodně o čem by se dalo napsat. Zůstanu však u tří pro mne největších zážitků.

Tím prvním byl přerod Petra Nečase z nenápadného nosiče vody v opravdového lídra s jasným pohledem na to co chce, co partaj potřebuje a způsob, jakým to dokázal dotáhnout do vítězného konce jak pro sebe, tak doufám pro nemocnou partaj. Moc mu přeji, aby se mu to podařilo. Myslím, že to hlavní řekl v samém úvodu svého projevu.
Co máme a musíme udělat jako první: Musíme se pokusit si získat zpět poztrácenou důvěru. Jiná cesta není. Je to těžší než napsat dobrý program. Je to těžší než sestavit úsporný rozpočet. Je to dokonce těžší než jen sestavit novou vládu.
Je to totiž běh na delší trať. Vyžaduje trpělivost, vytrvalost, houževnatost a ještě něco velmi důležitého - nezbytnou přísnost k sobě samým.
Další klíčovou větou jeho projevu byla tato: Mimochodem to vykresluje i to, kdo by měl být ekonomickým lídrem v nově sestavované vládě, kterou se snažíme se svými našimi partnery vytvořit, protože i tam nás čeká důležitý střet, důležitý střet mezi skutečnými reformátory a pouhými účetními. A my musíme reformovat, ne pouze škrtat.
A poslední věta, kterou považuji za klíčovou: Za zvláštní zmínku stojí vztah ODS ke sdělovacím prostředkům. V naší straně, dámy a pánové, zdomácněla představa, že tento vztah může mít jedině podobu nepřetržité pokoutní guerillové války, že novinářství je uzákoněný druh záškodnictví, který lze na hlavu porazit. Od takového vztahu je třeba se co nejrychleji se oprostit. Média nejsou ani dobrá ani zlá, většinou dokonce ani pravicová ani levicová. Jejich kritická role je však nezastupitelná. I když jejich působení bývá často nepohodlné. Budeme-li se chovat slušně a přitom konzistentně a důsledně, nebudou mít ani média co překroutit.

Druhým zážitkem byl souboj o pozici prvního místopředsedy mezi Davidem Vodrážkou (jehož pozice byla předem předjednána) a Mirkou Němcovou. Když Davida Vodrážku nazval Mirek Topolánek blbem z Horní Dolní, zlobil jsem se na něho. Bohužel, ukázalo se, že Topol s hubatostí sobě vlastní prokoukl tohoto uměle vytvořeného místopředsedu. Jeho projev si každý může na webu najít. Nejlépe to trefil Martin Fendrych, který tuto blamáž při níž se sál smál nahlas  označil za vhodný k vysílání v pořadu Na stojáka.

A v této chvíli bylo zřejmé, že teď už se může stát cokoliv. Veškeré dohody se staly potenciálně cárem papíru. Kongres jako suverén odmítl poprvé v historii respektovat salonní dohody a vyjádřil vlastní vůli.Nervozitu některých kandidátů bych vám přál vidět.

A tady se znovu ukázalo, jak Nečas vyzrál. Vzal si slovo a kongresu oznámil, kdo by měli být jeho příští spolupracovníci.A byli mezi nimi i takoví o nichž v kuloárech šumělo, že zvoleni nebudou. A nakonec byli.

Pro mne osobně je milým překvapením zvolení  Brňáka Pavla Blažka. A to překvapením hned dvojím. Jednak proto, že Brno má porvé v historii na takové pozici svého muže, jednak fakt, že je jím právě Pavel Blažek, který dosud nerad vystupoval do světel ramp.

A tím třetím zážitkem byl spatra přednesený Blažkův projev, zcela odlišný od ostatních  poměrně suchopárných projevů ostatních jeho protikandidátů. Nezapomněl totiž, že partaj nedělá partají jenom její ekonomický program. Z jeho projevu z tohoto pohledu vytrhuji tuto klíčovou větu:
Maxim Gorkij měl kdysi povídku, kde si hlavní hrdina, aby se jeho kmen mohl pohybovat v temném lese, vyňal z hrudi srdce a to srdce hořelo a ukazovalo cestu. Co tím, prosím vás, chci říct. Ne nové tváře, ne dobré tváře, ne pěkné tváře, ale prosím vás, hledáme po brněnsky řečeno "glocnu a hercnu", neboli my hledáme hlavu, ve které něco je a k té hlavě musí být srdce.Když se schvalovaly Norimberské zákony, nepochybně ovlivnily celý svět a Třetí říši mnohem více než státní rozpočet na příslušný další rok. Když se v roce 1992 schvalovala Ústava České republiky, nepochybně ovlivnila život nás všech mnohem více než státní rozpočet na rok 1993. Věnujme se státním rozpočtům. Ale lidé nás nebudou volit, pokud se zaměříme pouze na státní rozpočty a nebudeme se zabývat celospolečenskými jinými a trvalými záležitostmi.

A nakonec. Proč jsem nadepsal tento blog zpochybňujícím Prý je ODS jiná. Protože se bojím, že se najde dost těch, kteří nebudou chtít vzít nové pořádky na vědomí a budou se snažit škodit. Také nevěřím, že delegáti byli jeden svatý vedle druhého. Znám v ODS za ta léta řadu lidí, znám i naše brněnské Papenheimské. A troufám si tvrdit, že i mezi nimi najdeme takové, kteří myslí i na jiné věci než Blažkovo hořící srdce.

Nu, co na konec. Schody se zametají odshora. ODS dnes zametla první schod. Přeji jí, aby nezůstalo jen u toho jednoho schodu.