Ošklivé „šalamounské příběhy“ IV.
Zdeněk Jemelík

Politikon a stránky spolku Šalamoun


V předchozích dílech jsem připomněl trestní případy „katarského prince“ a Jiřího Čunka, které měly mimořádný mediální ohlas. Spolek Šalamoun se na nich přímo nepodílel, ale výrazně reagoval na nepravosti orgánů činných v trestním řízení, ke kterým v nich došlo. Souběžně se snažil čelit mediálnímu zkreslování  obsahu kauz, kolem nichž vytvořil bulvár legendy, které mají velmi málo společného se skutečností.

Naše „doprovodné akce“ k oběma případům ovlivnily vzájemné vztahy mezi námi na straně jedné a ministerstvem a státním zastupitelstvím na straně druhé. Vnějškově se to projevilo v řízení k našim podnětům na vyvolání kárného řízení proti různým soudcům a státním zástupcům a ještě výrazněji ve vyjednávání o našich  podnětech ke stížnosti pro porušení zákona, jež jsou prakticky jediným nástrojem k pokusům o zvrácení pravomocných rozsudků, který můžeme použít.

V některých směrech jsou naše vztahy se zmíněnými úřady dosti konfliktní, což ale nepřekáželo vedení korektní výměny názorů a uctivému chování stran k sobě navzájem.

V následujících textech se budu věnovat konkrétním, vesměs nepopulárním trestním věcem, v nichž se odrážejí názorové odlišnosti mezi námi a ministerstvem spravedlnosti při vyhodnocování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona.

Předesílám, že stížnost pro porušení zákona je osobním nástrojem ministra, jemuž ministerstvo slouží jako servis. Je ovšem přirozené, že ministr při svém pracovním vytížení nemůže věci věnovat rozsáhlou osobní pozornost a musí se spoléhat na svůj aparát, který se tak stává pánem nad osudy lidí, hledajících spravedlnost.

Způsob projednávání podnětu ke stížnosti je upraven právními normami velmi volně, skoro vůbec. Důležité je ustanovení podzákonného předpisu, jež umožňuje ministerstvu použití služeb státního zastupitelství k přezkoumání podnětu. Exministr Jiří Pospíšil dokonce tvrdil, že mu zákon ukládá povinnost postoupit podnět k přezkumu státnímu zastupitelství, ale není to tak.

Hlavním důvodem zapojení státního zastupitelství do hry je údajná nedostatečnost pracovní kapacity ministerstva k zvládnutí zkoumání velkého počtu trestních spisů. Nemění to nic na skutečnosti, že se jedná o protismyslné opatření, porušující rovnoprávnost stran řízení, tedy jednu ze základních ústavněprávních podmínek vedení spravedlivého procesu: státní zástupci jsou orgán žaloby a tímto způsobem jsou zvýhodněni proti obhajobě, neboť se jim dostává příležitosti, aby mařili její záměry hned dvakrát, a to po prvé při přezkumu, a pak případně znova při projednání stížnosti Nejvyšším soudem ČR.

Pikantní podrobností je skutečnost, že státní zástupce NSZ, činný u Nejvyššího soudu ČR, vystupuje při veřejném jednání ke stížnosti pro porušení zákona vždy, a obvykle se ji snaží zvrátit, kdežto ministerstvo většinou svého zástupce k jednání nevysílá a prosazení svého názoru ponechává na pospas obhájci odsouzeného. Cosi to vypovídá o míře zájmu ministrů a jejich podřízených o osudy odsouzených, v jejichž prospěch byla podána stížnost.
Než se dostane podnět ke stížnosti pro porušení zákona na stůl ministra s doporučením, jak s ním má naložit, projde rukama několika celkem bezvýznamných úředníků, z nichž někteří jsou poznamenáni zátěží normalizačního myšlení. V této souvislosti zažívají hvězdné okamžiky své slávy-neslávy: zhusta uspokojují své ego stručným a neodůvodněným poučením stěžovatele o jeho bezmoci. Zdá se, že raději píší jednovětá oznámení o zamítnutí podnětu, než aby se věnovali pracnému prostudování trestního spisu a vypracování náročného právnického traktátu.

Při určení stanoviska k podnětu ministerští úředníci obvykle sledují nejen důvodnost výhrad stěžovatele k rozsudkům, ale i jiná hlediska, např. možnost ohrožení ministrova prestiže předjímaným neúspěchem stížnosti, či ušetření ministra případného konfliktu s veřejným míněním.

To platí, pokud se vůbec ministr o podnětu doví. Stává se, že „ministerstvo“, tedy nějaký nepříliš kompetentní úředník, podnět zamítne, aniž by se o  něm ministr dověděl. Může se i stát, že se podnět na ministerstvu ztratí.

Žádat o urychlené projednání podnětu např. proto, aby Nejvyšší soud ČR mohl projednat dovolání a stížnost pro porušení zákona ve společném řízení nemá smysl: obvykle vede k vyvolání průtahů.

V této přípravné fázi tak o osudu odsouzeného rozhodují lidé, kteří se svou profesní vyzrálostí soudcům Nejvyššího soudu ČR nemohou rovnat. Zamítnutím podnětu zbavují odsouzeného možnosti hledat spravedlnost u těch nejpovolanějších. Část podnětů, jež nepropustí dále, je skutečně nedůvodná, ale jiné zcela beznadějné nejsou a je proto otázka, zda je omezující postoj ministerstva skutečně účelný: nejde přece o apriorní zproštění viny, pouze o připuštění trestní věci k přezkumu elitou mezi trestními soudci.

Přijmu-li víru, že kdyby byl v našich věznicích jediný nespravedlivě odsouzený, byla by to hanebná skvrna na štítě státu, nemohu schvalovat křečovitou odmítavost ministerských úředníků a státních zástupců při rozhodování o podnětech ke stížnosti pro porušení zákona. Tito úředníci fakticky předjímají  rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ač nedosahují kvalifikace  jeho soudců a zbavují nespravedlivě odsouzené naděje na dosažení spravedlnosti.

Exministr Jiří Pospíšil, který chtěl „dělat vše jinak než jeho předchůdce“ a každé zamítnutí stížnosti prý vnímal jako poškození svého prestiže, zredukoval počet podávaných stížností proti výkonu exministra Pavla Němce přibližně na polovinu. Zdá se, že paní ministryně Daniela Kovářová jde v jeho stopách.

Podle mého názoru stížnostmi pro porušení zákona není významně ohrožena neprolomitelnost soudních rozhodnutí, protože počet trestních rozsudků se řádově pohybuje v desítkách tisíc ročně, ale počet podaných stížností ministra ani za působení vstřícného Pavla Němce nepřekročil významně hranici 200 případů za rok.      

Příběh IV. : Není Róm jako Róm, aneb Všem stejnou spravedlnost

Když paní ministryně Daniela Kovářová rozhodla o stížnosti pro porušení zákona ve prospěch bývalého policisty Martina Barkóciho a navíc mu přerušila výkon trestu, vyrojily se dohady, proč projevila tak neobvyklou velkorysost krátce po neméně stejně překvapivém udělení milosti prezidenta bývalé policistce Radce Kadlecové.

Nikomu se nechtělo věřit, že šlo jen o nevinné uplatnění zásady „všem stejnou spravedlnost“, kterou Daniela Kovářová představila v televizním vystoupení jako leitmotiv svého počínání. Spíše se mluvilo o možnosti pozitivní diskriminace, ať již policistů nebo Rómů. Také se připouštěl vliv přímluvy senátora Jana Horníka.

Málokdo si při tom všiml, že postup paní ministryně v případě Martina Barkóciho je se zásadou „všem stejnou spravedlnost“ v rozporu, neboť stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek, uplatňovaný výběrově.  Jeho dobrodiní se dostane jen nepatrné části potřebných. Tedy Martinovi Barkócimu se dostalo „více spravedlnosti“ než jiným odsouzeným, jejichž rozsudky vzbuzují rozpaky.

Ať je v pozadí rozhodování paní ministryně cokoli, je skutečností, že souběžně s vstřícností vůči Martinovi Barkócimu odolává dotírání spolku Šalamoun, jenž se již od konce r.2006 bere opakovanými podněty ke stížnosti pro porušení zákona za jiného Róma. Ten sice za sebou nemá žádného senátora, zato se za něj nedávno přimluvil  pan ministr Michael Kocáb. Není mu to ale nic platné.

Podání stížnosti ve prospěch zmíněného odsouzeného by možná mediálnímu obrazu  Daniely Kovářové neprospělo, neboť jde o jeden z nejodpudivějších případů vraždy v celém polistopadovém období, nicméně bylo by velkým výrazem odvahy a smyslu pro spravedlnost.

Pro objasnění se musíme vrátit do minulosti, do srpna r. 2004. Tehdy pobouřila veřejnost zpráva o skonu stařenky, přepadené ve svém domku  a pobodané nezletilými chovanci dětského domova s cílem opatřit si od ní peníze. I když poškozená zemřela v nemocnici až o několik dní později na zápal plic, útok na ni byl kvalifikován jako vražda a byli za něj odsouzeni otec a syn, V.G. st. a V.G.ml. k trestům odnětí svobody v trvání 14, popř. 7 let.

Osudové výpravy se mimo jiné měl zúčastnit odsouzený V.G.st., jeho starší syn V.G.ml., jenž sotva překročil hranici patnácti let, a pět mladších chlapců. Mezi nimi byl desetiletý mladší syn odsouzeného, P.G., a  dva klíčoví svědci M.C. a J.H., jimž v té době bylo jedenáct a dvanáct let.

Případu věnovala nesmírnou pozornost média, jejichž působení vyvolalo ve společnosti nenávistnou atmosféru vůči pachatelům. Užitečná byla diskuse o nedostatečné ochraně společnosti před netrestatelnými násilníky, jež vedla k zřízení speciálního zařízení pro jejich izolaci.

Krutost počínání deprivovaných nezletilců volala po pomstě, ale jejich věk jim zajišťoval beztrestnost mimo V.G.ml., jemuž směl být uložen pouze poloviční trest. Proto musel být do věci vtažen V.G.st,, aby mohla být na někom vykonána přiměřená pomsta.

Orgány činné v trestním řízení proto vykonstruovaly příběh, v němž V.G.st. sehrál roli návodce. Byl pak odsouzen za vraždu s tím, že použil dětí jako vraždícího nástroje.

Věc se měla podle obžaloby seběhnout tak, že V.G. st. zavezl tlupu deprivovaných spratků k domku stařenky, a přikázal jim, aby ji šli oloupit o peníze. Měl jim uložit, aby ji v případě odporu zabili. Právě jeho pokyn k usmrcení byl můstkem, jenž umožnil orgánům činným v trestním řízení, aby jej učinily odpovědným za smrt nebohé stařenky.

Na okraj uvádím, že nevěřím, že zlo lze napravit jiným zlem: jedním zlem je kruté strádání pobodané stařenky, druhým je odsouzení V.G.st. pouze na základě svědectví dvou neodpovědných spratků ve věku 11 a 12 let.

S případem jsem se seznamoval se štítivostí: surovost útoku na stařenku odpuzovala. Nicméně v trestním spisu jsem narazil na nesrovnalosti, jež upoutaly mou pozornost. Prvním příznakem toho, že není vše v pořádku, jsou rozpory v prvoinstančním rozsudku. V jeho znělce se správně uvádí, že nezletilec M.T. požádal V.G.st., aby ho zavezl k bydlišti stařenky. Ale o kousek níže v odůvodnění se uvádí, že po příjezdu do vesnice V.G.st. označil nezletilcům domek, do kterého mají jít. Proč by měl V.G.st. ukázat chlapcům domek, pokud jel na objednávku jednoho z nich?

Dále jsem zjistil, že nezletilci byli vyslýcháni pouze v přípravném řízení, popř. před jeho zahájením. Jejich procesně nepoužitelné výpovědi obsahují závažné nesrovnalosti, z nichž např. vyplývalo, že na místo činu jeli ve dvou autech s jedním společným řidičem, do domku se dostali třemi způsoby a ukořistěná částka peněz se pohybovala od nuly do 2 tisíc Kč. Nezletilci měli klíč od domu, což znamená, že některý z nich zde byl již dříve. Markanty výpovědí osudových svědků M.C. a J.H. a také M.K. odlišovaly jejich svědectví od ostatních.

M.K. byl v ten den na útěku. Podle svědectví vychovatelů svědci M.C. a J.H.  v den spáchání činu neopustili dětský domov. Někteří psychologové a pedagogičtí pracovníci upozornili na možnost, že  nezletilci jsou schopní přisvojit si příběh a vyprávět jej jako vlastní, aby si dodali důležitosti v očích ostatních chovanců domova a dospělých. Věrohodnost jejich tvrzení potvrzuje výpověď jednoho z chlapců, jenž si při rozhovoru s psycholožkou liboval, že  mu policisté nabídli cigaretu. Měli mu tím dle jeho názoru dát najevo, že ho berou vážně.

Svědek M.K. nastoupil cestu o několik hodin dříve a z jiného místa než ostatní, ale jel s nimi ve stejném autě. Ostatní svědci vypovídali o místě jeho přistoupení do auta nejednotně. M.K.  se po přemístění do jiného domova střídavě trápil kvůli vzpomínkám na přepadení a jindy popíral přítomnost na místě činu.

Obžalovaní se u soudu hájili tvrzením, že na místě činu vůbec nebyli a obhajobu opřeli o alibi známých a příbuzných. Soud jejich vyprávěnku snadno rozbil, protože ve výpovědích svědků byly rozpory.

Nahradil ji pak výše naznačeným příběhem, v němž V.G.st. hrál roli návodce, jenž zorganizoval loupežné přepadení stařenky v jejím domku tlupou dětí, které na místo činu zavezl autem. Sám dovnitř nešel. Není jasné, proč si jeden z chlapců vezl na místo činu zrovna nůžky, které nejsou pro takový účel nejvhodnějším nástrojem.

Chlapci mu po návratu z domku sdělili, že stařenku zabili, a měli mu odevzdat 2 tisíce Kč. Částka je výsledkem volné úvahy soudu: podle jedné výpovědi se v domku žádné peníze nenašly, podle jiné se našlo 200 Kč, podle další přibližně 2 tisíce Kč.
V.G.st. považoval v dané situaci za nejdůležitější chránit syny a z místa činu rychle ujel.

Soud odmítl svědectví vychovatelů o celodenní přítomnosti svědků J.H. a M.C. v domově jako účelové, motivované obavami z potrestání za nedbalý dozor. Svou domněnku nijak nedoložil. Je ovšem nesmyslná, protože útěky chovanců byly téměř na denním pořádku a nebylo možné jim zabránit. Jeden ze svědků při vyšetřování uvedl, že má za sebou padesát útěků.

Podle výsledku analýzy údajů trestního spisu, provedené spolkem Šalamoun, měl skutkový děj poněkud jiný průběh. Výpravu ke stařence vyvolal nezletilý M.T., který při častých útěcích z dětského domova u ní přespával a „půjčoval“ si od ní peníze. požádal V.G.st., aby ho ke stařence zavezl s tím, že si od ní chce půjčit peníze. Potud se shodujeme s prvostupňovým rozsudkem.

M.T. doprovodili oba synové V.G.st. a šli s ním i do domku. Stařenka tentokrát další „půjčku“ odmítla a spratci ji začali bodáním nůžkami nutit k povolnosti. Pak se svého činu zalekli a utekli. Řekli V.G. st., že ubožačku zabili. Jeho reakce byla neodpovědná: považoval za nejdůležitější chránit syny a z místa činu ujel. O oběť násilí se nezajímal. Je tedy trestně odpovědný za neposkytnutí pomoci, avšak v žádném případě za dění v domku.

Spolek Šalamoun se věcí zabýval déle než rok, než se odhodlal podat 31. prosince 2006 podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného V.G.st. V.G.ml. zůstal mimo jeho zájem, protože byl přímým spolupachatelem násilí.

Exministr Jiří Pospíšil podnětu nevyhověl. Avšak obhájce odsouzeného předložil ústavní stížnost se shodnou argumentací. Ústavní soud jí vyhověl a vrátil věc k novému projednání Vrchnímu soudu v Praze, kterému m.j. uložil, aby vyslechl jako svědky M.C. a J.H. Podařilo se najít jen M.C. Před soudem vypověděl, že policistům lhal, na místě činu vůbec nebyl. Soud rozhodl, že svědek účelově změnil výpověď, aby pomohl odsouzenému a odsoudil V.G.st. znova na 14 let.

Spolek Šalamoun podal 8. dubna 2007 další podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který ještě aktualizoval 1. července 2007. Exministr Jiří Pospíšil nechal stěžovatele vyrozumět jednovětým dopisem z 5. prosince 2007, že podnětu nevyhoví. S odůvodněním rozhodnutí se neobtěžoval. Spolek Šalamoun se proti tomuto projevu úřednické arogance ohradil 23.prosince 2007. „Přestřelka“ pokračovala 9. ledna 2008 dopisem ministerstva, který tentokrát obsahoval celé tři věty. Poslední z nich byla výhružka, že na obdobná podání již žádná odpověď nebude. Nicméně spolek Šalamoun podal 19. ledna 2008 další podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Pan exministr odpověděl mlčením. Spolek Šalamoun mu věc znova připomněl 9. února a 4.dubna 2009 v rámci obecné kritiky jeho přístupu k agendě stížností pro porušení zákona. Odpovědi se opět nedočkal.

Doufali jsme, že paní ministryně Daniela Kovářová nebude pokračovat v přehnaně zdrženlivém přístupu svého předchůdce ke stížnostem pro porušení zákona. Upozornili jsme ji proto znova na případ ods. V.G.st. Zlepšení jsme skutečně zaznamenali, ovšem jen v tom směru, že její podřízení v odpovědích na naše podání uvádějí důvody zamítavých stanovisek. Odvolávají se na názor státního zastupitelství, což považujeme za zvrácenost. A dále je z jejich výkladu zřejmé, že při zkoumání trestní věci nejdou za soudní rozhodnutí. Základy scestných závěrů jsou ale v policejním vyšetřovacím spisu a v protokolech z prvostupňového soudního řízení. Z nich je patrné, že soud účelově selektoval poznatky tak, aby mohl pomstychtivé veřejnosti předhodit odsouzeného s exemplárním vysokým trestem. Jiného obžalovaného s plnou trestní odpovědností než V.G.st. mu ale státní zastupitelství nenabídlo. Musel být proto odsouzen za každou cenu.
Jak známo, na špatných základech nelze postavit pevnou stavbu. Pokud je součástí základů jakéhokoli rozhodování o tomto případu mylné přesvědčení o přítomnosti svědků J.H. a M.C. na místě činu a o instrukci k použití násilí, kterou jim měl dát odsouzený, nelze s případem pohnout.

Svědci J.H. a M.C. v den spáchání trestného činu neopustili dětský domov, proto je ani V.G.st. nemohl navádět k použití násilí. Další svědek, M.K., byl v ten den na útěku, ale detaily jeho výpovědi jsou natolik odlišné od údajů ostatních nezletilců, že s nimi být nemohl. Pečlivým, nepodjatým, přirozeně také pracným prostudováním výchozí dokumentace nelze k jiným závěrům dojít.  Jenže kdo by se hrabal v desítkách stran odpor vzbuzujícího spisu kvůli podezření, že byl jeden bezvýznamný Róm odsouzen k nepřiměřenému trestu…když v rozporu se zásadou „všem stejnou spravedlnost“ obrana proti justiční nespravedlnosti je v praxi téměř beznadějná.

Pani Dedeckova, vsichni se

Pani Dedeckova,
vsichni se museli registrovat. Udelali to i panove Stin s Jemelikem?

Nechapu proc urazite ctenare touto Jemelikovou schizofrenii.

Uložit

Uložit