Soudci soudili soudce
Zdeněk Jemelík

V úterý 7. září 2010 zakusil nejvýše postavený trestní soudce ČR, místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, pocity, jež před ním zažily a i po něm budou dále prožívat možná tisíce obžalovaných, kteří si s vědomím prokázané neviny přišli k soudu pro zprošťující rozsudek, ale odnesli si nespravedlivý trest. Připomínám  například známý případ Vladimíra Mlynáře. Na rozdíl od Jiřího Čunka, na jehož záchraně před soudním řízením se Pavel Kučera měl údajně podílet, žádný deus ex machina nezastavil včas šílenost, kterou je jeho kárné stíhání.

Kdyby pomýlenost justice postihla některého ze soudců, kteří se podepsali pod později zvrácené nespravedlivé rozsudky, mohl bych jim to ze škodolibosti přát. Okolnost, že byl postižen právě slušný člověk Pavel Kučera, považuji za výsměch spravedlnosti a lituji ho.

Rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze, jímž byl Pavel Kučera odsouzen k zbavení funkce soudce, bylo krutým překvapením nejen pro něho. Po ukončení dokazování pondělním výslechem nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a po závěrečných řečech jsem s jistotou očekával zprošťující rozsudek. Vzájemné logické souvislosti skutkových zjištění, provedených veřejně před soudem, ničemu jinému nenasvědčovaly.

Sledoval jsem celé řízení od začátku. Dnes mám dojem, že jsem docházel k jinému soudu než  kárná žalobkyně, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, a kárný senát, a slyšel jsem jiné svědky, než ty, na které se žalobkyně odvolala, a které pak citoval předseda senátu při čtení rozhodnutí. Obsah závěrečné řeči kárné žalobkyně vyvolával dojem vzorové ukázky obsedantního myšlení, znemožňujícího jeho nositelce vnímat skutečnost takovou, jaká je. Po závěrečných řečech obhájců Tomáše Sokola a Radka Ondruše, právníků na slovo vzatých, a po posledním slově Pavla Kučery z jejích argumentů zbyly ubohé trosky. Slyšet jejich téměř doslovné převzetí do rozhodnutí kárného senátu jako podkladu pro odsouzení bylo zážitkem vpravdě orwellovským.

Nemaje k disposici písemné vyhotovení rozhodnutí, nebudu je na tomto místě rozebírat. Ostatně za komentář ani nestojí, spíš za uplivnutí. A nepravomocný rozsudek je beztak až do potvrzení odvolacím soudem pouze bezcenným cárem papíru. Chtěl bych ale upozornit na některé výjimečné rysy tohoto procesu a otázky, které otvírá, z nichž některé se obecně týkají postavení soudce ve společnosti.

Kárné řízení proti Pavlu Kučerovi je samo o sobě patrně nejen českou, ale i evropskou raritou. Není běžné, že by před kárným senátem žalovala předsedkyně nejvyššího soudu svého místopředsedu. Zvlášť když obžalovaný je jinak bezúhonný soudce na konci své kariéry, kterou prošel bez výtek, působí ve své funkci déle než ona, je považován za autoritu v oboru a dosud se těšil obecné úctě soudcovského stavu i mimo něj.

Pavel Kučera byl souzen podle „staré“ právní úpravy kárným senátem Vrchního soudu v Praze. Díky tomu se mohl proti rozhodnutí odvolat k Nejvyššímu soudu ČR. Kdyby byl souzen podle „nové“ právní úpravy, za kterou vděčíme společnému úsilí Ústavního soudu a  ministra Jiřího Pospíšila, soudil by jej kárný senát Nejvyššího správního soudu ČR, proti jehož rozhodnutí se odvolat nelze: protože kovářova kobyla chodí bosa, soudci jsou zbaveni jednoho ze základních prvků spravedlivého procesu, tedy práva odvolat se k vyššímu soudu.  

I tak vejde Kučerův proces do dějin nezvyklou situací v jeho odvolacím řízení, s kterou jistě zákonodárce nepočítal: bude jej soudit kárný senát, v němž zasednou jeho kolegové, možná i podřízení, jmenovaní předsedkyní soudu, která proti němu bude současně vystupovat jako kárná žalobkyně. Kárné řízení se vede s přiměřeným použitím trestního řádu. Zde bude porušen základní půdorys trestního řízení, v němž žalobce stojí proti žalovanému jako strana řízení a úlohy soudu a žaloby jsou od sebe přísně odděleny. Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR bude hrát současně dvě role, jež jsou v běžném trestním řízení neslučitelné. Sestavením senátu může přímo předurčit výsledek rozhodnutí. Je to podobné, jako kdyby státní zástupce určil složení soudního senátu, u něhož se bude projednávat jeho obžaloba.

Působení Ivy Brožové  je v tomto řízení nepřijatelné i z hlediska ustanovení trestního řádu o podjatosti soudce. Pavel Kučera pro ni není neutrální kolega, ale aktivní účastník prezidentova pokusu o její odvolání a o dosazení jí nemilovaného Jaroslava Bureše do funkce místopředsedy Nejvyššího soudu ČR. Zaujatost, přímo zaťatost, s kterou řízení proti němu vede, působí dojmem pomsty za loajalitu k prezidentovi republiky. Soudce se má z řízení vyloučit  již v případě vzniku důvodného podezření z podjatosti.

Na vzniku nepřirozené situace má svůj díl odpovědnosti ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil. „Startérem“ kárného řízení a jedním ze základních důkazů- nedůkazů byl jediný existující zápis o žalovaných událostech, který na výzvu vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové sepsala se zpožděním přibližně tři čtvrtě roku ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová. Vrchní státní zástupkyně jej postoupila Jiřímu Pospíšilovi. Pokud jej vyhodnotil jako důkaz, zakládající podezření na kárně stíhatelné chování, bylo jeho povinností podat kárnou žalobu. Postoupil jej ale předsedkyni Nejvyššího soudu ČR. Buď jej nepovažoval za závažný, nebo se prostě povinnosti vyhnul. V každém případě umožnil Ivě Brožové, aby si vyřídila účty s neloajálním podřízeným.

Ministr spravedlnosti by v tomto případě byl neutrálním žalobcem. Podmínky pro provedení kárného řízení by se přece jen více blížily normálu.

Odvolací řízení musí být ukončeno, dokud je odsouzený soudcem. Kdyby resignoval na funkci soudce, bylo by zastaveno a nepravomocný rozsudek by se stal právně neúčinným jednou provždy. Pavel Kučera opustí soud nejpozději 31.prosince letošního roku, protože dosáhl věku 70 let. Odvolací řízení tedy musí proběhnout do konce roku, což se nemusí podařit. Když měl kárný senát Nejvyššího soudu ČR rozhodnout o žádosti o delegaci věci z pravomoci Vrchního soudu v Olomouci do Prahy, vznikly průtahy tím, že se vyloučil soudce, který se cítil podjatý. Spory, které kolem toho vznikly, vyvolaly značné průtahy. Bude-li se něco podobného opakovat, řízení nedospěje k právně účinnému závěru. Pavel Kučera by v takovém případě odešel do důchodu jako soudce, nikoli však  očistěn, bez mravního zadostiučinění.

Z kárné žaloby i rozsudku vane mrazivý dech padesátých let minulého století. Tehdy bylo nebezpečné sednout si k hospodskému stolu s třemi přáteli a bavit se o věcech obecného zájmu. V tomto procesu jde ale právě o takovou situaci: úzký kroužek kamarádů či přátel se bavil při jídle a pití o věci, která v té době zajímala úplně kdekoho. Řeči, jež u stolu vedli, nebyly určeny pro veřejnost, pouze pro ně. Pozdější „práskač(ka)“ se sice ve společnosti dobře bavil(a) a nechal(a) se pohostit, ale pak vyvolal(a) mediální kampaň, jež nakonec vyústila v kárné stíhání jednoho z besedníků, osob jemu (jí) blízkých. Ať k tomu vedly důvody jakkoli ušlechtilé, odpornost jednání je nesmazatelná. Příště se možná dočkáme stíhání za řeči, vedené v manželské ložnici. Pro žalobkyni a soud neplatí ústavně  zaručená posvátnost soukromí. Podle jejich názoru soudci nemají nárok na soukromí, protože jsou stále soudci, i když se právě neobírají výkonem své funkce. Táži se tedy, zda jsou vůbec soudci lidmi, když jim nepřísluší základní lidská práva.

Žalobkyně a soud považují za nepřístojnost, že se odsouzený bavil se svými přáteli o kauze Jiřího Čunka. Nastolují tak představu, že soudci mají žít pod skleněným zvonem, pod který neproniknou informace o dění mimo něj, a pokud už proniknou, nesmí se jimi zabývat, přemýšlet o nich a už vůbec ne o nich hovořit s dalšími osobami. Soudce se zde modeluje do podoby robota, naprogramovaného pouze na výkon své činnosti. A opět je zbavován normálních rysů společenského života lidské bytosti.

Je zřejmé, že taková představa je nereálná. Soudci zůstávají lidmi a přirozeně mají stejné právo jako všichni ostatní vnímat společenské události a zaujímat k nim postoje. Pokud by se prokázalo (jako že se neprokázalo), že soudce Kučera v rozhovoru řekl, že „Čunek se stal velkým problémem pro vládu“, bylo by třeba uznat, že jeho výrok byl pravdivý. Trestní stíhání bývalého vicepremiéra se stalo velkým politickým skandálem dávno před zásahem státních zástupců a plnilo informační prostor nejen České republiky. Nebylo kam před ním utéci a mluvilo se o něm úplně všude. Kdyby toto téma nezasáhlo do soukromé zábavy odsouzeného a jeho přátel, bylo by to skutečně hodně zvláštní.

V této věci se směšují dva děje. Jeden jsou společenské dýchánky Pavla Kučery a jeho přátel, druhým zásah státních zástupců do trestního stíhání Jiřího Čunka. Jejich propojení není objasněno. Zatím nikdo nevysvětlil, jakou cestou by se názory Pavla Kučery dostaly do hlavy státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka a dále k Arifu Salichovovi, kteří se o Jiřího Čunka postarali, zatímco odsouzený neměl vůči státním zástupcům žádnou pravomoc a jeho styky s nimi nebyly zjištěny.

O snaze Pavla Kučery o ovlivnění kauzy Jiřího Čunka vypovídá značně neurčitě jediný přímý svědek: ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, dříve Kučerova kamarádka. Vzpomněla si na „ovlivňování“ se zpožděním několika měsíců, a to ještě uvádí, že až dodatečně pochopila, že její návštěvníci „po ní možná něco chtěli“. Dnes  ale tvrdí, že rozhovory, jež s ní vedli pánové Pavel Kučera a Pavel Němec jí připadaly od počátku nestandardní a nevhodné, takže se s jejich obsahem svěřila jak podřízeným státním zástupcům Josefu Malinovi a Janu Tatárkovi, tak nadřízenému vrchnímu státnímu zástupci Ivo Ištvánovi. Pozoruhodné je, že všichni čtyři jmenovaní zanedbali služební povinnost pořídit o nabytých poznatcích úřední záznam a postoupit jej nadřízeným. Za neplnění povinnosti je nikdo kárně nestíhá. A jejich výpovědi, nepodepřené listinnými důkazy, vzbuzují pochybnost o pravdivosti.

Ve věci údajného výroku soudce Pavla Kučery o přednosti politického zájmu před nezávislostí justice již nemá jistotu ani soudce Vojtěch Cepl v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové, nicméně kárná žalobkyně i senát si jím jsou jistí a žalovaného za něj potrestali. V obou zmíněných řízeních bylo daleko věrohodnějším způsobem prokázáno, že při jednom setkání přátelského kroužku se vyjádřila státní zástupkyně Zlatuše Andělová o Jiřím Čunkovi znevažujícím způsobem a naznačila, že bude obžalován za každou cenu, přičemž ona si u „svých“ soudů obžalobu ustojí. Výrok připustila i ona sama s tím, že šlo o legraci. Protože zásada „padni komu padni“ se ve státním zastupitelství nevztahuje na každého, nikdy se nenašel nikdo, kdo by ji za tuto „legraci“ pohnal před kárný senát. A unikla bez trestu i později, když odmítla podepsat zápis o jednání s vrchní státní zástupkyní a odešla. Lidé si jsou rovni, ale někteří jsou jaksi rovnější…

Podle názoru kárné žalobkyně a soudu soudce nesmí mít přátele „z branže“. Přičítají Pavlu Kučerovi k tíži, že se o věci Jiřího Čunka bavil s „cizím člověkem“, za kterého považují exministra Pavla Němce, nyní advokáta. V té době se ale o Čunkově skandální aféře bavili při náhodných setkáních mezi sebou docela běžně i lidé navzájem neznámí. Navíc slušní lidé nerozvazují přátelství kvůli změně povolání,  postavení či životní situace partnera. Pavel Němec a Pavel Kučera jsou přátelé, a proti této skutečnosti „nejede vlak“.

Nejvýznamnější  skutečností, důležitou pro pochopení nesmyslnosti kárného stíhání soudce Pavla Kučery, je postoj resortu spravedlnosti k trestnímu stíhání Jiřího Čunka s přihlédnutím k zásahu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4.června 2007 o přikázání a odnětí kauzy Jiřího Čunka a k jeho jednoznačnému zaštítění nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou. Z žaloby, závěrečné řeči kárné žalobkyně i z rozhodnutí kárného senátu je zřejmé, že považují tento zákrok za protiprávní a Kučerovo jednání hodnotí ve vztahu k němu jako návodné. Iva Brožová zpochybnila vhodnost použití §25 trestního řádu při odnětí a přikázání věci, stejně jako rozhodnutí vlastních soudců o stížnosti pro porušení zákona exministryně Daniely Kovářové. V zásadním hodnocení zásahu z 4. června 2007 se s názorem kárné žalobkyně ztotožňuji, i když si jsem vědom, že v trestním řízení proti Jiřímu Čunkovi došlo k některým dílčím pochybením, stejně jako ve spoustě dalších, jež dospěla až k soudu.

Ani v tom případě bych ale nemohl mít za zlé starému zkušenému trestnímu soudci, který by z nějakého důvodu nabyl přesvědčení, že trestní stíhání asi trpí vadami, kdyby na ně soukromě upozornil Renatu Veseckou, patřící do okruhu jeho přátel. Nedopustil by se tím žádného prohřešku, protože proti zlu se má bojovat vždy a všude, protože on sám nemá žádnou možnost bezprostředně zasáhnout do přípravného řízení a nejvyšší státní zástupkyně je na jeho mínění nezávislá a její odpovědnost je nezastupitelná.   

V tomto případě ale kárná žalobkyně i soud jdou proti oficiálním postojům vedení resortu obecně a státního zastupitelství zvlášť. A pochybuji o tom, že právě oni jsou tím správným kompetentním orgánem, způsobilým posoudit zákonnost postupu Nejvyššího státního zastupitelství.  Zatím nikdo oficiálně nevyvrátil tvrzení Renaty Vesecké &spol., posvěcené spolupachatelským mlčením Jiřího Pospíšila, že odebrání věci z rukou OSZ Přerov a předání na OSZ Jihlava bylo nezbytné, protože způsob vedení trestního stíhání pod dozorem OSZ Přerov trpěl zásadními vadami, které vylučovaly spravedlivé posouzení obvinění.

V názoru na tuto záležitost stále trvá rozdělení odborné i laické veřejnosti na dva tábory. Z povahy věci samé vyplývá, že mezi nimi nemůže dojít ke kompromisu ani ke smíru. Je nezbytné, aby jejich spor rozsoudily nezávislé autority. Zákonnost rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4.června 2007 by mohl přezkoumat Nejvyšší soud ČR, chování státních zástupců by mohlo být prověřeno také kárným řízením, mechanismus přetavení návrhu advokáta Eduarda Bruny na odnětí a přikázání věci podle §25 tr.ř. do tvaru Potoczkova usnesení by mohla prověřit protikorupční policie. K tomu by se ale musel najít někdo, kdo by dal odpovídající pokyn.

Zde vystupuje do popředí nesmazatelná odpovědnost ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila, který odmítl několik podnětů ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení ze 4. června 2007 včetně výzvy samotné Renaty Vesecké, stejně jako všechny podněty k vyvolání kárného řízení proti nejvyšší státní zástupkyni a dalším. Do prověřování trestního oznámení spolku Šalamoun ze 7. července 2008 proti všem účastníkům manipulace s Čunkovým případem se protikorupční policie vůbec nehrnula, a nakonec ji neodvolatelně zastavilo státní zastupitelství. Kapři si přece nevypustí rybník.

Pokud by laskavý čtenář přistoupil na stanovisko kárné žalobkyně a kárného senátu i mé o protiprávnosti postupu státních zástupců v kauze Jiřího Čunka, pak by se mnou patrně souhlasil v názoru, že spíše než „návodce“ Pavel Kučera měli stát před kárným nebo možná i trestním senátem ti, kteří měli výkonnou moc a použili ji v rozporu se zákonem.

Ale díky humbuku kolem údajnému provinění Pavla Kučery a kolem řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové v tichosti vypršela promlčecí lhůta pro kárné stíhání, jež by ostatně v případě  člena vlády ani nebylo možné. Trestnímu stíhání provinilců by zatím ještě promlčení nepřekáželo, ale Stanislav Potoczek, Renata Vesecká a Jiří Pospíšil jsou odpovědností natolik provázaní, že pravděpodobnost jejich trestního stíhání je téměř nulová (je ovšem třeba rozlišovat mezi trestním stíháním, uznáním viny a odsouzením).

A v tom je smysl kárného řízení proti Pavlu Kučerovi: stal se obětním beránkem za hříchy  přátel, kteří se skutečně provinili. Ve výsledku se pak patrně nestane nikomu nic.  

 

Vyšlo 8.9.2010 na Politikonu a webu spolku Šalamoun     

Uložit

Uložit