Kde je nějaká racionální kritika?
Jan Suchánek

    Tak nám elitní soudci z Vrchního soudu v Praze odsoudili ještě elitnějšího místopředsedu Nejvyššího soudu, kterému aspoň jeden, jak mám zdokumentováno, z toho vrchního musí být vděčen, že pokryl a omilostnil jeho zločinné angažmá pro justiční (konkurzní) mafii. Podstatné je však to, že justice tímhle procesem přiznala svoji zkorumpovanost. V sporu dvou subjektivních tvrzení krajské a nejvyšší státní zástupkyně dala za pravdu té krajské a vinu ještě elitnějšího místopředsedy založili na hypotéze, že ta krajská nezákonně a beztrestně ovlivňuje trestní řízení někde na okrese a ten místopředseda chtěl toho nezákonného praktikování korunní svědkyně, která jej usvědčila, zneužít. Takže prohlásili tu nejvyšší, která fabulovala, že trestní řízení není protiústavně ovlivňováno, a  ještě elitnějšího místopředsedu za lháře ve prospěch nezávislé korupce mezi krajskými a okresními státními zástupci. Když neuvěřil svědčící paní nejvyšší, pak ji měl soud předat jejím podřízeným k projednání trestného činu křivého svědectví! Tím, že to neudělal, usvědčil sám sebe.

    S tímhle se naše postbolševická justice nedokáže vyrovnat. Je to bolševické dědictví, oprávnění soudu (dříve ve prospěch revoluční dělnické třídy) nezákonné poměry považovat za legitimní normu. V tom sporu ale šlo zejména o oprávnění soudu subjektivně prohlásit bez důkazů někoho za lháře. Dnes je to dokonce protiústavní, protože soudy by měly chránit čest každého. Představte si, že by ten místopředseda žaloval v občanskoprávním sporu tu krajskou, která jej usvědčila, jak by svoje tvrzení, pomluvu, prokázala? Nebo kdyby s ní začali kárné řízení pro přiznání její praxe ovlivňovat nezávislé státní zástupce v její jurisdikci. To by vše popřela a pak by bylo vyloučeno, že ten elitní místopředseda mohl cokoliv způsobit. Pokecání o tématu z veřejné diskuse by mělo být vyloučeno z jakéhokoliv potrestání a pod ústavní ochranou svobody slova. Jenže to celý je postavený na tom, že ti elitní soudci i s tou nejelitnější, co místopředsedu žalovala, jsou přesvědčeni ze své praxe, že ovlivňování soudců a státních zástupců je běžnou praxí, a odsouzení místopředsedy je jen neverbálním přiznáním toho stavu.

    Byl jsem se podívat na jednom soudním řízení, kde se oběť konkurzní mafie dovolává, aby bylo zrušeno demonstrativně nezákonné rozhodnutí o konkurzu. Jenže zase český výklad práva, to je absolutní nezávislost soudce na právu. To rozhodnutí o konkurzu zrušil už Vrchní soud a tenhle konkurzní se klidně tváří, že se nic neděje, když mu to ten Vrchní soud vrátil, aby znovu rozhodl, jenže znovu o návrhu na konkurz. Oběť konkurzní mafie je tak vystrašená a po letech devastovaná, že nemá odvahu se svého práva řádně dovolat, stejně jako nemá její advokát odvahu jí pomoct. Důvod pro zrušení konkurzu nalezl Vrchní soud v tom, že se konkurzní soudce dopustil trestného činu (u soudců se jako kárný přečin promlčuje za dva roky, když k trestnímu stíhání se nevydávají). A konkurzní soud to jiným soudcem v situaci, kdy mezi účastníky sporu o tom žádný spor vůbec není, zkoumá znovu, jako by Vrchního soudu nebylo. To je podle Ústavního soudu odepřením práva na spravedlivé soudní řízení před nezávislým soudcem. Zas jako s těmi státními zástupkyněmi, mohou se beztrestně, pravomocně a protichůdně v jedné věci mýlit konkurzní s Vrchním soudem? Ve skutečnosti jde jen o jejich přežití na sociálních dávkách!

    V soudní síni zaznělo neuvěřitelné svědectví, které mi potvrdilo to, co vím z kupónové minulosti, od našeho bývalého advokáta, který z prokuratury to dotáhl na 100% úspěšného obhájce zkorumpovaných policistů a organizovaných zlodějů aut, od další oběti konkurzní mafie a od policejního vyděrače, který mne kasíroval. Tohle svědectví známého novináře Janka Kroupy je dostupné u Šinágla na jeho stránkách. Zazní tam, jak to vlastně policie ani nechtěla vyšetřit, když ti chlapci z vojenské prokuratury, kde je školili sovětští soudruzi, přes vykradené České národní investiční konsorcium to dotáhli tak daleko, že našli jako zdroj investic do rozvadovských bordelů korupci konkurzních soudců. U organizátora kdysi našli v jeho kanceláři v Lidovém domě v krabici 200 miliónů v hotovosti, asi pohotovostních na úplatky.

    Policie asi na tohle konkrétně neměla čas, protože se léta soustředili, aby slavně odhalili pachatele druhé největší peněžní loupeže historie, kterou prý odhalili vzhledem díky tomu, že pachatelé nehorázně po světě utráceli. Jen nechápu, proč na základě toho obvinili dva, kteří pouze utráceli irský nádenický plat, a nechápu, jak a kde ti pachatelé vyměňovali ukradené milióny v českých bankovkách za dolary a EURa. V tom musela být pěkná korupce nějakého bankéře a slepota vyšetřovatelů. A proto, že takhle to praktikují ve všem, nakonec korunního svědka proti té konkurzní mafii radši sami vyšetřovatelé umlčeli. A navíc mozkem musel být někdo daleko výš, protože jsem jej jednou potkal a byl to jen vypitej bolševický právník z prokuratury, ten by tohle nevymyslel. A že takových nám v státních službách zbylo a někteří se živí jen zprostředkováním korupce mezi organizovaným zločinem a justicí politiky.

    Zpět ke konkurznímu soudu. Jak zaznělo svědectví o nákupu přízně toho projednávaného soudce, tak si jednající kolega, který to má to již rozhodnuté znovu svévolně rozhodnout, posteskl, že má takhle k disposici jen nepřímé svědectví. A takhle se konečně dostávám k tomu, co je nejpodstatnější. Takhle korupce nejde odsoudit jinak než bolševickým popřením práva a tedy jen ze subjektivního tušení soudce. To se dostává do kolize s tím, že v korupci převážně vystupují jen bývalí bolševici a proto ani tohle možné zneužití zkorumpované justice proti zkorumpovaným soudcům a prokurátorům nemá žádný úspěch. Řešením v právním státě je akceptování závazných úmluv o korupci. Tam, na základě zkušeností vyšetřovatelů a soudců právních států jsou definovány znaky jednání, které je nutno považovat za korupci a trestný čin bez čehokoliv dalšího. Stačí jen, aby soudci a státní zástupci nechali dokonat praní špinavých peněz nebo akceptovali zkreslení účetnictví, které za stejným účelem provede například správce konkurzní podstaty, a je to korupce, nezákonné jednání a naplnění skutkové podstaty trestného činu.

    Úmluvy o korupci naše justice nechce sebezáchovně vzít vůbec na vědomí. Nedávno jsem takového soudce vyzval, aby přerušil řízení do té doby než Ústavní soud zruší čl. 10 Ústavy, protože ten soudci nařizuje respektovat tyto úmluvy, které on respektovat vůbec nechce. Vzniká zde tudíž konflikt s Ústavou chráněnou nezávislostí soudců. Proč by se měli naši zkorumpovaní soudci řídit něčím, co jim vnucují vlády států EU, když můžeme beztrestně setrvat u třídního práva? Můj soudce návrh odmítl s tím, že by se on korupcí mohl zabývat, kdyby bylo nějaké soudní řízení, v kterém by to bylo možné, což není, protože na to není zákon. On je vůbec nikdy nečetl! Že již čtyři roky řeší žalobu oběti konkurzní mafie, které svoji škodu odvozuje od zkorumpovaného nesprávného úředního postupu konkurzního soudce nevzal na vědomí. Důkazů je spousta, ale abstrahujme jen na přiznání Ministerstva financí, že ze zisku k prohlášení konkurzu ve výši 480 miliónů korun nebyla nikdy vybrána daň z příjmu a správce konkurzní podstaty ji tedy nezaplatil a devět let to po něm nikdo nechce. Korupce jak prase a dokonale dokumentovaná. A to pomíjím, že ten konkurz měl soudce okamžitě zrušit, když mu správce po měsíci přiznal, že je dvacetkrát víc majetku než závazků.

    Pospíšilovo žalované ministerstvo korupce však nelenilo a panu soudci kontrolou poradilo, jak po letech žalobu bez jednání odmítnout a korupci zcela ignorovat. Prý je nutno počkat, až konkurzní řízení skončí. Oporu vzali v nějakém judikátu Nejvyššího soudu, že když nesprávný úřední postup skončí pravomocným rozhodnutím, pak nejde žalovat to, co mu předcházelo. Pak soudce zapřáhl povoz před koně, řekl, že to platí i pro případy, kdy nesprávný úřední postup neskončí pravomocným rozhodnutím, a že si žalobce má počkat po deseti letech další roky v co se ten nezákonný konkurz vyvine. S touhle nezákonnou fintou už nepůjde zkorumpovaný, nezákonný, nesprávný úřední postup konkurzního soudce žalovat, protože vše se promlčí. Navíc Nejvyšší soud již zobecnil pravidlo, že takový konkurz ani skončit nejde. Tahle Pospíšilovo ministerstvo korupce jedná přímo v rozporu s Úmluvou proti praní špinavých peněz, protože, jak náš soudce řekl, nikdo se korupcí zatím zabývat nemůže a dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu nic nebrání.
 
    Jenže absolutním popřením práva je skutečnost, že nezákonné konkurzní řízení k žádnému konci, který se nazývá rozvrhové usnesení, nespěje. Mezi slušnými lidmi nelze vůbec připustit, že zkorumpovaný, nezákonný, nesprávný úřední postup musí být potvrzen zrušením nějakého nezákonného rozhodnutí. Ani v zákoně nic takového není ani v tom rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které se Pospíšilovo žalované ministerstvo korupce odvolává. Tady to může skončit jen zrušením konkurzu pro nedostatek majetku, protože správci defraudovali s asistencí konkrétních soudců a prokurátorů 700 miliónů. A to zrušení nemůže být žalovatelným nezákonným rozhodnutím. Dalším důkazem, že to ministerstvo i soud zkorumpovaně popírají právo, je, že žalovaným je dohled konkurzního soudce a ne činnost třetího konkurzního správce, která by měla k tomu rozvrhovému usnesení směrovat. Jenže, když nikde nenajde nikoho, kdo by chtěl opustit bolševické praktiky a není na nich korupčně zainteresován, tak žádná nesporná pravdivá tvrzení, důkazy a logika nemají absolutně žádný prostor. Prostoduchá média nakonec nějaký úspěch justice nakonec dostanou a výnosy ze zločinu zůstanou pěkně vypraný, což je typické pro všechny zmíněné případy.

    Na úplný závěr připojím vzpomínku na mého skvělého otce. Nebylo čím se živit a tak v důsledku toho, že z něj po válce udělali v Rakousku policajta a pro zranění se vrátil domů, nakonec bez maturity učil bolševické právo na policejní akademii. Už jsem psal, že doma byly zákoníky a právnická literatura absolutně neotevřené. Když jsem se ho později na cokoliv ptal, nikdy mne neodkázal na nějaký zákon. Vždycky na dobrou radu někoho známého v dobrém postavení. Chlubil se zahrádkou a ne tím, že je právník, s tím jen v prváku na pražských právech, kdy do mne hustil římské právo nemaje si s kým jiným o tom povídat. Z jeho postoje bylo jasné, že ví, že v praxi socialistické demokracie o žádné právo vůbec nejde.

    Teď jsem tomu našemu soudci říkal, aby si z nás nedělal legraci, že se nenecháme zmanipulovat do promlčení naší pohledávky nebo abychom se sami nakonec dostali do rukou insolvenčního správce a náš zahraniční akcionář rád na jeho výklad práva přistoupí jako důkaz, že stát tu neochránil jeho investici. Na to jsem se dověděl, že oni u nich na obvodě v případě Uzunoglu rozhodli, že takové promlčení se příčí dobrým mravům a pak promlčení ze zákona neplatí. Jak by člověk mohl soudci, který dělá vše proto, aby konkurzní mafie mohla zamést všechny stopy, věřit nějaké dobré mravy a navíc s odkazem na chudáka Uzunoglu. Vrcholem bylo, když nás soudce ještě informoval, že odvolací soud už rozhodl, že rozsudek Evropského soudu pro lidská práva o odpovědnosti státu za konkurzní správce u nás neplatí. To je justice! Za tu by se táta styděl i teď.

Uložit

Uložit