Pro dobrotu na žebrotu…
Martin Stín

Přísloví „pro dobrotu na žebrotu“ si dnes může připomínat bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, která se opět octla na mediálním pranýři. Tentokrát si jej vysloužila díky laskavosti, prokázané odsouzeným  Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi rozhodnutím o přerušení výkonu trestu do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona, kterou podala v jejich prospěch.

Připomínám, že ministr Jiří Pospíšil vzal její stížnost zpět, čímž zrušil i  důvod pro pobyt odsouzených na svobodě. Údajně tím chtěl zabránit možnosti, že by se nevrátili do vězení. Spíše je ovšem pobídl k zrychlení kroku, což měl předpokládat. Šlo jen o prázdné gesto, směřující k ponížení jeho předchůdkyně.    

Věci věnuje pozornost jen několik novinářů. Na jejich počínání je zvláštní, že rozvířili tento námět v době, kdy se vlastně ještě nic nevědělo: v mezičase mezi odesláním příkazů k nástupu trestu a návratem doručenek k soudu a možná ještě před vypršením lhůty pro nástup trestu. Ta je desetidenní a běží od doručení příkazu. Nevědělo se ani, zda soud poslal příkazy na reálné adresy: nejméně jeden z odsouzených se po propuštění z výkonu trestu musel přestěhovat a není jisté, že oznámil soudu novou adresu.

Novináři zjevně nechtěli propást příležitost k víření bahna: pokud by se odsouzení ukázněně dostavili do věznice, důvod k pohoršení by pominul. A kdy by pak našli novou příležitost, aby se „povozili“ po jimi neoblíbené bývalé ministryni ?

Různé okolnosti z posledních dnů ovšem nasvědčovaly tomu, že se pánové do vězení nedostaví, nebo aspoň ne ve lhůtě, stanovené soudem. Všechny pokusy novinářů navázat s nimi spojení zatím ztroskotaly. Obsílky si nevyzvedli a soudu nezbylo, než vyzvat policii, aby je našla a dodala do výkonu trestu. Je sice možné, že si jen na pár posledních dnů svobody pečlivě střeží své soukromí, ale pravděpodobnější je domněnka, že jsou na útěku. Mají-li ukořistěných 70 milionů, mohou se dostat hodně daleko. Ani to jim ale nezaručuje, že budou unikat donekonečna.

Situace oživuje otázku po rozumnosti rozhodnutí paní exministryně. Proti sobě stojí dva navzájem neslučitelné názory. Podle jejích zastánců jednala správně, neboť v pochybnostech o vině by si opačným rozhodnutím zatížila svědomí vědomím, že možná trpí věznění nevinných lidí. Spolek Šalamoun k tomu říká, že je vždy lépe, uteče-li jeden spravedlivě odsouzený, než kdyby za mřížemi seděli nevinní lidé. Její kritici naproti tomu namítají, že v tomto konkrétním případě bylo na místě přihlédnout k možnosti, že domněnka neviny je jen domněnka a propuštění na svobodu by mohlo odsouzeným umožnit vyzvednout z úkrytu uloupené peníze a s nimi uprchnout. Je to i můj názor. Nicméně i nadále zůstává skutečností, že bylo jejím výsostným zákonným právem takto rozhodnout.

Ministr Jiří Pospíšil k tomu dodává, že by bylo nejlepší, kdyby o přerušení výkonu trestu rozhodoval soud při posuzování stížnosti pro porušení zákona. To samozřejmě trestní řád umožňuje. Proti postupu, který volila Daniela Kovářová, má soudní rozhodování nepříjemnou vlastnost: odsouzení by možná čekali na svobodu několik měsíců. Jsou-li nevinní, děla by se jim další újma.
Zde je zřejmá rozdílnost zásadního přístupu k výkonu spravedlnosti: paní exministryně dala přednost nedotknutelnosti osobní svobody, proto na sebe vzala riziko nepopulárního rozhodnutí a v pochybnostech o vině odsouzené propustila. Jejímu nástupci naopak nedělá starosti hrůznost  možnosti, že se do vězení dostali nevinní lidé a prodlužováním výkonu trestu se pouze zvětšuje rozsah provinění, kterého se na nich justice dopustila. K základním zásadám trestního práva patří zásada „in dubio pro reo“ – v pochybnostech ve prospěch obviněného, kterou jednotliví soudci mnohdy obracejí v pravý opak: „in dubio contra reo“ – v pochybnostech v neprospěch obviněného. Také při posuzování podnětu k přerušení nebo odkladu výkonu trestu by se mělo postupovat podle zásady „in dubio pro reo“.

Jinak řečeno,  pro posouzení této aféry si každý musí položit sám pro sebe otázku, zda je silnější právo státu trestat, nebo právo nevinného jedince na ochranu své svobody proti následkům selhání státních orgánů.

Protože se odsouzení nevrátili do vězení na první výzvu soudu, je jasné, že se paní exministryni přihodila nehoda. Nicméně její „dramatičnost“ by se  měla posuzovat na pozadí skutečnosti, že ve věznicích máme 22 tisíc vězňů, ale dalších přibližně 7 tisíc odsouzených se vyhýbá nástupu trestu. Je to letitý problém, který nikdo neumí vyřešit a podle mého soudu se jím ani nikdo soustavně a odborně nezabývá. „Vyhýbačů“ rok od roku stále přibývá. Jejich počet se nesnížil ani po zavedení trestnosti jejich počínání.  Novináře tento problém nezajímá, protože by asi nevěděli, koho by v této souvislosti mohli skandalizovat. Dva nevděční uprchlíci jsou šťavnatějším soustem, ač s pouhými 70 milióny v hotovosti v kapse jsou ve srovnání např. s  Tomášem Pitrem nebo s  Radovanem Krejčířem   vcelku nezajímavými figurami. Zato je z vězení pustila přímo exministryně, kdežto u pokojného odchodu Radovana Krejčíře z černošické vily byl „jen“ populární státní zástupce ze speciálního odboru Vrchního státního zastupitelství v Praze a kupa elitních policistů a Tomáš Pitr vděčí za hladké zmizení nápadné benevolenci soudu při posuzování jeho zdravotních potíží.

Jsou-li odsouzení Blažek a Tesárek nevinní, jak se domnívají jejich obhájci, pak si útěkem nijak neprospějí. Návratem do vězení by domněnku své neviny výrazně posílili, což by mělo příznivý vliv na rozhodování o případných mimořádných opravných prostředcích, jimiž by se domáhali zproštění viny. Navíc za nenastoupení trestu se dostanou znova před soud. Prodlouží si základní délku trestu a sníží si naději na podmíněné propuštění na svobodu po odpykání jeho poloviny.

Ale ani 70 milionů v kapse jim nezaručuje trvalé „přežití“ na svobodě. Kdekoli v zahraničí vzbudí pozornost směnou velkých částek naší měny v hotovosti a policie se jim  dostane rychle na stopu.

Jejich chování je mimo to bezohledné vůči bývalé ministryni, které bezdůvodně ublížili. Ovšem od lidí v mezních situacích se slušnost, ohledy či vděk nedají očekávat.

Měl jsem možnost sledovat chování propuštěných odsouzených již dříve. Obvykle pociťují k návratu do vězeňského prostředí takovou nechuť, že si počkají, až je najde policie.  Mohou si to dovolit, pokud mají zajištěný aspoň minimální příjem, na který policie nedosáhne, třeba jen podporu rodinou. Někdy trvá jejich pobyt na svobodě hodně dlouho, a dopadení bývá často dílem náhody. S největší pravděpodobností dojde i na Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka. Jsou ovšem i jiní, kteří vědí, že svoboda je správně pochopená nutnost, a vracejí se, byť s nechutí.

Paní ministryně byla příliš

Paní ministryně byla příliš laskavá. Měla by teď nést plnou zodpovědnost (včetně finanční), za svá rozhodnutí jako každý, kdo udělá zmetek. Ale to se jejího teplého místečka určitě nedotkne.

Uložit