TESAŘÍKŮV AKORD

Doma není nikdo prorokem. Značně omšelá, opelichaná fráze, leč pořád platí. Kolik sportovců či umělců je daleko známějších v zahraničí než v tuzemsku. Kdysi to bylo z pochopitelných důvodů. Emigrovavší osoba byla nežádoucí, tak se o ní prostě nesmělo psát, zkrátka „nebyla“. Teď je to samozřejmě jiné, ale v něčem podobné. Nemluvím o fotbale nebo hokeji, kde máme přehled, kdo a kde hraje, ale o menších sportech. V umění je to vlastně stejné. Navíc většina lidí nezná třeba autory písní a zaměňuje je s interprety. Zábavnou historku vyprávěl autor textu písně Delilah, proslavenou Tomem Jonesem (u nás Karlem Gottem jako Čas růží): „Přišel jsem na záchod, tam stál u mušle chlapík a popiskoval si Delilah. Dostal jsem záchvat hrdosti, byl jsem mladý, a řekl tomu chlapíkovi, že jsem to napsal já. On se optal, jestli jsem Les Reed, což je autor hudby. Ne, já jsem napsal text, povídám, jsem Barry Mason. A chlapík nato: Hergot, člověče, copak si pískám nějakej text? Zapnul si poklopec a odešel.“

Kdysi jsem jel autem, byl jsem zrovna v jižních Čechách na rybách, takže v dobrém rozmaru, a vidím starší ženu, jak jde po silnici a vleče nákupy. Evidentně šla do kempu, nedalo se jít jinam, tak jsem zastavil, že ji svezu. Ona nastoupila a hned radostně pravila: „Já vás znám, vy jste ten, no honem - Šum svistu! Raději jsem nic nevysvětloval. A ještě se musím zmínit o zpěvákovi Pavlu Liškovi (neplést se sympatickým a talentovaným hercem téhož jména). Ten byl v letech normalizace prosazovaný režimem a známý na všech sibiřských a jiných stavbách v bývalém SSSR, kde hrával pod lešením ve vánicích a bahně. Tady byl ovšem neoblíbený a téměř nikdo ho neznal.

Převzato z LN