Claude Monet, René Magritte, Max Ernst, Kazimír Malevič, Andy Warhol – jména, která Václavu Havlovi nic neříkají?
Jana Dědečková

Nesmyslné tahanice o Slovanskou epopej v těchto dnech dosáhly dalšího dosud nevídaného stupně absurdity, když exprezident Václav Havel pocítil nutkání vyjádřit se k této věci. Podle Lidových novin (18. října 2010 pod názvem Stěhování Epopeje do Prahy je podivný a náhlý manévr, míní Havel ZDE) prý prohlásil: "Já mám dojem, že Milan Knížák nemá čím smysluplným naplňovat velkou spodní halu Veletržního paláce, že nedovede oslovit nejlepší světové umělce, aby se tam střídaly výstavy, a tak chce situaci řešit tím, že tam bude natrvalo viset tato epopej. Možná to je dohad, a křivdím-li mu, tak se mu omlouvám."  Havlova omluva je sice na místě, ale byla by naprosto zbytečná, kdyby buď o celém podniku něco věděl, nebo se nechal svými poradci alespoň informovat. V obou případech by totiž zjistil, že toto tvrzení je nesmyslné od A do Z.

Slovanská epopej představuje monumentální dílo značně problematické umělecké hodnoty. Faktem ovšem zůstává, že právě s velkou dvoranou Veletržního paláce v Praze je neoddělitelně historicky spjata. Shodou okolností totiž bezpečně víme, že  autorovým nárokům na vystavení Slovanské epopeje vyhovovala. Když Alfons Mucha po šestnácti letech dokončil a v říjnu 1928 městu Praze za přispění svého mecenáše Charlese R. Cranea věnoval posledních pět z celkem dvaceti pláten tohoto cyklu, konala se slavnostní výstava celého daru právě zde. Lze si jen těžko představit, že by Mucha, tehdy ještě plný síly a energie, souhlasil s umístěním epopeje v prostorách, které by považoval za nedůstojné. Pražané i návštěvníci hlavního města ji tak mohli poprvé v úplnosti spatřit v této konstruktivistické dvoraně.

 Neumím posoudit, zda byl dobrý nebo špatný kurátorský záměr vystavit letos Slovanskou epopej právě zde, ale nevzešel z Národní galerie. Epopej totiž nepatří Národní galerii, ale Galerii hlavního města Prahy, která však nedisponuje odpovídajícími výstavními prostorami. Národní galerie tedy z kolegiality vyšla vstříc požadavku Galerie hlavního města Prahy a prostor velké dvorany, jinak mimochodem pro výstavy nevhodný, jí na dobu výstavy zapůjčila. Konec konců, Slovanská epopej se svými plátny o rozměrech 8x6 a 6x4 metry poskytuje jednu z mála příležitostí prostor této dvorany smysluplně využít k výstavním účelům, neboť cokoliv menšího se v ní prostě opticky ztrácí. Těžiště většiny výstav ve Veletržním paláci proto spočívá jinde než ve velké dvoraně, čehož by si mohl všimnout dokonce i Václav Havel. Milan Knížák měl s tímto projektem opravdu jen minimum společného.

Připusťme však, že někdejší prezident republiky nesleduje denní tisk. Nemusel si všimnout, že Slovanskou epopej v Moravském Krumlově nepřipravovala k transportu do Prahy Národní galerie, ale Galerie hlavního města Prahy. Sice o tom psaly všechny české sdělovací prostředky a reportáž na toto téma natočila i britská BBC a tak se podobná neznalost zdá krajně nepravděpodobná, ale připusťme ji. Z uměleckého a uměleckohistorického hlediska jsou ovšem hrátky kolem Muchovy Slovanské epopeje jen kuriozitou okrajového významu. Mnohem více zaráží, že si Václav Havel nevšiml jiné věci.

Shodou okolností jen pět dní před jeho výrokem otevíral ve Veletržním paláci Milan Knížák vývojově mnohem důležitější výstavu. Vídeňská Albertina zapůjčila do Prahy kolem osmdesáti obrazů, které kurátoři vybrali především ze sbírky Rity a Herberta Batlinerových. Tento unikátní soubor, proslulý  špičkovou kvalitou většiny děl, zahrnuje výběr prvotřídních maleb od Monetových Leknínů přes obrazy Henri Matisse či německých expresionistů až  po osobnosti evropského a amerického umění druhé poloviny 20. století, např. Jeana Dubuffeta, Roy Lichtensteina či Andy Warhola. Naposledy Praha hostila srovnatelnou výstavu před dvaadvaceti lety, když se zásluhou dobrých osobních vztahů podařilo Jiřímu Kotalíkovi získat v listopadu 1988 pro Národní galerii zápůjčku padesáti obrazů z Nadace Solomona R. Guggenheima. Byl to tehdy v zemi „socialistického bloku“ absolutní zázrak a návštěvníci čekali před Šternberským palácem v dlouhých frontách, aby mohli tuto jedinečnou výstavu spatřit.

Doba se změnila. Dnes se i český divák může vypravit do Vídně, Mnichova, Paříže, Madridu či New Yorku, ale přece: je to nákladné a ne každý je ochoten či schopen za uměním cestovat tak daleko. Výstava Monet – Warhol  je tedy pro české diváky a milovníky umění neobyčejně prospěšným činem. Navíc výmluvně dokazuje, že pražská Národní galerie je důvěryhodnou a respektovanou institucí s rozsáhlými mezinárodními kontakty a plnohodnotnou členkou sítě světových národních galerií a muzeí umění. Při zahájení  této výstavy to ostatně výslovně potvrdil i Klaus Albrecht Schröder, ředitel vídeňského Albertina Museum. Nesmyslnost vylhané kritiky, která se v posledních letech snášela na vedení Národní galerie a na Milana Knížáka osobně právě pro údajnou mezinárodní izolaci (viz shrnutí v mé sérii článků o letošním nepodařeném výběrovém řízení na generálního ředitele NG – ZDE) v této souvislosti vynikne ještě pronikavěji.

 Podobné výstavy jsou i ve významnějších evropských metropolích, než je Praha, přijímány s velkým zájmem odborníků i laiků a za všeobecné pozornosti médií. Ne tak v Praze. K výstavě a k jejímu kritickému ohlasu v českých sdělovacích prostředcích se ještě vrátím. Nyní se ale pokusme o malý myšlenkový experiment. Představme si, že by výstavu nezahajoval Milan Knížák, ale v dubnu 2010 nově instalovaný generální ředitel Národní galerie, velký Evropan Jiří Fajt. Dočkali bychom se podobných kyselých komentářů, které když nemohou výstavu přímo pohanět, alespoň prohlašují, že buď přichází pozdě, nebo že alespoň postrádá kurátorskou invenci? Troufnu si tvrdit, že nikoliv. Vsadím se, že bychom se stali svědky velebení nového generálního ředitele, který konečně dokázal prolomit onu dlouholetou mezinárodní izolaci, v níž se Národní galerie ocitla vinou Milana Knížáka. Fajtovou zásluhou by se v takovém případě vracela jako plnohodnotný partner na evropskou uměleckou scénu vynikající výstavou, jakou Praha neviděla déle než dvě desetiletí. Nikdo ze zasvěcených by už veřejnosti neprozradil, že celý projekt vznikal déle než dva roky a že na něm měl Milan Knížák rozhodující podíl. Jenže to nevyšlo a výstava usvědčuje mnoho kritiků a novinářů, že nejméně dva roky bezuzdně lhali, někteří vědomě, jiní možná nevědomky. Co jiného jim nyní zbývá, než se pokusit bagatelizovat význam tohoto důkazu?

Chápu, že Václav Havel nemá Milana Knížáka rád. Spekulace o tom,  že bude Knížák 28. října 2010 u příležitosti státního svátku České republiky vyznamenán jeho nástupcem, se ho musí, bolestně dotýkat. Budiž. Co ale nejsem schopna pochopit, je to, že zbytečně plácá nesmysly, které musí snadno vyvrátit každý čtenář denního tisku a návštěvník pražských výstav. Pokud je výše citovaný výrok z jeho vlastní hlavy, měl by se nad sebou zamyslet, a pokud ho vyřkl na něčí radu, pak by měl se svým rádcem bez okolků vyrazit dveře, protože se zbytečně zesměšnil.

paní Dědečková, je to

paní Dědečková,
je to kvalitní a erudovaný článek,ale musím se vyjádřit k panu expresidentu V. H.Vždyť už několikráte veřejně prohlásil,že nečte denníky a nesleduje tv.Proto ta absence jeho vědění o kulturním životě v Praze.Tím jasně dává najevo,že pohrdá vším,co se děje v tomto státě,a zajímá ho jen své dílo.Tento socialista duší i tělěm má své jisté.Lucernu prodal stbákovi,dostal další nemovitosti,na kontě má milióny a sám káže o amorálnosti bohatých.Bože,jak hluboce klesla tato před a polistopadová ikona.Věděl jsem,že je levičák,ale že je marxista a leninista,tak to tedy ne.Jdu blejt pane vašnosto.

A víte že jo, paní

A víte že jo, paní Milerová....!

ač nerad, musím si vypůjčit

ač nerad, musím si vypůjčit od toho blba Rathovic jeho "vrtošivého staříka" a přidělit jej Havlovi. Myslím, že jemu i víc sluší??!!
Je zcela zřejmé, že se vyčerpávajícím režírováním svého filmového "veledíla" dostal mimo realitu běžného života.
Bože, teď mě napadá, že jestli dostane Milan Knížák příští týden to vyznamenání, tak to s naším dramatikem asi sekne....:????

Výstižná charakteristika

Výstižná charakteristika celého toho podivného spolku tzv. umělců, novinářů, politiků a dalších,, co "spolu kamarádí" a co se mi z nich už zvedá žaludek.
Jen s jednou věcí si dovolím nesouhlasit, totiž, že jde o "dílo značně problematické umělecké hodnoty"

Klobouk dolů!

Klobouk dolů!

Ano, po delší době můžu

Ano, po delší době můžu souhlasit, fundovaný článek.

Dobře napsáno. Jen bych

Dobře napsáno.

Jen bych poopravil tvrzení o tom, že jezdit daleko za výstavami není pro každého. Někde jsem zachytil informaci (nebo drb), že ta výstava byla uspořádána také díky tomu, že během českých státních svátků je v Albertině slyšet převážně čeština.

___________________________________________________________________________________