Opět narazila
Martin Stín

Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová vzbudila značnou pozornost veřejnosti neústupností při veřejné obhajobě vlastních práv, když ji prezident republiky s odvoláním na ustanovení tehdy platného znění zákona o soudech a soudcích odvolal z funkce, a navíc jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu ČR jí nemilovaného bývalého ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše. Svůj osobní zájem na udržení skvělého postavení, spojeného s mnoha výhodami, povýšila na veřejný zájem na ochraně nezávislosti moci soudní na moci výkonné. Uplatňujíc svérázný výklad práva vzepřela se panu prezidentovi ústavními stížnostmi, jimž Ústavní soud ČR vyhověl. Neméně svéráznými ústavními nálezy zrušil „překážející“ části zákona o soudech a soudcích a se zpětnou účinností také rozhodnutí pana prezidenta. Ač laik, při vší úctě k Ústavnímu soudu ČR si dovoluji jeho zásahy označit za „svérázné“, protože také několik jeho soudců včetně předsedy Pavla Rychetského vyjádřilo nesouhlas s nimi veřejným vyhlášením odlišných stanovisek.

Zásah Ústavního soudu ČR do zákona o soudech a soudcích si vynutil jeho doplnění a úpravu, při které bylo mimo jiné uzákoněno pevné funkční období pro předsedy a místopředsedy soudů a byl stanoven konec působení stávajících předsedů soudů. Pro Ivu Brožovou to znamenalo ukončení působnosti v čele soudu za pět let, zatímco pro předsedu Nejvyššího správního soudu ČR Josefa Baxu deset. „Zlí jazykové“ nazývali tuto úpravu „lex Brozovae“, naznačujíce, že touto cestou by se mělo dosáhnout ve vzdálenějším časovém horizontu téhož, co chtěl prezident republiky zařídit ihned. Avšak nyní má Iva Brožová naději, že setrvá v úřadě déle, protože plénum Ústavního soudu ČR dne 6.října 2010 na návrh skupiny senátorů toto ustanovení zrušilo a uložilo zákonodárci, aby upravil zákon tak, aby mezi oběma předsedy nejvyšších soudů byla zachována rovnost. I v tomto směru se jí tedy daří.

Od vítězné vzpoury proti panu prezidentovi  paní vzdoropředsedkyně mnohokrát vystoupila ve sdělovacích prostředcích, opakujíc stále stejná klišé o nezávislosti moci soudní na ostatních složkách státu, jejichž poselství je pro laika obtížně srozumitelné, pokud vůbec dává smysl. Většinou při tom aspoň nepřímo útočila na hlavu státu.

Uspěla také v kárném řízení, které proti ní vyvolal ministr Jiří Pospíšil kvůli administrativnímu pochybení při nakládání s investičními dotacemi. Domnívám se ale, že v tomto případě se pan ministr s kárnou žalobou ukvapil, takže Nejvyšší správní soud ČR jako soud kárný nepodezírám z podivné ochrany Ivy Brožové, jak je tomu v případě Ústavního soudu ČR.

„V kuloárech“ si všemi těmito úspěchy vydobyla pověst nedotknutelné osobnosti, „které všecko projde“. Vysvětluje se tím i nechuť oprávněných osob podat na ni kárnou žalobu na základě podnětů, jež reagovaly např. na její zásah do nezávislosti kárného senátu Nejvyššího soudu ČR, na svéhlavost při veřejné obhajobě vlastního práva na zvolení veřejným ochráncem práv či na potrestání soudců Nejvyššího soudu ČR za nezávislé rozhodování (zasáhla do ústavou chráněného práva soudců na nezávislost při rozhodování). Počítá se jaksi předem s tím, že kárný soud by stejně žalobě nevyhověl, a v opačném případě by paní vzdoropředsedkyně našla ochranu u Ústavního soudu ČR. Nikdo nemá chuť poškodit si prestiž podáním předem ztracené kárné žaloby.
Jako mnoho dalších ustálených falešných představ, vytvářejících veřejné mínění, také obraz „nedotknutelné, které všecko projde“, má trhliny. Když se Iva Brožová po vítězství nad panem prezidentem znova obrátila na Ústavní soud ČR s další stížností, tentokrát proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ČR, tedy proti vlastním soudcům, narazila. Uspěla jen částečně. Ústavní soud ČR sice zrušil napadené rozhodnutí „neposlušných“ soudců, ale současně rozhodl, že paní předsedkyně neoprávněně zasáhla do nezávislosti kárného senátu a prakticky ji vyloučil z dalšího řízení ve sporné procesní záležitosti.

Tvrdě narazila, když se rozhodla opustit houževnatě bráněné postavení předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a dobýt křeslo veřejného ochránce práv, uvolněné úmrtím Otakara Motejla. Ozvali se někteří znalci ústavního práva, dále předsedkyně ústavněprávního výboru Senátu Jiřina Rippelová a také John Bok, tehdy prezidentův kandidát na funkci veřejného ochránce práv, posléze právníci Kanceláře Poslanecké sněmovny: ti všichni zpochybnili její volitelnost jako soudkyně Nejvyššího soudu ČR do funkce veřejného ochránce práv z důvodu ústavněprávních překážek. Iva Brožová tvrdošíjně trvala na svém osobitém výkladu práva a z účasti na volbě neodstoupila. Přestože v senátním kole volby uspěla na druhém místě za Annou Šabatovou, v Poslanecké sněmovně utrpěla potupnou porážku: poslanci ji nepatrným počtem hlasů srazili na úroveň laického uchazeče Johna Boka. Mimo to část poslanců reagovala na právní pochybnosti o její volitelnosti bojkotováním volby. Bylo zmařeno celé řízení o zvolení veřejného ochránce práv, protože poslanci nezvolili nikoho. Byla to vysoká cena, zaplacená za její umanutou veřejnou obranu vlastních práv.

Pokračováním odporu proti prezidentovu pokusu o její odvolání bylo kárné řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlovi Kučerovi, který v jejím sporu s prezidentem stál na jeho straně. Ač věděla, že Pavel Kučera jako soudce nemá žádný vliv na rozhodování státních zástupců, paradoxně přijala popud k podání kárné žaloby od ministra  Jiřího Pospíšila, který na rozdíl od pana místopředsedy sehrál v „mafiánské“ manipulaci s kárným řízením proti Jiřímu Čunkovi dost významnou roli na to, aby mu slušelo pozdější označení „capo di tutti capi“. Ochotně se ujala úlohy kárné žalobkyně. Pana místopředsedu obžalovala na základě útržků z rozhovorů, vedených v soukromí, v uzavřeném přátelském kroužku. Ústavou chráněná nedotknutelnost soukromí pro ni zůstala prázdným pojmem.

Nestačilo jí, že kárný senát Vrchního soudu v Praze vyhověl žalobě a nepravomocným rozhodnutím ze 7.září 2010 zbavil sedmdesátiletého Pavla Kučeru funkce soudce několik týdnů před ukončením jeho téměř čtyřicetileté úspěšné soudcovské kariéry. Hned 14. září 2010 požádala ministra Jiřího Pospíšila, aby nepravomocně odsouzeného dočasně zbavil funkce soudce. Chtěla tím dosáhnout okamžitého účinku nepravomocného rozhodnutí, jež mělo odkladný účinek, a to bez ohledu na to, že zprošťující rozhodnutí odvolacího kárného senátu vůbec nebylo předem vyloučeno. Tvrdila, že tím chtěla chránit soud před poškozením důvěryhodnosti kvůli setrvání Pavla Kučery ve funkci. Nikdy dříve takovou starost o pověst soudu neprojevila, ač důvody k tomu byly. Např. když jistá soudkyně z nejnižšího stupně soudní pyramidy neprávem veřejně znectila soudce Nejvyššího soudu ČR, kteří její postup v jisté kauze prohlásili za nezákonný, paní vzdoropředsedkyně se svých soudců nezastala.

 „Capo di tutti capi“ si počkal na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí kárného senátu a vyhověl jí až téměř po dvou měsících. Jeho rozhodnutím byl Pavel Kučera zbaven výkonu funkce na necelé dva měsíce, což již nemělo prakticky žádný význam. Postiženého však popudil natolik, že po zjištění, že odvolací řízení v jeho kárné věci před koncem roku neproběhne, rezignoval na funkci soudce. Tím vyvolal zastavení kárného řízení, zrušení nepravomocného rozhodnutí kárného senátu a zneplatnění ministrova rozhodnutí.

Iva Brožová se nevzdala ani pak. Rozhodla se, že úpravou rozvrhu práce vytěsní soudce Kučeru ze senátu a zabrání mu tak vykonávat funkci soudce. Změna rozvrhu práce (tj. zařazení soudců do senátů a přidělení agendy senátům) se v průběhu roku smí dělat jen v případě nezbytné potřeby a předseda soudu ji před vyhlášením konzultuje se soudcovskou radou. Přes předběžné námitky předsedy Soudcovské rady NS a předsedy trestního kolegia předložila v úterý dne 19. listopadu 2010 příslušný návrh Soudcovské radě NS k projednání. Tentokrát ale opět narazila. Soudcovská rada její návrh nedoporučila k provedení. Soudci namítali, že návrh je v podstatě protiústavní a nezákonný, neboť porušuje presumpci neviny, je zásahem státní správy soudu do nezávislosti soudce, jemuž brání ve výkonu funkce, odnímá strany řízení svému zákonnému soudci a odporuje i zákonným pravidlům pro úpravy rozvrhu práce soudu. Paní vzdoropředsedkyně ovšem není rozhodnutím Soudcovské rady NS vázána a opatření může i tak provést. Byl by to ovšem pouze důkaz její malichernosti, protože Pavel Kučera působí jako soudce jen v omezeném počtu kauz výlučně procesního charakteru a za několik málo týdnů stejně své působení u Nejvyššího soudu ČR ukončí. Z tohoto hlediska je její neúspěch v jednání se Soudcovskou radou NS o to trapnější, že prohrála bitvu v žabomyší válce, nedůstojné postavení nejvýše postavené soudkyně obecných soudů ČR.

Obecně se paní vzdoropředsedkyně svým chováním k okolí a ke kolegům soudcům dostala do zvláštního, subjektivně pro ni možná i nepříjemného postavení. Sporem s prezidentem republiky se stala pro některé vysoké představitele státní správy společensky jen obtížně přijatelnou nebo vůbec nepřijatelnou, což zhoršuje její vyjednávací pozici v jednání s dalšími složkami státní moci, a občas jí to přináší i drobné osobní ústrky. Je možné, že to znova pocítí v nejbližší době při výběru a jmenování příštího místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, při němž ji prezident republiky k ničemu, ale opravdu k ničemu nepotřebuje. K jejím výstředním kouskům patří i rozbití volby veřejného ochránce práv. Raritou se stala užitím ústavní stížnosti proti svým „neposlušným“ soudcům, kárnou žalobou na svého místopředsedu a konečně vpravdě průkopnickým uložením kázeňského trestu za soudcovské rozhodnutí, s nímž nesouhlasila.  Byť si u mnoha lidí svou neústupností vydobyla sympatie, stala se současně raritou evropských rozměrů, neboť takové výstřelky uvnitř soustavy státní správy, jaké provázejí její působení v čele Nejvyššího soudu ČR,  skutečně nejsou běžné. Soudím, že Iva Brožová je svým chováním pro zdárný vývoj Nejvyššího soudu ČR daleko větším problémem než jí šikanovaný Pavel Kučera.
 

Uložit

Uložit