Otevřený rozpor mezi ministrem vnitra Radkem Johnem a policejním prezidentem Oldřichem Martinů se dostal do stavu, z něhož není jiné rozumné a dlouhodobě únosné východisko než odchod jednoho z nich. I kdyby se podařilo Petru Nečasovi dosáhnout pokračování soužití obou mužů, jejich vztah je narušen. Policejní prezident bez ministrovy podpory nebude moci úspěšně vládnout policii a je nahraditelný. Jeho skutečně úspěšné „přežití“ je možné jen za předpokladu, že dojde k výměně ministra. Jeden z nich prostě musí z kola ven.

Zatím se zdá, že větší naději na „přežití“ má policejní prezident. Dojem vyplývá z okolnosti, že jak pan prezident, tak předseda vlády dali přednost jeho přijetí před vyslechnutím stanoviska ministra vnitra. Oběma setkáním věnovala pozornost média, která sice podrobnosti o jejich obsahu nezjistila, nicméně aspoň zaznamenala generálovu spokojenost s výsledkem. Neúmyslně jeho postavení v očích veřejnosti posílil sám Radek John, který neprozradil veřejnosti oněch devatenáct tajuplných důvodů, pro které si přeje jeho odchod. Veřejnost tak jeho tah nechápe. Odvolání na ujednání při tvorbě koaliční dohody nestačí: je to vzdálená minulost. Generála Martinů naopak oslabila kritika ze strany bývalého náměstka policejního prezidenta pro neuniformované složky PČR Viktora Čecha, který se vzdal své funkce a vzápětí se stal náměstkem ministra vnitra.

Radek John ztížil své postavení tím, že nesporně závažné rozhodnutí vyzvat generála Martinů k rezignaci neprojednal předem s premiérem, bez jehož podpory se policejního prezidenta nezbaví. Nešlo-li o záměr bezohledně vyvolat nevratnou situaci, jde o důkaz hrubé politické neobratnosti. Postavení ministra vnitra v této tahanici také oslabuje nešťastně formulovaný zákon o policii ČR, který neřeší jmenování a odvolání policejního prezidenta. Pokud neodejde dobrovolně, budou muset vládní právníci najít právní cestu k jeho odvolání.

Zatímco vyhlídky generála Martinů na přežití krize se zdají být slibné, současně se vystupňovala mediální kritika Radka Johna kvůli jeho způsobu řízení resortu. Kdekdo mu vyčítá, že vyvolává rozklad policie. Připomínají se také některé pohoršlivé stránky jeho osobního života a poznamenání jeho způsobu vedení ministerstva zvyklostmi televizního „investigativce“. Ale nikdo se nezabývá poselstvím rezignace Viktora Čecha a projevů některých vysokých policejních důstojníků, jež svědčí v neprospěch policejního prezidenta.

Mediálním ohlasem nemůže Johnovo přijetí na Hradě soutěžit se zájmem o obdobné setkání generála Martinů. Ani jinak neprojevují média ministrovi přízeň. Připomíná to jiné mediální štvanice minulých let: většina novinářů a jimi ovlivněná veřejnost odsoudila Radka Johna přinejmenším k vypuzení z úřadu ministra vnitra, ne-li také z postavení předsedy strany Věci veřejné. Nikdo nezalistoval ve starých novinách, aby si přečetl výroky o rozvracení policie ministrem, jež dopadaly na hlavy snad všech Johnových předchůdců. Ani střídající se policejní prezidenty novináři zrovna nešetřili.  Máme-li věřit médiím, pak je neuvěřitelné, že vůbec ještě nějakou policii máme, když ji již déle než dvacet let rozvracejí střídající se chybující vládci letenské „kachlíkárny“ a neschopní policejní prezidenti. A už úplně nepochopitelný za těchto podmínek je vývoj policie z organizačně a personálně oslabené polistopadové organizace, trpící všemi možnými neduhy včetně ztráty sebevědomí a důvěryhodnosti, do dnešní podoby celkem slušně výkonného a ve srovnání s policejními složkami totalitního státu poměrně kulturně se chovajícího policejního sboru. Když nic jiného, tak Radka Johna aspoň nikdo nepodezírá, že by zneužíval policie k účelům, pro které nebyla zřízena, jak se to stalo Stanislavu Grossovi s jeho týmem Mlýn.

Dopídit se pravdy o domnělém záporném vlivu Radka Johna na policii a o údajných pochybeních policejního prezidenta je téměř nemožné, protože vnitřní život policie je stále zastřen rouškou utajování. Nelze ani zjistit, zda zvýšený výskyt zpráv o úspěších policie zvláštně při pronásledování úplatkářů je důkazem zvýšené výkonnosti policie, oživlé pod „novým koštětem“ v čele ministerstva, či pouze výsledkem mediální obratnosti nového ministra a jeho blízkých. Z tohoto pohledu je velmi obtížné odhadnout, čí případný odchod by byl pro policii prospěšnější.

I když se média kloní jednoznačně na stranu policejního prezidenta, v širších souvislostech je tažení proti ministrovi vnitra pro vládu mnohem nebezpečnější. Ve skutečnosti zde nejde jen o vítězství či prohru Radka Johna nebo Oldřich Martinů, ale ve hře je soudržnost vládní koalice a stabilita vlády.

Postavení Petra Nečase je nepříjemné. Koalice zatím přežila ránu její soudržnosti, kterou jí zasadila nezpůsobilost vedení ODS znemožnit ovládnutí Prahy uskupením KKKK. Další ránu by koaliční spojenectví nemuselo unést.

Je to ale pouze premiér, kdo  bude muset rozetnout gordický uzel této zapeklité historie. Vzájemné postavení Petra Nečase, jenž zřejmě není záměrem na odstranění Oldřicha Martinů nadšen, a Radka Johna, naopak trvajícího na jeho odchodu, připomíná kritickou situaci, do které se dostali Jiří Paroubek a Pavel Němec pod tlakem bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. Kdyby jí podnícené vyšetřování proti Pavlu Němcovi neskončilo odložením, a kdyby Jiří Paroubek vzdoroval jeho požadavku na její pozdější odvolání, Unie svobody by patrně opustila vládu a přivodila by její pád.

Toto nebezpečí hrozí také nyní: bude-li Petr Nečas držet policejního prezidenta proti ministrovi vnitra, může se stát, že docílí Johnovu rezignaci a zřejmě i odchod Věcí veřejných z vlády. ODS by pak neměla jinou možnost, než usilovat o velkou koalici nebo o menšinovou vládu s podporou komunistů, pomineme-li možnost vypsání nových voleb. Pro Petra Nečase osobně by to znamenalo nutnost zapomenout buď na veřejně vyhlášenou nechuť  k velké koalici s ČSSD nebo na odpor k tiché součinnosti s KSČM. Vedlejším účinkem by mohl být také jeho odchod z čela strany.

Z tohoto hlediska se jeví jako účelnější obětovat Olřicha Martinů na oltář jednoty vládní koalice, a to bez ohledu na jeho i Johnovy kladné a záporné osobnostní vlastnosti. Pro toto řešení navíc hovoří respekt k obecným pravidlům řízení organizací. Manažer, který má plnit úkoly zřizovatele, v tomto případě státu, a nést za jejich zvládnutí odpovědnost, musí být vybaven odpovídající výkonnou, kontrolní a personální pravomocí. Není dost dobře možné, aby ministr, politicky odpovědný za činnost policie, musel trpět vedle sebe policejního prezidenta, s nímž z jakýchkoli důvodů nechce spolupracovat. Ve prospěch jeho nároku mluví i skutečnost, že v demokratických státech civilisté ve vládních funkcích drží na opratích ozbrojené sbory, jež ponechány samy sobě by mohly být případně zneužity v rozporu s demokratickým právním řádem. Policie nemá ve svých vnitřních řádech a „praehistorických“ zvyklostech zakotveny dostatečné pojistky proti svévoli a zneužívání pravomoci a různých projevů své síly, aby mohla být nezávislou složkou soustavy státních orgánů. Bez podřízenosti civilnímu sektoru státní správy by se mohla stát hrozbou pro občany. Pojistkou není ani dozor státního zastupitelství, které vstupuje do hry až se zahájením trestního řízení, čili pokrývá jen část činnosti policie.

Jiná situace by nastala, kdyby došlo k vnitřnímu převratu ve straně Věci veřejné, jímž by sama strana stáhla Radka Johna z postavení ministra vnitra. I tam existuje proti němu opozice, nezdá se však, že by byla natolik silná, aby prosadila svou.

Čím déle se povleče řešení nepříjemné situace, tím hůře pro policii a ministerstvo vnitra, tím hůře pro vnitřní bezpečnost státu, tím hůře pro soudržnost koalice. Včera se měli sejít pánové Petr Nečas, Radek John a Oldřich Martinů za účelem vyřešení problému. Zda se sešli, případně s jakým výsledkem, není  známo. Media mlčí. Doufejme, že to neznamená, že po nedůstojném protahování výměny držitele funkce nejvyššího státního zástupce nezačíná stejná hra s policejním prezidentem nebo ministrem vnitra. Rozval státního zastupitelství by měl jako „úspěch“ Nečasovy vlády stačit, není třeba pokračovat rozklížením policie.