Potíž je v tom, že za lidi pronásledované totalitním režimem se snaží vystupovat hlavně ti, kteří sami rudému zlu ochotně sloužili. Uvědomme si, že oni sami byli oddanými komunisty v době, kdy estébáci Alois Grebeníček a spol. mučili lidi ve vězení v Uherském Hradišti elektrickými šoky a praktiky StB si vůbec nezadaly s nacistickým gestapem.

Četl jsem nedávno rozhovor literárního historika Petra Kotyka s Pavlem Tigridem v knize Mně se nestýskalo a tento antikomunistický guru, na kterého nedám dopustit, trefně prohlásil, že se Zdeňka Jičínského nikdy nebude demokrat. A já dodám, že nejen z pana Jičínského, ale i z mnoha dalších tzv. osmašedesátníků, kteří v roce 1968 chtěli reformovat nereformovatelné, ale jejich vlastní soudruzi je odkopli. Bolševické myšlení je jim vlastní víc, než oni sami jsou si ochotni připustit. A je jasné, že svět těchto lidí je jiný, než svět těch, kteří šli tvrdě proti bolševikům hned po osmačtyřicátém.

Ale není důvod k naříkání. Horní parlamentní komora učinila neodvratný krok, ale my antikomunističtí demokraté se podle toho zařídíme. Návrh Zákona o protikomunistickém odboji nyní předloží do sněmovny vláda anebo poslanci. Vzhledem k výrazné převaze vládní koalice ve sněmovně bude schválen, ať se to bolševikům líbí nebo ne. Bojovníci proti rudému zlu si jej zaslouží. Jak se říká, psi štěkají, ale karavana jede dál.