První kroky na tenkém ledě
Martin Stín

Vše souvisí se vším. V obrazu naší současnosti se mimo jiné prolíná přetahovaná premiéra Petra Nečase s ministrem vnitra Radkem Johnem o jmenování policejního prezidenta, uveřejnění „Pospíšilových seznamů“ soudců a státních zástupců, kteří byli členy KSČ, jmenování nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a jeho první kroky na tenkém ledě cesty k nápravě poměrů ve státním zastupitelství.

Nepamatuji si, že by Václav Klaus, často obviňovaný novináři z arogance, jako předseda vlády někdy znectil činnost „neposlušného“ ministra tak drsnými slovy, jak to učinil vůči Radku Johnovi Petr Nečas, používaje výrazy „paskvil“ a „kočkopes“, jinak zobrazovaný médii jako uvážlivý a slušný člověk. Překonal hulvátstvím Jana  Fischera, „pohlavkujícího“ ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou nekompetentním, navíc předčasně zveřejněným dopisem. Pan premiér zjevně neuvážil, že autorita ministra, vystaveného tak nevybíravému peskování, musí v očích jeho podřízených trpět, což se následně nepříznivě odrazí až v chodu jeho úřadu, v tomto případě také v chodu policie. Nestaral se, co na takový způsob vedení sporů mezi členy vlády říká veřejnost.

Připouštím, že od dob působení Václava Klause ve funkci premiéra pokračovalo hrubnutí mezilidských vztahů a zdrsnělo vyjadřování běžných občanů i médií. Je ale neúnosné, aby se vrcholní představitelé státu této hanebné tendenci podvolovali a pluli v tomto směru s proudem. Poškozují svůj obraz v očích veřejnosti a současně dávají občanům špatný příklad.

Petr Nečas svým postojem k Johnovu počínání navíc popírá rovnost členů vlády. Okolnosti nedopřály Radku Johnovi čas k vyhledání vhodného nástupce policejního prezidenta s velkým předstihem. Naproti tomu odvolání Renaty Vesecké připravovalo vedení ODS již během předvolební kampaně a od nástupu Nečasovy vlády bylo zjevné, že k němu dojde. Přesto výběr nového nejvyššího státního zástupce proběhl netransparentním způsobem, bez veřejného výběrového řízení. Nevšiml jsem si, že by za to premiér kritizoval ministra Jiřího Pospíšila. Není známo, že by TOP 09 a VV dostaly příležitost do výběru výrazně zasáhnout před závěrečným rozhodnutím o jediném nabídnutém kandidátovi, o spoluúčasti opozice nemluvě.

Nejvyšší státní zástupce i policejní prezident slouží všem občanům bez výjimky, nejen vládním stranám a opozičním sociálním demokratům, ale i ostrakizovaným komunistům. Ač mě přítomnost komunistů v parlamentu netěší, soudím, že jmenování výše zmíněných činitelů by mělo být věcí dohody všech parlamentních stran.

Je-li postup ministra Radka Johna „paskvilem“ a „kočkopsem“, pro počínání ministra Jiřího Pospíšila by se snad ani přiléhavě nezdvořilé označení nedalo najít, kdyby se do něj někdo chtěl pustit stejně bezohledně jako pan premiér do ministra vnitra. V zásadě je ovšem věcí každého ministra, aby vnitřní věci svého resortu řešil podle svého rozumu a teprve výstupy z přípravných úkonů předkládal vládě, popř. k politickému posouzení koaličním partnerům. Ostrá slova jsou zde naprosto nadbytečná a pouze otravují ovzduší ve společnosti.

Tím nechci říci, že výběr nového nejvyššího státního zástupce dopadl špatně, nicméně srovnání postupů při výběru obou vysokých představitelů represivních orgánů v zásadě vyznívá ve prospěch Radka Johna. Naopak z chování Petra Nečase vyčuhuje jako sláma z bot přímo zoufalá snaha o podrobení policie politickému vlivu „vedoucí strany“ vládní koalice.

Bez ohledu na způsob výběru se nový nejvyšší státní zástupce ujal úřadu a pustil se po tenkém ledě opatření k nápravě poměrů ve státním zastupitelství. Vnímání jeho prvních kroků ovlivňuje náhodná shoda okolností, kterou si nezvolil: ožila společenská debata, zda má členství soudců a státních zástupců v KSČ dosud význam, když od jeho ukončení uplynulo více než dvacet let. Vyvolalo ji zveřejnění nálezu Ústavního soudu ČR z 15.listopadu 2010, podle něhož má veřejnost právo vědět, kdo ze soudců byl členem KSČ, a na ně navazující vydání „Pospíšilových seznamů“ a údaj, že členy „vedoucí strany“ byla přibližně pětina soudců a třetina státních zástupců.

Členství v KSČ samozřejmě není zajímavé z hlediska možného vlivu na současnou světonázorovou orientaci soudců a státních zástupců, ale jako možný činitel, ovlivňující současné právní názory a způsob výkonu funkce jednotlivců. Rozdíl mezi teorií trestního práva a jeho výkonem v totalitním státu na straně jedné a pojetím trestního práva, ovlivněného Listinou základních práv a svobod a právním rámcem demokratického právního státu na straně druhé je zásadní a je třeba s ním počítat.

Význam předlistopadové politické a profesní minulosti je závažnější u státních zástupců, jejichž činnost není vystavena přímé kontrole veřejnosti. Skutečnost, že koncentrace bývalých komunistů ve státním zastupitelství je vysoká, že se převážně jedná o bývalé prokurátory protiprávního režimu, a zejména jejich silné zastoupení ve vedoucích funkcích činí ze soustavy státního zastupitelství nejvýznamnější viditelný relikt mocenských struktur totalitního státu. Mnozí státní zástupci zastupovali jako žalobci totalitní stát v procesech, které by byly s dnešním právem neslučitelné. Přinejmenším tolerovali používání vyšetřovacích metod, jež by dnes byly nepřípustné. Většinou se nedopouštěli se vědomě zločinů: postupovali podle tehdy platného práva, a mnozí se ho drželi přesněji než ve své současné praxi toho dnešního, ovšem právo, jemuž sloužili, bylo z dnešního hlediska institucionalizovaným bezprávím.

Způsob, jakým se Pavel Zeman ve své personální politice bude vyrovnávat s uvedenými skutečnostmi, bude jistě zajímavý. Jde o to, zda si uvědomuje, že spravuje skanzen zbytků moci protiprávního režimu, a zda se bude snažit zbavit státní zastupitelství pozůstatků neblahé minulosti. Jeho první krok - výměna náměstků nejvyššího státního zástupce - tomu na první pohled nenasvědčuje: nový první náměstek Igor Stříž byl nejen komunista, ale i vojenský prokurátor. Má tedy formálně nejhorší minulost, jakou může státní zástupce mít. Kdyby byl bílou vránou mezi vedoucími státními zástupci, nevzbudilo by to pozornost, bohužel osamělý rozhodně není. Za daných okolností je toto jmenování možné přijmout jako opodstatněnou výjimku jen vzhledem k nesporným lidským a odborným kvalitám jmenovaného, ovšem i tak jen za předpokladu, že lidé se zátěží z minulosti budou z vedoucích funkcí postupně odcházet. Inu, Konrad Adenauer měl svého Hanse Globkeho a přesto se stal uznávaným architektem přestavby Německa v demokratický stát…

Igor Stříž je bývalý náměstek vrchního státního zástupce v Olomouci. Vzdal se své funkce ze solidarity se svým nadřízeným Ivo Ištvánem, odvolaným z funkce ministrem Jiřím Pospíšilem. Pavel Zeman jeho jmenováním zjevně sledoval jiný cíl než očistu státního zastupitelství od předlistopadových kádrů, a to rehabilitaci státních zástupců, šikanovaných za nesouhlas se zmanipulováním trestního řízení proti bývalému vicepremiérovi Jiřímu Čunkovi. Pokračoval pak vrácením Ivo Ištvána na jeho původní místo vrchního státního zástupce v Olomouci.

To vše je jistě v pořádku až na maličkost: obětí nápravy příkoří na Ivo Ištvánovi se stala jeho nástupkyně Milena Hojovcová, která mu uvolnila místo zázračně rychlou resignací, zjevně si uvědomujíc, že svoboda je správně pochopená nutnost. Kdyby neodešla dobrovolně, měl by Pavel Zeman potíže: její odvolání by sotva obhájil. Vybavuje se mi tak úsloví „mouřenín posloužil, mouřenín může jít“.

Milena Hojovcová byla městskou státní zástupkyní v Brně a s „kauzou Čunek“ neměla nic společného. Renata Vesecká po ní sáhla při výběru náhrady za Ivo Ištvána, protože ve vztahu k zmíněnému skandálu měla neutrální postavení. Tvrdilo se, že ji tak odměnila za zmaření záměru protikorupční policie vést proti ní vyšetřování kvůli její účasti na „kauze Čunek“, ale tato informace je mylná. Milena Hojovcová by si za těchto okolností zasloužila, aby s ní nadále bylo slušně nakládáno.

Jmenování Ivo Ištvána provedl na návrh Pavla Zemana ministr Jiří Pospíšil, stejný Jiří Pospíšil, který ho v r.2007 odvolal na vlastní pěst, bez návrhu nejvyšší státní zástupkyně. Vrácením Ivo Ištvána do funkce nepřímo doznal, že jej v r.2007 neoprávněně šikanoval, tedy že se dopustil vážného pochybení. V zemi s vyspělou politickou kulturou by to byl důvod k resignaci.

Z vystoupení Pavla Zemana v Hydeparku jsme se dověděli, že nemá žádné personální záměry, týkající se Krajského státního zastupitelství v Ústí n.L. Nebylo by ostatně diplomatické, kdyby je měl, lépe řečeno, kdyby je vyjevil,  protože by při jejich uplatnění musel uplatnit své návrhy prostřednictvím ministra přes hlavu vrchního státního zástupce.

Tazatel v Hydeparku zřejmě narážel na možnost nápravy příkoří, kterého se kvůli nesouhlasu se zmanipulováním trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi na vedoucím liberecké pobočky KSZ Adamu Bašném dopustil jeho odvoláním krajský státní zástupce v Ústí n.L. Jiří Křivanec. Jiří Pospíšil s postihem proti Adamu Bašnému nesouhlasil. Když se mu nepodařilo jeho nadřízeného přesvědčit, aby své rozhodnutí zrušil, Jiřího Křivance odvolal z funkce bez souhlasu vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly. Jmenování nového krajského státního zástupce a vrácení Adama Bašného na jeho místo již nezvládl, protože padla vláda. Ostatně by patrně nedosáhl zákonem požadovaného souhlasu vrchního státního zástupce. Vlastimil Rampula pak zneužil nezkušenosti Daniely Kovářové a v prvních dnech jejího mandátu ji přiměl, aby Jiřímu Křivancovi jeho křeslo vrátila.

Šikana Adama Bašného tedy dále čeká na nápravu. Nutnost jejího řešení ovšem staví do konfliktního postavení proti sobě v jednom případě Jiřího Křivance, hypoteticky ohroženého novým odvoláním, a Jiřího Pospíšila, poníženého zrušením jeho rozhodnutí, v druhém případě Vlastimila Rampulu, jenž má zřejmě zájem na zachování postavení Jiřího Křivance, a pana ministra, jehož prestiž díky Rampulově úsilí utrpěl. Nejvyšší státní zástupce se sotva bude moci vyhnout rozpletení tohoto uzlu vzájemných nevraživostí, a to dokonce i v případě, že by Jiří Pospíšil uznal neudržitelnost svého schizofrenního postavení ministra, spoluodpovědného za „kauzu Čunek“ a současně trestajícího její pachatele, a vzdal se úřadu.       
 

Článek jako celek by

Článek jako celek by zasloužil rozbor, ale to nechám povolanějším.
Nemohu si dopustit poznámku, že obhajoba ministra Johna není na místě. Nejen proto, že John sám začal konflikt s premiérem na tiskovce, kterou speciálně kvůli tomu nechal svolat. Hlavní problém je, že John zjevně nevidí do "střev" policie ani MV a nejspíš nadělá víc škody než užitku. Pokud si nechá - jak naznačuje jeho poslední krok - radit od exministrů ČSSD, dostane se přesně tam, kde by tento rezort být neměl, totiž k vytváření stranicky ovládaných expozitur v těchto orgánech. Právě ty se snažil - s částečným úspěchem - zlikvidovat Langer.

___________________________________________________________________________________