Vše souvisí s „kauzou Bruna-Potoczek-Vesecká“
Martin Stín

Když jsem před týdnem uvažoval nad vyhlídkami stran v závěrečné části řízení na ochranu osobnosti proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni, exprokurátorce Marii Benešové, jež pak proběhla u Vrchního soudu v Praze v úterý 8.února, dával jsem větší naději na úspěch paní žalované než žalobcům Karlu Černovskému, Pavlu Kučerovi, Pavlu Němcovi a Renatě Vesecké, kteří se žalobou ohradili proti znevažujícímu označení za „justiční mafii“ (zde) .

Důvodem mého pesimismu bylo potupné, byť později zrušené rozhodnutí o kárné žalobě proti bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlovi Kučerovi (zde), které 7. září 2010 vydal ve stejné budově kárný senát téhož soudu.

Osou, kolem které se točí obě řízení, je  manipulace státních zástupců s trestním řízením proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, nejčastěji nesprávně označovaná jako „kauza Čunek“, byť šlo o výsledek intriky, zahájené podáním Čunkova obhájce Eduarda Bruny. Vstřícně mu vyhověl dnes již odvolaný ředitel trestního odboru NSZ Stanislav Potoczek usnesením z 4. června 2007, jímž věc odebral z dozorové pravomoci OSZ Přerov a přikázal ji OSZ Jihlava. Poprask, který jeho rozhodnutí vyvolalo, se pak snažila zastavit jeho veřejnou obhajobou nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, dnes již rovněž odvolaná. Proto o této nepřístojnosti píši jako o kauze nebo aféře  „Bruna-Potoczek-Vesecká“ a měl bych přidat i jméno ministra Jiřího Pospíšila, který během svého prvního mandátu kryl účastníkům kauzy záda a nyní je stejně příčinlivě jednoho po druhém popravuje.

Spojovacím článkem obou řízení byly zejména informace o „spikleneckých schůzkách“ Pavla Kučery, Pavla Němce a Renaty Vesecké, podávané ostravskou krajskou státní zástupkyní Zlatuší Andělovou jednak v dopisu, zaslaném 21.ledna 2008 vrchní státní zástupkyni Mileně Hojovcové, v opakovaných výpovědích před Krajským soudem v Praze a před kárným senátem Vrchního soudu v Praze a v četných vyjádřeních pro novináře. Také méně významní účastníci byli oběma řízením společní.

Při hodnocení vyhlídek stran před úterním veřejným jednáním jsem měl obavy nejen ze síly kolegiálních vazeb mezi soudci téhož soudu, ale zejména z účinků postupného posunu vnímání výše zmíněné nepřístojnosti státních zástupců „nejvyššími místy“. Zatímco ještě před pár měsíci bylo úředně všem jasné, že trestní stíhání Jiřího Čunka bylo zahájeno nezákonně a jeho odebrání severomoravským žalobcům bylo proto na místě, dnes již věci vypadají poněkud jinak: žalobci, kteří byli za nesouhlas s Potoczkovým zásahem šikanováni, se vracejí na svá místa, a místo nich padly hlavy státních zástupců Renaty Vesecké, Karla Černovského, Stanislava Potoczka a Mileny Hojovcové, byť žádné oficiální stanovisko o změně hodnocení případu, ani o důvodech odvolání Renaty Vesecké nebo prý vynucené resignace Mileny Hojovcové nebylo vydáno. Za těchto okolností by se mohlo zdát, že Marie Benešová skutečně měla věcné důvody k tomu, aby „protistátní spiklenecké centrum“ jí nemilovaných činitelů resortu spravedlnosti označila za „justiční mafii“.

Odvolací senát předsedkyně Romany Vostrejšové na rozdíl od samosoudce Krajského soudu v Praze  Vojtěcha Cepla ml. a kárného senátu Vrchního soudu v Praze předsedy Viktora Macha se důsledně držel věcného hodnocení opodstatněnosti hanlivého označení, kterým žalovaná Marie Benešová veřejně ocejchovala žalobce. Předvolal Zlatuši Andělovou, aby znova přezkoumal její údaje. Svědkyni se zjevně do vysvětlování nechtělo, takže po prvé odmítla vypovídat pod záminkou, že nebyla zproštěna mlčenlivosti. Ale 8. února jí již nic nebránilo, takže podala znova vysvětlení a podrobila se nezbytnému výslechu.

Proti dřívějším projevům byla určitější: popírala sice nadále nátlak ze strany žalobců, ale znova citovala obecné úvahy Pavla Kučery o významu případu Jiřího Čunka a tvrdila, že při schůzce v hotelu International v Brně dne  28. února 2007 projevil přání, aby severomoravští žalobci řízení protahovali tak, aby k případnému podání obžaloby nedošlo dříve než v květnu nebo červnu r.2007. Když pak jeho přání neplnili, „začaly se dít věci“. Tvrzení je zřejmě nesmyslné: zkušený trestní soudce jistě věděl, že k podání obžaloby ani dříve dojít nemůže, takže neměl potřebu takovou žádost vyslovit. Mimo to již 4. června 2007 byla věc odebrána zásahem NSZ ještě před uzavřením policejního spisu, takže požadovaný časový vývoj by byl zachován, i kdyby o něj Pavel Kučera nepožádal. Naproti tomu Renata Vesecká vydala v téže době pokyn, aby řízení probíhalo bez jakýchkoli průtahů. Stejně jako v dřívějších výpovědích, také tentokrát Zlatuše Andělová odstupňovala „míru zavinění“ svých spolustolovníků: mluvil téměř výlučně Pavel Kučera, velmi málo Pavel Němec, Renata Vesecká mlčela jako ryba. A rozhodně popřela kamarádství s „mafiánským“ trojlístkem, přestože kdysi s nekamarádkou Renatou Veseckou podnikla společnou dovolenou, s nekamarádem Pavlem Kučerou se stýkala i mimo inkriminované „utajené“ schůzky a nechyběla mezi sympatizanty nekamaráda Pavla Němce, kteří se s ním přišli po jeho odchodu z funkce rozloučit na raut do pražského hotelu Paříž. Svědkyně se také nehlásila k znevažujícím výrokům, které měla pronést v neprospěch Jiřího Čunka při slavnostním obědě v Jihlavě dne 17. května 2007.

Přes veškerou snahu svědkyně a obhájce paní žalované se nepodařilo prokázat, že by „stolní úvahy“ Pavla Kučery mohly mít vliv na to, co pak z neznámých důvodů udělal státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek na popud obhájce Eduarda Bruny. Soud shledal výpověď Zlatuše Andělové za nevěrohodnou.

Následně neuznal důvodnost hanobících výroků Marie Benešové a odsoudil ji k omluvě a úhradě nákladů řízení. Zcela správně rozpoznal, že není věcná souvislost mezi tím, co si v soukromí, v úzkém přátelském kruhu u dobrého jídla a pití povídali „spiklenci“ Zlatuše Andělová, Pavel Kučera, Pavel Němec a Renata Vesecká, a rozhodnutím o způsobu záchrany Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho věci a jeho provedením: rozhodovali a konali úplně jiní lidé. Odkázal se na etické normy chování právníků, působících v různých odvětvích resortu spravedlnosti, které přikazovaly Marii Benešové držet se obecných pravidel slušného chování, z jejichž závaznosti ji nevyjímá ani držení nabubřelého „Titel ohne Mittel“ stínové ministryně (poznámka: kdyby soud rozhodl jinak, byl by to vzkaz veřejnosti, že politici mají právo urážet občany).

Rozsudek je pravomocný a jeho vykonatelnost je vymahatelná exekučně. Marie Benešová již oznámila, že jej napadne dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. To ale nemá odkladný účinek a mimo to na rozhodnutí se někdy čeká i dva roky.
Dodávám, že Marie Benešová opět nevysvětlila, proč do svého „protistátního spikleneckého centra“, zvaného „justiční mafie“ nezařadila také Stanislava Potoczka, konkrétního „pachatele“ zásahu do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi, a Zlatuši Andělovou, účastnici všech tří „utajených“ schůzek „mafiánů“, která až do ledna r.2008 nepovažovala za nutné splnit povinnost státního zástupce pořízením úředního záznamu o nepřístojných jednáních a vyvoláním kárného nebo trestního řízení proti „pachatelům“ manipulace s trestním stíhání  Jiřího Čunka.

Pro obhajobu Marie Benešové a její počínání v souvislosti s aférou „Bruna-Potoczek-Vesecká“ je příznačný významný rys, který se projevil již v její účasti při štvanicích proti Pavlu Němcovi v souvislosti s kauzou „katarského prince“: pocit prokurátorské nadřazenosti nad právo. Pro ni neplatil §448 trestního řádu v tehdy platném znění, na jehož základě rozhodl exministr Pavel Němec o předání „princova“ případu do Kataru. Neuznala platnost rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 22.srpna 2005, jímž byla potvrzena zákonnost Němcova rozhodnutí a naopak vyslovena nezákonnost postupu pražských soudů v této věci. Stejně pro ni nic neznamená rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1. října 2009, podle něhož bylo při zahájení trestního stíhání Jiřího Čunka a Pavla Hurty došlo k porušení zákona v jejich neprospěch.

Její právní přístup převzal i její trapný obhájce, který chtěl docela vážně použít jako důkazu proti žalobcům zrušené rozhodnutí kárného senátu o zbavení žalobce Kučery funkce soudce. Popudil tím obhájce Tomáše Sokola k drsnému připomenutí, v kterém ročníku právnické fakulty se mohl dovědět o nesmyslnosti svého snažení.

Neúcta k právu a ochota podílet se na rozpoutávání mediálních štvanic ke škodě protivníků jako příznačné vlastnosti nejvyšší strážkyně zákonnosti trestního řízení jsou představitelné jen v Absurdistánu. Profil Marie Benešové dokresluje skutečnost, že po odchodu  z NSZ se usadila v advokátní kanceláři, která poskytovala placené služby katarské ambasádě. Odtud putovala do náruče naftařského a plynařského imperia se zájmy v oblasti Perského zálivu. Zde také našla svého prvního obhájce, bývalého důstojníka 1.správy StB. Průběh řízení na ochranu osobnosti proti Marii Benešové a jeho včerejší výsledek dodatečně potvrzují správnost rozhodnutí exministra Pavla Němce navrhnout vládě její odvolání.

Jako laik jsem přesvědčen, že odnětí věci Jiřího Čunka z rukou severomoravských žalobců postupem podle §25 trestního řádu per analogiam bylo protiprávní. Podle poznatků, které jsem postupně nasbíral, rozhodnutí o něm nepadlo u stolu tzv. „mafiánů“ a s výjimkou nejasného podílu Renaty Vesecké se ani na jeho provedení nezúčastnili. Zejména Pavel Kučera jako soudce neměl ani možnost zásah ovlivnit, i kdybych chtěl. Marie Benešová spolu se Zlatuší Andělovou vydatně pomohly k rozpoutání mediální kampaně, která soustředila pozornost veřejnosti k nepravým „viníkům“, zatímco skutečný průběh akce a jeho hybatelé zůstávají zatím skryti. Žalobcům způsobili nezměrné mravní škody a osobní trápení, proti nimž je uložený postih zcela zanedbatelný.

Dodávám dále, že „kauza Čunek“ byla velkou zátěží pro vládu, jejíž stabilitu ohrožovala. Nebylo by možné vyčítat předsedovi vlády, pokud by se snažil opatřit si neoficiální cestou interní informace o stavu jejího projednávání. Ovšem zorganizování záchranného zásahu by bylo i tak nepřístojností a protiprávním jednáním. Nemá smysl bouřit se proti tomu, že vlády přicházejí a odcházejí, přičemž jen výjimečně je ta nová lepší než její předchůdkyně. Ale nelze souhlasit s tím, že kvůli snahám o jejich udržení u moci by mělo docházet k závažnému narušování nedotknutelnosti právního řádu. Trestní řízení a v něm činné orgány nejsou hračkou pro špinavé ruce politiků.

v článku se střídají

v článku se střídají argumenty různé úrovně, ty slabé jsou však zcela přehlušeny těmi zásadními, takže není nutné ty slabé pitvat....dobrý článek...snad jen, že nepovažuji odnětí z rukou pochybyvších žalobců za protiprávní

Na komentář k celé "mozaice"

Na komentář k celé "mozaice" kauz nemám. Jeden střípek mě ale obzvlášť zaujal: /o výpovědi krajské st. zástupkyně Zlatuše Andělové/ "A rozhodně popřela kamarádství s „mafiánským“ trojlístkem, přestože..." Hezky to Martin Stín popsal. Stojí za přečtení.

Mluv pravdu, slyš pravdu...

Mluv pravdu, slyš pravdu... Já, naivka, jsem si myslel, že státní zástupci jsou ti nejpravdomluvnější.

Uložit

Uložit