Slíbil jsem čtenářům Virtually, že jim za nyní již rychle se krátících zimních večerů budu předkládat pro zábavu i poučení některé své starší kritické texty. Před deseti lety jsem vydal obsáhlý výbor svých divadelních esejů a kritik pod názvem Cosi ve vzduchu, pro letošní životním „půljubileum“ připravuji výbor svých textů o literatuře. Myslel jsem, že zveřejnění některých kritických textů často z časového odstupu deseti let bude právě zde na Virutally pro mne něco jako lakmusový papírek. Dnešní text navazuje v určitém smyslu na ten předchozí, neboť autor knihy Hory roků, básník a překladatel Ivan Slavík připravil výbor z pozůstalosti svého dlouholetého přítele Ladislava Nováka. Ladislava Nováka jsem poprvé zažil jednoho podzimního dne roku 1964 v Brně, kde uváděl večer Henriho Chopina, experimentálního francouzského básníka. Na druhý den jsem vyslechl přednášku Olega Suse o surrealismu, v níž velký estetik bez servítků pravil, že komunistickou stranu za její kecání do umění je třeba co nejdřív kopnout do zadku. Nebylo mi tehdy coby začínajícímu studentu filozofie ještě ani osmnáct let a jenom jsem zíral, jako kdybych se octl v jiném světě.

Jako připomenutí prvního výročí umělcova skonu, které připadá na dnešní den, vydal brněnský Host Neztracené básně Ladislava Nováka (1925-1999). Mezi většinou dosud nepublikovanými texty, které během zhruba čtyřiceti let autor zasílal svému příteli, básníkovi a překladateli Ivanu Slavíkovi, převažují básně z padesátých a šedesátých let. Doplňují se - a jedinou básní se překrývají - s Novákovým vlastním výborem Zapomenuté básně, který vyšel jako bibliofilie v roce 1996. Pro ty, kdo znají Novákovu experimentální tvorbu z šedesátých let a věci pozdější, budou patrně - podobně jako Slavíkem citovaný dřevní surrealista Pavel Řezníček - poněkud zaskočeni skutečností, že Ladislav Novák patřil vedle právě Ivana Slavíka, Josefa Suchého a několika dalších k "rozptýlené generaci" katolických konvertitů (ovšem i "domorodců"), kteří se po válce sotva stačili rozhlédnout, publikovat pár básní v Akordu, popřípadě v nějakém tom sborníčku a pak se na celá léta nedobrovolně pro veřejnost odmlčeli. Tím intenzivnější a plodnější byla korespondenční komunikace. Ivan Slavík v předmluvě říká, že mu Novák zasílal své - až na eskymácké Písně z vrbových proutků rovněž dosud nevydané - překlady poezie tzv. primitivních národů; Novákovy básně "na Hopkinsovu notu" jsou zase pro změnu inspirovány Slavíkovými překlady veršů anglického jezuity G. M. Hopkinse. U básní Nováka-konvertity s odstupem času cítíme, že básníkovi bylo nepoměrně lépe, žila-li jeho naděje z ruky do úst, než když se pouštěl do soudů nad světem a do spásy veškerého vesmíru. "Žiju životem slavíka, než ho spolkla kočka" čteme v básni v próze Dřevěný kurýr. Z juvenilních textů je znát, že Novák je nejen z Nezvalova a Demlova kraje, ale rovněž z kraje Zahradníčkova. Také jejich rozpětí sahá od intimních výpovědí-zpovědí k hymnickým apostrofám až vzýváním. A podobně jako občas i u Zahradníčka je právě u těch „nejkatoličtějších“ Novákových básní znát, nakolik zestárly - a je otázka, zda by autor, o němž je známo, že po jeho soudu nezdařilé vlastní texty po sobě zahlazoval, přistoupil na jejich dodatečnou publikaci. Čteme-li v závěru básně Babylonie "zachraň mě z mého šílenství/ neboť jméno věčnosti je láska/ tvé probodené srdce které se ustavičně rozdává", vybavuje se nám téměř jako protipól Novákův zábleskový a nejspíš i bezděčný portrét Krista z Nečekané básně: "skutečný král je vždycky nahý/ dokonce nahý v trní/ oblečený jen do šarlatu svých ran" (ve sbírce Bouřková mračna, 1993), kterou Novák napsal už jako "bezvěrec". U Neztracených básní je někdy těžké určit jejich chronologii, ale vedle básní z konvertitovy dobré vůle (což je smrtelné nebezpečí pro poezii!) je v knize nemálo básní prozrazujících velkou obraznost tvůrce nejen literárního, ale i výtvarného, jíž je ovšem nejlépe v komorním obrazném uzemnění: "Teď moje ruka (tak bílá/ proti tvým velkým dlaním)/ tvé pleti se dotýká/ jak vlaštovka zamlklých hladin." (v básni Sní růže svou ohnivou vůni). Ani Novákova kniha Receptář není jen ono Pascalem nenáviděné "rozptýlení" ve světě bez Boha, ale především zoufalá snaha svět zkomornit, učinit jej obyvatelným - pro sebe i pro druhé. Škoda, že se Novákův přítel a básnický druh Ivan Slavík nedokázal ve své předmluvě vymanit z příliš tematického chápání křesťanského umění. Občas se koneckonců konají různé výstavy křesťanského umění a těžko bychom tam hledali například Novákovy froasáže, ony až před-organické vhledy do podmořských dějin lidství. Přitom skrze všechna Novákova přibližování k Bohu a vzdalování od něj právě z nich spolehlivě cítíme, že v umělci živý nerv neomylně reagující na živého Boha zůstal neporušen. V jeho výtvarném díle z poslední doby je to patrnější než v jeho pozdní poezii.

Ladislav Novák: Neztracené básně. Uchoval, sestavil a průvodním slovem opatřil Ivan Slavík. Ve spoluprací s Křesťanskou akademií Řím vydal Host, Brno 2000, 184 stran, náklad neuveden, cena 159 korun.
(Vyšlo v kritické příloze MFDnes.)