Přísloví někdy neplatí
Martin Stín

Moudrost národa je prý uložena v  příslovích, takže je prospěšné čerpat z nich ponaučení.  Ve složitostech života ale někdy přicházejí okamžiky, kdy skutečnost odpovídá spíše opaku jejich poselství.

Příkladem může být dobře známé přísloví „líná huba holé neštěstí“. Nad nespolehlivostí jeho platnosti by mohla přemýšlet bývalá nejvyšší státní zástupkyně, nyní novopečená místopředsedkyně ČSSD  Marie Benešová, významná postava různých mediálních štvanic, když obdržela vyúčtování soudních výloh, jež má uhradit žalobcům Karlovi Černovskému, Pavlu Kučerovi, Pavlu Němcovi a Renatě Vesecké v jimi vyhraném řízení na ochranu osobnosti. Čtyři sta tisíc korun věru nejsou maličkost, a mohlo to být i více, kdyby státní zástupci Arif Salichov a Petr Coufal nestáhli žaloby.

Zdá se, že ji tučný účet rozhořčil, což chápu. V dalším vývoji událostí se možná podaří částku snížit, ale to není podstatné. Vždyť i po snížení půjde o velké peníze a prohra v řízení ji tak bude pořádně bolet, zvlášť když se především musí omluvit nenáviděným žalobcům a omluvu lze vymáhat i exekučně.

Podstatné je, že v prohře v řízení na ochranu osobnosti se jí jako bumerang vrátila záplava nenávistných výroků, které po dlouhou řadu let při nejrůznějších příležitostech chrlila prostřednictvím médií na různé lidi, kteří jí nebyli po chuti. Dělala to tak dlouho, až narazila…

Pro slova nechodila daleko a myslím, že nejsem daleko od pravdy, když odhaduji, že vystupováním v televizi a rozhlase a hovory s novináři strávila více času než všichni ostatní nejvyšší státní zástupci dohromady od vzniku Nejvyššího státního zastupitelství ČR až do současnosti, a také koncentrace žluči v jejích projevech byla výrazně vyšší, než je v kraji zvykem.

Jako člověk, který se v té době nijak nezajímal o dění v justici, jsem si zapamatoval její jméno již v r.1996 kvůli její  mediální kritice poměrů na  Vrchním státním zastupitelství v Praze a  zvláště tehdejšího vrchního státního zástupce Libora Grygárka, vypouštěné do světa v souvislosi s její resignací na funkci státní zástupkyně. Šlo o téhož Libora  Grygárka, kterého později, na sklonku r. 2008, označila za jednoho z příslušníků tzv. „justiční mafie“, která se měla dle jejího tvrzení úspěšně pokoušet z pozadí ovlivňovat justiční případy. Nehoráznost útoku na něho byla do té míry zřejmá i  soudci Vojtěchu Ceplovi ml., jí jinak zřejmě nakloněnému, že ji k povinnosti omluvit se Liboru Grygárkovi a zaplatit mu soudní výlohy odsoudil již v řízení 1.stupně.

Po Liboru Grygárkovi přišly na řadu v různých souvislostech další oběti. Tak krajská státní zástupkyně v Ostravě Zlatuše Andělová doplatila na zastavení trestního stíhání lobbistů Marka Dalíka a Jana Večerka, obviněných z pokusu o uplácení poslance Zdeňka Kořistky. V televizních vystoupeních Marie Benešové se odrážel nejen nesouhlas s rozhodnutím šéfky krajských žalobců, ale i zlost nad bezmocí, danou tím, že krajská státní zástupkyně nebyla její podřízenou a jejího právního názoru skutečně nemusela dbát, zvlášť když jí oporou bylo stanovisko přímého nadřízeného Ivo Ištvána, vrchního státního zástupce v Olomouci.

Nepřehlédnutelná byla její úloha v štvavé kampani proti exministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi, mluvčímu ministerstva Petru Dimunovi a dalším, která vypukla po Němcově rozhodnutí o předání trestní věci „katarského prince“ do Kataru. Tehdy dokonce využila svého postavení a údajně na základě pohotově dodaného trestního oznámení Jana Šinágla vyvolala trestní řízení proti ministrovi a jeho spolupracovníkům. Z televizní obrazovky se pak chlubila, že poslala na ministerstvo policii. Když policie nic nenašla a řízení bylo zastaveno, její úřad její úlohu popřel.

Kvůli její mediálně projevované služební nekázni ji exministr Pavel Němec nechal odvolat z funkce. S tím se nikdy nesmířila. Když vypukl skandál kvůli zásahu Nejvyššího státního zastupitelství ČR do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi, hodil se jí jako vítaná příležitost k vyřizování osobních účtů s Pavlem Němcem, jenž ji nechal odvolat, s Renatou Veseckou, která ji vystřídala v úřadě, s Pavlem Kučerou, který se shodl s Pavlem Němcem v právním názoru na přípustnost předání kauzy „katarského prince“ do zahraničí a posléze se přiřadil mezi jeho osobní přátele, i s Liborem Grygárkem, s nímž se nesnášela v první etapě svého působení ve státním zastupitelství. Intenzita jejího veřejného vystupování v jejich neprospěch výrazně překonala i běsnění z dob kauzy „katarského prince“.

Vzniklo pak něco na způsob mediálního perpetuum mobile: zájem novinářů jí lichotil a ochotně říkala, co chtěli slyšet. Tím jim dodávala látku k dalšímu napadání nepřátel, kampaň se rozšiřovala a vedla novináře k tomu, aby za ní přicházeli zpět pro nové komentáře. A tak to šlo stále dokola. V jistém smyslu byla zneužívána ve prospěch zajištění čtenosti bulváru, což si možná ani neuvědomovala.

Paradoxně se jí nakonec podařilo soustředit pozornost médií hlavně na jejího kdysi dobrého dlouholetého kamaráda Pavla Kučeru, místopředsedu Nejvyššího soudu ČR. Jako zkušená státní zástupkyně zcela jistě věděla, že rozhodnutí o zásahu do „kauzy Čunek“ nepadlo na přátelských schůzkách Pavla Němce, Renaty Vesecké, Pavla Kučery a Zlatuše Andělové, a zejména že Pavel Kučera jako soudce, byť vysoce postavený, neměl žádný nástroj, jímž by ovlivnil postup státních zástupců k záchraně Jiřího Čunka. Přesto se neostýchala podporovat kampaň proti němu tak dlouho, až vyústila v pohromu: byl poškozen zcela nespravedlivě a jako první z jejích protivníků. Cena, kterou zaplatil za její žlučovité projevy, byla skutečně vysoká: na konci své neposkvrněné téměř čtyřicetileté soudcovské kariéry se dočkal kárného řízení. Podporou mediálního lynčování svých nepřátel přispěla k odvrácení pozornosti od pravých pachatelů nepřístojnosti politiků a státních zástupců ve prospěch Jiřího Čunka. Díky tomu pozadí případu nebylo dosud vyšetřeno a veřejnosti objasněno.

Na celé věci je ovšem nejzajímavější pozornost, kterou výši jejích soudních výloh věnují média. Informace je pro ně tak důležitá, že o ní psaly snad všechny hlavní deníky a např. veřejnoprávní televize se věci věnovala v hlavním večerním zpravodajství dne 22.března 2011. Dokladuje to faktickou nerovnost občanů v očích novinářů. Soudní výlohy ve výši 100-300 tis. Kč i více jsou celkem běžné ve všech složitějších trestních kauzách, v kterých obvinění používají služeb zvoleného advokáta, a občas jdou i výše. Novináře tato stránka trestního řízení obvykle nezajímá. Např. o třistatisícových soudních výlohách hovořil Petr Hroch, řidič tramvaje, který byl odsouzen za zavinění nehody na trati Poruba-Ostrava v r.2008. Vysokým výlohám se nevyhnou ani ti, již jsou nakonec zproštěni obžaloby. Solidarity ze strany médií se ale nedomohou. Většinou se jedná o „obyčejné“ lidi, žijící z průměrných platů, bez mimořádných příjmů, kteří prodávají byty, auta a jiné cennosti, aby zaplatili svou obhajobu, a nezřídka upadají do doživotní nouze. Nad jejich osudy se nikdo nedojímá. Nechápu, proč se média pokoušejí vyvolat dojetí právě nad malérem ústnaté exprokurátorky. Běžný občan by u nich s žádostí o podporu neuspěl. Ve srovnání s většinou postižených je na tom přece jen o trochu lépe. Předpokládám, že jí advokátní kancelář poskytuje slušnou obživu i poté, kdy zrušením Komárkovy firmy Europgas a.s. přišla o postavení členky statutárního orgánu, jež jí dle legendy, kolující mezi pražskými advokáty, mělo vynášet snový příjem. Vydělané peníze jí nezávidím, pouze podotýkám, že na rozdíl od výše zmíněných „obyčejných“ účastníků soudních řízení se v krajním případě se soudními výlohami vypořádá, aniž by musela prodat byt, auto či  buržujský kožich. Mediální pozornost, věnovanou této věci, považuji za nedůvodné upřednostnění prominentky, které ilustruje představu novinářů o rovnosti občanů a je na pováženou zvláště u veřejnoprávního média.

Je to členka neobolševické

Je to členka neobolševické partaje a tedy jako takové jsou sympatie českých čubiček, které již od dob Julka Fučíka vždy stáli na správné straně barikády,.na její straně.

Uložit

Uložit