Revue Politika 4/2011

Na současné politické krizi je vůbec nejpozoruhodnější ochota, s jakou politici, veřejnost a veřejnoprávní média jednají podle not zveřejňovatelů důvěrných informací. Všichni říkají, že českou politiku zaplavily odposlechy a fízlování a jak je jim to odporné. Na druhé straně ale titíž lidé bez mrknutí oka jednají na jejich základě.

Rekapitulujme: stačily de facto čtyři stránky o ABL a k tomu informace Respektu o Bártově „půjčování" a ze dne na den se zcela změnila atmosféra v zemi. To, co vypadalo jako „levá zadní", tj. reformy, možná ani nebude. V posledních dnech nebylo málo těch, kteří si pokládali otázku qui bono. Mýtičtí kmotři? Topolánek? Kmotři a Topolánek? ČSSD? Je jen jedna odpověď, která nezklame. Jediný reálný, politický a ekonomický profit z kauz mají média, přes něž ony informace prošly: Respekt, MF Dnes a zprostředkovaně všechna ostatní.

Meze odůvodněné reakce

Nejprve vyšly v Respektu informace o poslanci Věcí veřejných (VV) Škárkovi přinášející tezi, že půjčka od Bárty byla úplatek. Už to samotné, ať už to je pravda, nebo ne, VV vcelku oprávněně diskreditovalo a bylo problémem pro koalici Petra Nečase, byť ještě ne fatálním. Do ligy krizí situaci dostal teprve materiál MF Dnes o Vítu Bártovi a jeho až kýčovitě ďábelském plánu infiltrace ABL do struktur politické moci. Co bylo do té doby tolerovaným rizikem, se stalo díky článku MF Dnes „realitou". A začalo to: Jsou mezi námi vetřelci z jiné planety, sekta, co má vnitro! Protože většina politiků a „neprivilegovaných" médií reagovala na informace z Respektu a MF Dnes se slepou důvěrou, tradiční a vcelku pochopitelnou, situace neměla daleko k malému výjimečnému stavu.

Ponechme nyní politiku stranou. VV jsou příšerná skupinka, nikdy neměla být v politice. Bárta opravdu mohl uplácet, ať tomu říká, jak chce, a mohl opravdu napsat věci, které napsal, a upřímně si je myslet. Je ale opravdu žádoucí, aby nám to noviny servírovaly právě takhle? A ještě ke všemu šokově? Aby nám chladnokrevně vnutily nějakou informaci (k níž se nejspíše samy dostaly pomocí konspirace) a očekávaly, že se podle ní bude jednat v nejvyšších patrech politiky? Jsme opravdu nuceni na takovémto základě politicky jednat? Představa, že můj soused shodou okolností pracuje třeba v Respektu a už měsíc ví, že bude vládní krize, je opravdu zvláštní. Aby bylo jasno: MF Dnes nebo Respektu tyto hrátky nikdo nemůže zakázat - a ani by neměl. Jsou vcelku zajímavé, přínosné. Ale jako střípek, v podstatě zboží; realitu nevystihují, i když se tak tváří. My, občané, si velmi škodíme, pokud je necháme tvořit roli brány pravdy našich životů.

Dobrá věc? Spíše kočičina

Za samostatnou poznámku stojí entrée Kristýny Kočí. Poslanec VV, který ji v kavárně natočil, své polínko do ohně hájil tím, že si záznam schůzky vyhodnotil jako „dobrou věc". Obsahem jsou v podstatě úplné plky, které mimochodem dále diskreditují VV, respektive lidskou úroveň jejich elit. A indicie o možných Tluchořových intrikách v zásadě nejsou průlomové. Zato způsobená škoda je velká: další skrytá nahrávka, další facka veřejnosti. Média i politici ale bohužel vzali za vodítko a základ pro svá slova a činy, vířící další negativní emoce a povzbuzující zbytečné tahy, i tuto zprávu. Existují informace, takovéto „kočičiny", z nichž by se v politice z principu nemělo vycházet, neboť vznikají nahodile, pokoutně, z neznámých příčin, a proto v zásadě nejsou hodny pozornosti. Občan není hadr na holi, aby s ním smýkaly politicky zneužité postpubertální výlevy někdejšího mladistvého maskota manipulátora Bárty.

Přestože si noviny vždy své právo přicházet s „kočičinami" obhájí, měla by začít velmi vážná diskuse o tom, kdy a na jaké zprávy na politické úrovni reagovat. Že něco zplodí MF Dnes, neznamená okamžitou nekritickou a povinnou reakci. Tu by měly iniciovat výhradně podněty kontrarozvědky směřované k premiérovi a samozřejmě indicie od orgánů činných v trestním řízení. Nevíme, kde je reálná motivace novin. Ve výdělku a posílení vlivu? Tedy v něčem, za co pyká Bárta? Nebo jim opravdu vždy jde o „čirou pravdu"? Šéfredaktoři obvykle odpovídají na tyto otázky kýčovitě, politicky a bez důkazů: policii se prý nedá „v téhle zemi" věřit, konspirativní metody jsou proto nutné a standardní. Ze stejné filozofie, tedy z marasmu, ale vycházel i Bártův korupční „testament"...