Revue Politika 6/2011

Srovnání světové hospodářské krize 30. let 20. století s tím, co se děje od roku 2008, není s ohledem na příčiny a dopady možné. Před druhou světovou válkou ochuravěla z dnešního pohledu málo regulovaná ekonomika, dnes ji naopak podepírá ohromný systém přerozdělování. Tehdy nekolaboval „sociální systém", spíše se upevnila jeho idea, která je dnes realitou. Vtělila se v podstatě do obrovských, mezinárodními deklaracemi, ústavami a zákony garantovaných „neziskových organizací" na podporu obyvatelstva toho či onoho státu. Pokud ekonomika těmto představám a závazkům vypoví službu, je této ideji „dlužna". Nebo ne?

Lidskost, nebo záchrana?

Občas se zapomíná, že ona idea nedostihla reálné ekonomické možnosti pouze v někdejším SSSR a jeho impériu, ale (mnohem nenápadněji) i v západní Evropě. Nyní si tento rozpor začíná podmaňovat zemi, jež byla této iluzi dlouho korektivem, tedy USA.

Sáhněme k hravé analogii. Jen málokdo, o kom bychom řekli, že je příčetný, přísahá na něco, o čem ví, že to není jen v jeho rukou. Jako odpovědný ředitel firmy například nemohu na začátku roku prohlásit, že mí zaměstnanci jistojistě dostanou třináctý plat. Ale státy, to je jiná! Mandatorní výdaje se na momentální výkyvy neptají, jsou dány zákonem, politicky, dějinným příběhem té které země, toho kterého kontinentu. Jak může ale lidský zákon, jenž není více než přáním, slibem, diktovat silám, jako je trh či příroda? Můžeme tyto elementy nějak ztrestat, trvale spoutat, aby sloužily pouze a jen našim potřebám? Rozdíl mezi článkem o vedoucí roli KSČ a některými ustanoveními Listiny základních práv a svobod je v tomto ohledu mnohem menší, než by se mohlo zdát.

Ptejme se znovu a znovu, proč touto cestou jdeme, ale nespokojme se s módní, stereotypní a zapšklou kritikou levičáctví. Vše nasvědčuje tomu, že na vině dobrovolné cesty k úpadku, ne-li zkáze západní civilizace, jak ji známe, je, obecně vzato, snaha naplnit ideu člověka zahrnující soucit a lásku ke kráse. Tak silná, že se odpoutala od reality a žije si vlastním životem (státní dluh, imigrace atd.). Najdou se velmi vzdělaní lidé, kteří jsou si této dichotomie plně vědomi, a přesto řeknou, že před záchranou volí „lidskost". Tématem je proto otázka, zda lze vzhledem k převládající ignoranci vůči pravděpodobným dopadům této filozofie ještě vůbec hovořit o plném duševním zdraví, nebo jde o něco na způsob chorobné melancholie. Zdraví bývá obvykle definováno právě z hlediska praktické životní preference. Zdráv je ten, kdo chce žít, a hledá k tomu aktivní cestu. Kdo se jen dojímá, hledá své „lepší já" (obvykle aniž by to prokázal vlastními činy), stojí na místě, nehledí napravo ani nalevo, je vyčleněn a směřuje k záhubě.

Možnosti tu jsou

Jaké tedy mají být naše představy o sobě, abychom je dokázali financovat? Jednoduše: o dost méně vznešené. V ČR bychom měli naše iluze seškrtat zhruba o bilion a půl korun. Máme v zásadě tyto možnosti:

1. Nechat vše při starém, protože Evropa bude opět prosperovat (recese je jen dočasná abnormalita).

2. Nechat vše při starém, protože najdeme nové (bezpracné) zdroje bohatství, třeba i násilím.

3. Nechat vše při starém, protože změníme politický systém a do vlastnických vztahů znovu zasáhneme regulací.

4. Nechat vše při starém, protože dnešní „nové mocnosti" se postupně demokratizují, „socializují" a ztratí konkurenceschopnost.

5. Změnit tváří v tvář nebezpečí pro potomstvo sebepojetí občana Západu (s dopadem na ekonomiku a politický systém).

Dále nechť čte jen ten, kdo nejvíce sází na variantu číslo pět. Lze jí opět teoreticky dosáhnout několika způsoby (nebo jejich kombinací):

1. vysvětlováním, vzděláváním a dobrovolnou rezignací na nároky vůči státu ze strany občanů;

2. krachem státu;

3. postupným „nenápadným" odlivem objemu peněz ze státního rozpočtu cestou nepříliš razantních reforem à la „tříprocentní" česká důchodová reforma;

4. thatcherovskou „revolucí";

5. renegociací politických práv občanů.

Dál nechť čte jen ten, kdo inklinuje k variantě dvě a pět. Co znamená krach, je všem jasné. Ani ten však do budoucna nezmění základní předpoklad bujení státu, totiž možnost, aby se moci ujímaly politické síly využívající demokratický zastupitelský proces k tomu, aby prostředkovaly formou politického násilí (daní) transfer peněz mezi občany.

Východiskem je obrana majetkových práv

Když vznikaly národní státy, střední a vyšší vrstvy daly na oltář demokracie svá majetková práva. Řečeno s určitou historickou nadsázkou, jejich důvěra se během přibližně sta let obrátila proti nim: byly v podstatě (samozřejmě, že v souladu s ústavou a zákony) důkladně obrány. Zdaněné příjmy vytvořily ony „neziskové organizace" zvané stát, zosobňující stále sílící snahy konat dobro a hasit jeho sociálně-patologické důsledky, zejména ve smyslu inflace rodinných hodnot.

Pokud se nezmění tato základní politická konfigurace, tedy nezatarasí se volný přístup k příjmům jednotlivců a právnických osob ze strany politiků, kurs úpadku se nikdy nezmění, krach nekrach.

O tom, jak to udělat, jak omezit současnou demokracii ve prospěch demokracie konzervativní, sebezáchovné a dávající jednotlivcům větší moc nad vlastním majetkem, by již pomalu měla začít debata.