Právo 7.7.2011, 13.07.2011

Již několik týdnů pobývá v haagském vězení bývalý bosensko-srbský generál Ratko Mladič, přezdívaný pro svou krvavost "Řezník". Velel řadě bojových operací, nese vysokou odpovědnost za jejich důsledky, za smrt mnoha lidí. Plně to platí i o masakru v muslimské enklávě Srebrenica v létě roku 1995. Jeho provinění je tím vyšší, že tu bylo chladnokrevně pozabíjeno několik tisíc bezbranných civilistů. Potud je vše zcela jasné. Ale jakmile se začne zacházet do podrobností, vyvstává řada souvislostí, které ukazují na složitější okolnosti tragédie.

O Srebrenici totiž mluví nejen bosenští muslimové, ale i Srbové. Ti nejprve připomínají, že to byla enkláva, již jako svoji základnu využívali muslimští bojovníci. Vyráželi odsud k rychlým útokům na přilehlé obce obývané bosenskými Srby, kde pozabíjeli stovky srbských vojáků i civilistů. Pak se zase rychle stahovali zpět. Podle tvrzení bosenských Srbů se takových výpadů odehrály desítky.

Bosenští muslimové tedy uplatňovali osvědčenou taktiku "udeř a zmiz", při níž Srebrenica představovala to, čemu se říká Safe Havens, bezpečné místo, kde mají veškerou podporu tamního obyvatelstva. Stejný princip nyní uplatňuje Tálibán – své zázemí má v Pákistánu, odkud podniká výpady na cíle v Afghánistánu. Druhá námitka prezentovaná Srby říká, že Srebrenica nikdy neměla tolik obyvatel, kolik se tam našlo pozabíjených lidí. Vyvozují z toho, že mezi mrtvými označenými za "zabité civilisty" museli být i vojáci z řad bosenských muslimů, kteří padli na jiných bojištích a do Srebrenice byli převezeni, vysvlečeni z uniforem a převlečeni do civilu. Tento moment zatím nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit. Zároveň s tím Srbové připomínají, že práce patologů byla neskutečně kvapná.

Kauza je o to složitější, že Srebrenica není ojedinělý případ. O necelé čtyři roky později, v lednu 1999, vyplul další masakr, tentokrát v Račaku na území Kosova, kde byl objeven hrob 45 obětí. A do dvou měsíců rozjelo NATO leteckou válku proti Srbsku. Až později finští patologové přiznali, že neměli dost času na identifikaci těl obětí a že své expertizy vydali pod silným politickým tlakem.

Při procesu s válečným zločincem Mladičem tedy nakonec může nastat to, čemu se kdysi říkávalo nastavené zrcadlo, jak si tento obrat laskavě vzala na paškál scénka z filmu Vesničko má, středisková. Jenomže pokud jde o haagský soud, ono zrcadlo se tam může nastavit nelaskavě drsně, a to nejen Mladičovi, ale možná i jiným. Tím spíš, že Srebrenica a po ní i Račak byly využity k tzv. senzibilizaci mezinárodního veřejného mínění. A oněch manipulátorů s veřejným míněním nebylo zrovna málo.

Na jaře 1999 tehdejší německý ministr obrany Scharping pateticky hovořil o obrovské vyčišťovací operaci Podkova, při níž měli srbští vojáci likvidovat desítky kosovských vesnic. Posléze se ukázalo, že žádná taková operace vůbec neexistovala. Ovšem korunu všemu nasadil tehdejší český prezident Václav Havel, když následné údery proti Srbsku, při nichž bylo ničeno mnoho civilních cílů, označil nesmazatelným výrokem o humanitárním bombardování.

Haag tedy rozhodně nenastavuje zrcadlo jen žalovaným. Mohou se v něm zahlédnout i další – i když ne všichni budou souzeni.