Trestání časem
Martin Stín

Dalo by se očekávat, že v resortu spravedlnosti, v němž je právo přímo „pracovním prostředkem“, bude zachování procesních lhůt samozřejmostí a svévolné průtahy řízení neznámým úkazem.

Zatím se ale dodržování lhůt přísně vyžaduje pouze od občanů-účastníků řízení. Promeškání lhůty znamená téměř vždy ztrátu práv, někdy spojenou s nenapravitelnou škodou, někdy vynese pokutu. V některých řízeních je účastník s plněním lhůty závislý na advokátovi: pokud ji promešká, advokátovi se celkem nic nestane, ale jeho klient se vrácení lhůty nedomůže. Hrůzný je příklad předkladatele ústavní stížnosti, pro něhož bylo přehodnocení rozsudku Ústavním soudem ČR poslední nadějí na nápravu justičního přehmatu. Na výsledek čekal téměř celý rok. Pak se dověděl, že Ústavní soud ČR stížnost odmítl jako opožděně podanou. Advokát byl natolik slušný, že vrátil honorář, ale odsouzenému vyhasla naděje, že se brzy vrátí na svobodu k rodině, k právě narozenému dítěti. Nápravy se nedomohl. Vrácení lhůty ani v takovém případě zákon neumožňuje. Neštěstí, které jej postihlo, nepřimělo k vstřícnosti ministra spravedlnosti při rozhodování o důvodném podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a nedojalo ani prezidenta republiky při posuzování žádosti o milost. Odsouzený zaplatil osudovou cenu za čas, promeškaný advokátem.

Naproti tomu pro nedodržení lhůt pro vyřízení věci úředními činiteli se vždy nějaká omluva najde, pokud  se vůbec o něm začne mluvit. „Ryba smrdí od hlavy“: nemůže tomu být jinak, když špatný příklad dává sám ministr. Lhůtu pro vyřízení návrhu nejvyššího státního zástupce  na odvolání pražského vrchního státního zástupce překročil více než dvojnásobně. Jeho úřad si občas nedělá starosti se lhůtami v řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím a sám ministr jako stížnostní orgán dokáže i nevyřídit věc vůbec. V prodlení je nově v rozhodování o žádosti o přeložení bývalé olomoucké vrchní státní zástupkyně, která resignací předešla vzniku dvojvládí  na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci při návratu neprávem odvolaného Ivo Ištvána. Postižená ušetřila resortu naivní vstřícností velmi slušnou sumu, vděku se ale nedočkala. Přitom živoucím důkazem o hodnotě její počinu je stav na Krajském státní zastupitelství v Ústí n.L., kde stát musí platit dva rovnocenné vedoucí úřadu. Ministr se nyní pachtí se správním řízením k odvolání jednoho z nich z funkce, tedy k definitivní nápravě špatně zvládnutého odvolání státního zástupce Jana Jakovce.  

Ještě větší nedbání významu faktoru času se projevuje u úkonů, pro které není stanovena pevná procesní lhůta. Zde je nekonečný prostor pro rozkvět úřední svévole v neprospěch občanů. Tak například žádost o povolení předčasného propuštění z výkonu trestu  má být vyřízena do třiceti dnů od doručení žádosti soudu, nebrání-li tomu důležité důvody. V praxi se lhůta dodržuje spíše výjimečně. Průtahy v návratu na svobodu bolí čekajícího odosuzeného a jeho rodinu, soudce nikoli. Naprostá volnost panuje ve lhůtách stížnostního řízení a při případném novém projednání věci na prvním stupni. Sleduji případ, v němž žádost o podmíněné propuštění byla podána v prosinci r.2010 a věc dosud nedospěla ke konci. Od posledního úkonu soudu uplynuly čtyři měsíce, termín dalšího nebyl dosud stanoven. Zavinění průtahů je dle zákona o soudech a soudcích kárným proviněním.

Rozdílnou hodnotu pro stát má také čas odsouzených, kteří nenastoupili trest. Vysokou měl například v případě odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, po nichž policie intenzivně pátrala a jejich rychlým dopadením v Thajsku dosáhla velmi pěkného úspěchu. Nízkou má v jiných případech, v nichž se po vydání příkazu k nástupu trestu a případně zatýkacích rozkazů už o vykonání trestu odsouzenými nikdo nestará. Čeká se někdy i celé roky, zda odsouzený někde náhodou padne do policejní pasti. Odstrašujícím příkladem je nedokončené řízení, v němž poslední soudní rozhodnutí bylo učiněno 14. července 2004 a až 31. srpna 2011 se uskuteční další hlavní líčení, vedené proti uprchlému. Jiná věc byla pravomocně ukončena 18. února 2005, ale odsouzený dosud trest nenastoupil. V tomto případě je přesně známo, že se zdržuje v cizině, odkud nebude vydán. Cesta zajištění výkonu trestu v zahraničí buď nebyla vůbec nastoupena, nebo dosud nedospěla k cíli. Celé trestní řízení, vedené za peníze daňových poplatníků, asi vyšumí do ztracena.

Orgán, který uvedené průtahy přezkoumal, zjistil, že odpovědní funkcionáři státní správy soudů vykonali vše, co bylo potřeba, aby bylo řízení dokončeno a aby byly vykonány tresty. Nic nepromeškali, nic nezavinili. Provinile se necítí ani ministerstvo spravedlnosti, které má při zapojení zahraniční justice do hry nezastupitelnou úlohu. Zatím se hlavně snaží skrývat údaje o průběhu zmíněných řízení. 

Podobných případů je více. Některé z nich jsou zjevně neřešitelné: odsouzení se budou naší zemi vyhýbat až do promlčení vykonatelnosti trestu, případně  doživotně. Žijí v zemi, s kterou nemáme uzavřenu smlouvu o vzájemné právní pomoci, naše orgány na ně nedosáhnou. Nicméně rozdíly v přístupu k výše uvedeným „cestovatelům do Thajska“ a k některým jiným případům působí dojmem, že by nemusely být pouze náhodné. Bylo by na místě, aby se někdo odpovědný příslušných orgánů zeptal, proč se všem „vyhýbačům“ neměří stejně.

 

Pojem „trestání časem“ jsem si vypůjčil od Jiřího Wolkera. 

Uložit

Uložit