Unijní úředníky nikdo nevolil, přesto si uzurpují stále více pravomocí a rozhodují o životech lidí tisíce kilometrů vzdálených od jejich bruselských kanceláří. Tak nějak vidí Evropskou unii většina občanů členských států, jejichž vztah k evropské integraci je čím dál vlažnější a odtažitější. Politikům na domácích scénách se proto snadno daří zaujmout voliče hrou na národní notu a varováním před ztrátou možnosti rozhodovat. Ne že by se ve světle nápadů bruselských byrokratů i některých státníků nebylo čeho bát. Naštěstí však napříč Evropou stále existují pojistky, které nekontrolovanému předávání moci bez souhlasu voličů a navzdory základním demokratickým principům brání.

Jedním z posledních výrazných signálů je postoj německého ústavního soudu, který rozhodoval o tom, zda je finanční pomoc Německa – hlavního tahouna eurozóny - krachujícímu Řecku v souladu s německou ústavou. Rozhodl, že ano. Přesto stanovil německé vládě přísné mantinely. Jasně stanovil, že každé zásadní zatížení rozpočtu musí být schváleno Bundestagem, respektive jeho rozpočtovým výborem. Jinými slovy už nebude možná dosavadní praxe, kdy si německá vláda chodila do parlamentu až pro dodatečný souhlas. Rozhodnutí z Karlsruhe výrazně posílilo roli německých volených zástupců a může ztížit domluvu na stálém záchranném mechanismu pro státy v potížích, k jehož přijetí se pomalu schyluje. Považuji navíc za pravděpodobné, že požadavek demokratické kontroly ze strany volených poslanců by soud v Karlsruhe uplatnil i v otázce vydání společných evropských dluhopisů nebo při ustavení společného ministra financí, o jehož potřebě přesvědčuje německá kancléřka Merkelová i francouzský prezident Sarkozy. Pominu-li fakt, že taková věc by si vyžádala už tak komplikovanou a zdlouhavou ratifikaci změn v primárním právu.

Soud v Karlsruhe ale nevystavěl mantinely pouze německé vládě. Je včasným varováním i pro nás. Euro jsme sice nepřijali a vláda o podílu na stálém záchranném mechanismu jednat nemusí. Přesto i Česká republika může za několik let čelit podobně ošemetné situaci jako dnes členové eurozóny, kteří v zájmu zachování eura sahají hluboko do svých vlastních rozpočtů a dotují špatně hospodařící sousedy. Právě proto bychom měli o roli parlamentu jako přímo volené instituci začít mluvit už nyní.

Na úplný začátek bude dobré, když si dolní komora začne v evropských otázkách budovat silnější postavení třeba tím, že při projednávání evropských bodů nebudou poslanci odcházet z pléna. Časem pak můžeme začít mluvit o změně jednacího řádu, která rozšíří počet případů, kdy si vláda musí do sněmovny chodit pro tzv. vázaný mandát.

Rozpočet platí ze svých daní všichni občané. Je proto žádoucí, aby jejich volení zástupci v parlamentu měli možnost využití státních peněz kontrolovat. A aby v okamžiku, kdy chce vláda z rozpočtu financovat pomoc jinému státu, mohli o takovém transferu peněz spolurozhodovat. I za tu cenu, že udělají svým vládám a bruselským byrokratům pomyslnou čáru přes rozpočet.