Na všechno buď připraven! (1) – Leopoldov
Petr Štěpánek

(Buď připraven! Tak zní skautské heslo. Je ale možné být připraven úplně na všechno? Bylo mu dvacet let, když si vyslechl návrh na trest smrti. Jeho největší vina? Miloval skauting a nechtěl se ho vzdát. Strhující příběh z let, kdy šlo doopravdy a doslova o krk. Anabáze českého „Motýlka“ komunistickými kriminály z doby, které se dnes říká padesátá léta. Lubomír Školoud ten příběh na vlastní kůži prožil, Petr Štěpánek sepsal. Knihu Na všechno buď připraven! vydává nakladatelství Mladá fronta. Nabízíme ukázku.)

Leopoldov

Nevím, kdo plánoval přesuny vězňů, ale někdy koncem léta nás zase připravili na eskortu. Skoro celé samoty a ještě pár muklů ze společných. Nacpali nás do autobusů a jelo se. Tentokrát ale dlouho. Minuli jsme hranice Čech a Moravy, minuli jsme hranice Moravy a Slovenska. Začínali jsme tušit nejhorší. Pozdě v noci jsme stanuli před branou pevnosti zvané Leopoldov.

Jestli na mě někdy něco zapůsobilo hnusným dojmem, tak to určitě byl náš noční příjezd do Leopoldova. Otevřela se obrovská tlama trámové brány a my kousek popojeli. Pak se otevřela železná brána a my zase kousek postoupili. Následovala další trámová brána a nakonec drátěná vrata osvětleného koridoru, kterými jsme vjeli na hlavní silnici leopoldovské pevnosti. Noc, bachaři se samopaly, psi, řadění muklů, vyvolávání jmen. Pak po skupinách na samoty. Každému problesklo hlavou:

„Proboha, co mě tady čeká?“

Zavřeli nás na eskortní cely, kde jsme přečkali noc. Ani už se nepamatuju, jestli jsem spal nebo ne. Ale určitě jsem té noci netušil, že v leopoldovské pevnosti prožiju dlouhá léta svého života.

Leopoldov byl poslední štací v republice. Když někdo něco provedl a Jáchymově, šoupli ho na Bory nebo do Kartouz. Když provedl něco na Borech, v Kartouzích nebo na Mírově, mohl si být jistý, že skončí v Leopoldově. A v Leopoldově už si mohl vyvádět, co chtěl. Odtud se nedostal. Leda na samoty nebo do korekce. Leopoldov se opouštěl jen výjimečně, podařilo se to jen jednotlivcům. Patřím mezi ně i já, ale o tom až později. Hned druhý den nastala nová buzerace – leopoldovská. Ve skladu nás převlékli do leopoldovských hadrů a začali nás učit leopoldovským móresům. Na celách bylo dusno, a tak nás poučili, že ventilaci v oknech můžeme otvírat jen na povel: Obloky otvoriť! a zavírat na povel: Obloky zatvoriť! a ne podle toho, jestli nám je teplo nebo zima. Když bachař pootvíral dveře, musel se každý připravit k nástupu na vycházku. To bylo podobné jako na Pankráci a v jiných basách. Pak se ozvalo třesknutí klíči o zábradlí a každý musel hbitě vyskočit před celu a zařadit se. Pokud se bachaři něco nelíbilo, nahnal nás nazpátek a vše se opakovalo znovu. Na dvě zaklepání klíči o zábradlí udělali seřazení muklové vlevo či vpravo vbok, podle toho na které straně od můstku stáli. Na tři zaklepání jsme odklusali po ochozu přes můstek na schody a dolů před samoty. Vše samozřejmě probíhalo za neustálého řvaní a pobízení bachařů. Starý Čech, voják západní armády, v tom mumraji na schodech upadl a zlomil si žebra.

Těsně před námi dorazil do Leopoldova transport vojáků z vězení v Opavě. Byli to z drtivé většiny důstojníci a nástupy cvičili s námi. Před samotami se rozprostíral velký plac, na kterém nás učili pochodovat. Vlastně ani ne tak pochodovat, jako spíš nadělat z nás cvičené opice. Nastupovali jsme do trojřadu, šestiřadu, pochodovali sem a tam, dělali vlevo a vpravo hleď. Tak vypadala naše vycházka.

Vlevo a vpravo hleď byla taky jedna z leopoldovských specialit. Při tomto povelu jsme museli strnout z hlavy čepici a prásknout s ní o stehno. Byl to nácvik na zdravení bachařů. Ti postávali na svahu šancí, které Leopoldov obklopovaly, a pozorovali naši estrádu. Sami neveleli, ale vybrali si vždy někoho z našich řad. Když se jim po chvíli znelíbil, vyhodili ho a určili dalšího. Jednou si vybrali staršího mukla, který udílel příkazy podle jejich mínění příliš mírně. Bachařům se to nelíbilo a jeden na něho zařval:

„Človeče, bol ste na vojne?“
„Byl, pane veliteli,“ odpověděl starší mukl.
„Akú ste mal šaržu,“ řval bachař dál, „že neviete veliť?“
„Generál, pane veliteli!“ odpověděl starší mukl skromně.

Byl to generál Kutlvašr, velitel pražského povstání.

___________________________________________________________________________________