Na kontrolu našeho komína jsem musel pozvat kominíka. Chce to prý pojišťovna. Ta tvrdí, že to chce zákon. Přišel obstarožní řemeslník, okoukl komín, napsal potvrzení a řekl si o 900 Kč.

Mezitím významně láteřil, že nestíhá, že má moc práce, že kominíků je málo v době, kdy je každý majitel povinen dělat několik kontrol svých komínů ročně. Není prý dorost, nikdo výuční list zamazaný od sazí nechce. Jak to, prý, s ním bude dál? A teď, ještě k celé té bídě slyšel, že bude muset jít později do důchodu. Nejraději by už na penzi byl!

Napadlo mě, že má tak trochu pravdu. I jeho práci dostihl - dnes všudypřítomný - zaopatřovací stát. Vynutil si další z tisíce zákonů, které mají určovat běh našeho života. Starat se o naše pohodlí, bezpečí a blaho.

Z podivné logiky sociálního státu plyne, že život již není nekonečným řetězcem rizik a my jsme jejich nositeli. Stát nám podbízivě vnucuje svoji opatrovnickou roli - postarám se o tebe, ale ty mi musíš na oplátku slepě věřit.

Ničí tím náš instinkt, po tisíciletí přítomný, víry ve vlastní síly a přesvědčení o tom, že každý jsme povinen převzít odpovědnost sám za sebe.

Tedy i za své komíny. Není důvod, aby stát vstupoval mezi nás a pojišťovací ústavy. To je naše soukromá věc. Je na nás, jak se proti nástrahám života máme zabezpečit - a zdali tak vůbec chceme činit.

To je nekonečně svobodný (a já dodávám správný) svět, ve kterém mi někdo nabízí podmínky a já je, na základě výhodnosti, přijímám či odmítám.

Komínům tedy s jistotou rozumí každý z nás a každého z nás (více či méně) trápí, jaké povinnosti na nás stát klade. Oprávněně se ptáme, proč nás několikrát ročně nutí zvát kominíky. Láteříme na úřednického šimla a spíláme svým poslancům.

Ale jaký je rozdíl mezi převzetím zodpovědnosti za náležitý stav své nemovitosti a odvahou přiznat, že jsem to pouze já sám, kdo odpovídá za kvalitu svého života, tedy i za míru svého blahobytu v penzi?

Stát přece nemá rozhodovat (a tedy určovat), jak máme nakládat se svými penězi. Kam je máme ukládat a kterým spořitelnám či fondům máme věřit. Stát nám nemá slibovat, jak se budeme mít v penzi.

Má dnešním mladým poctivě a na rovinu říci: buďto budete rodit více dětí, nebo nebudeme v budoucnosti schopni garantovat vaše penze. Má je postavit před srozumitelnou pravdu - na penzi se musíte po celý svůj produktivní život připravovat sami, je rozumné si spořit. Podle výše svých úspor se posléze bude měřit i váš blahobyt v penzi.

A také nezapomeňte, že je dobré pečovat o své děti, neboť ony by se mohly o vás (alespoň trochu) postarat, až budete staří. Bylo by dobré v současném - na rodinné vztahy - rozevlátém světě oprášit ctnosti rodinné mezigenerační solidarity.

Ale kdyby byl stát skutečně férový, musel by dodat: uděláme vše pro to, abyste bohatli. Snížíme vaše daně, aby vám zbylo více ve vašich peněženkách. Investujte, stavte, nakupujte s rozvahou tak, abyste své peníze ukládali a mohli je zpětným prodejem získat zpět.

Ale varujeme vás: budete-li plýtvat a nebudete-li myslet na budoucnost, máme pro vás pouze záruku nízkého a pro všechny stejného (rovného) příjmu. Říkáme vám to dostatečně předem a včas. Zařiďte se podle toho!

Komíny i penze tedy mají jedno společné: je zbytečné a dokonce obtěžující spoléhat se na chůvu stát. Spolehněme se sami na sebe - a vynuťme si to na státu. To bude stačit.

Jen jediná otázka mi tento ideální svět komplikuje. Je současná společnost - zvyklá na blahobyt - připravena na převzetí takové mír osobní zodpovědnosti a chce to ještě vůbec?